Karibská oblast patří z pochopitelných důvodů tradičně k hlavním oblastem vnějších zájmů Spojených států amerických. Prakticky dominantní pozice zde ty dosáhly v důsledcích války se Španělskem z roku 1898, a klíčovým pro ně prostor jižně od vlastních břehů zůstával i se vzrůstem jejich celosvětové role, jaký přinesla druhá světová válka a následná epocha studené války. V počátcích této epochy, v roce 1948, byla na bázi panamerického systému, tj. vztahů USA a států obecně Latinské Ameriky, zřízena Organizace amerických států (OAS). Ta vedle zásady, že „akt agrese proti jednomu americkému státu je aktem agrese proti všem ostatním americkým státům“, dále deklarovala principy, podle nichž, a což vlastně zavrhovalo obvyklou praxi USA právě v karibském prostoru v prvních dekádách 20. století, „stát nebo skupina států nemá právo zasahovat z jakýchkoliv důvodů, přímo či nepřímo, do vnitřních záležitostí jiného státu“, a „území každého státu je nedotknutelné, a nesmí být objektem třeba jen dočasné vojenské okupace či jiného silového prostředku, podniknutého, přímo či nepřímo, jiným státem“.

O více než desetiletí později poznamenalo situaci na západní polokouli vítězství revoluce na Kubě, která za vlivu komunistických ideálů přivedla tuto ostrovní zemi do otevřené orientace na Sovětský svaz; a jak známo, při všech problémech mezi USA a nedalekou Kubou od roku 1959, tato situace také vedla v říjnu 1962, v souvislosti s rozmisťováním sovětských raket na Kubě, v jednu z nejvážnějších krizí mezi USA a SSSR za celé období studené války.

Tradičně intenzivní zájmy a pozornost USA směřovaly rovněž do Dominikánské republiky ve východní části ostrova Hispaniola (Haiti). V letech 1916-24 se tato země, v důsledku své předchozí vnitropolitické nestability, nacházela pod okupací námořní pěchoty USA, resp. přímo pod jejich vojenskou správou. Z řad důstojnictva Národní gardy, původně policejní složky, zformované v oněch letech pod severoamerickou kuratelou, vzešel Rafael Leonidas Trujillo, stojící pak v letech 1930-61 v čele Dominikánské republiky jako diktátor. Jeho režim charakterizovaly mj. brutální postup vůči opozici, nepotismus, výrazný kult osobnosti... Pokud tento z pohledu USA „zkurvysyn, ale náš zkurvysyn“ („son of a bitch“, jak je i na něj vztahován termín, připisovaný presidentu F. D. Rooseveltovi nejprvotněji v postoji k Anastaziu Somozovi, diktátorsky vládnoucímu ve stejné době v Nikaragui), nabízel záruku jisté stability, stejně tak se jevil jako záruka proti šíření komunismu ve své zemi - v atmosféře, kdy byl mezinárodní komunismus v roce 1948 označen na panamerické úrovni za „neslučitelný s konceptem americké svobody“.

Psali jsme:Vynález vícestupňové rakety již v roce 1529? Co odhalil Sibiuský rukopis?

Nicméně, i kvůli jeho podílu na aktivitách teroristického rázu v zahraničí, jako třeba financování atentátu na venezuelského presidenta Betancourta v roce 1960, nakonec se USA od Trujilla přece jen distancovaly. 30. května 1961 byl generál Trujillo zavražděn příslušníky domácí opozice, a bez ohledu na odvetné represe v režii jeho syna, generála dominikánských vzdušných sil, vláda rodiny Trujillů se chýlila ke konci. Zatímco už od roku 1960 zastával úřad presidenta v zemi konzervativec Joaquín Balaguer (byť původně jen jako loutkový president dosud v podmínkách trujillovské diktatury), USA presidenta J. F. Kennedyho manifestovaly odhodlání, přítomností svých válečných lodí nedaleko dominikánských břehů i přelety letadel nad Santo Domingem, dominikánským hlavním městem, nepřipustit puč, který chystali bratři zavražděného diktátora.

Foto: Snímek ze Santo Dominga z 5. května 1965 zachycuje americké vojáky při přestřelce před zdravotnickým zařízením, a mladého dominikánského civilistu, ukrývajícího se pod jejich Jeepem. | Wikimedia Commons / Public domain

Demokratizační proces v Dominikánské republice vedl k volbám v roce 1962, v nichž zvítězil spisovatel a středolevicový politik Juan Bosch. Již v září 1963 však vládu tohoto presidenta svrhl vojenský převrat, podpořený konzervativními silami. Bosch uprchl na Portoriko, tedy pod správu USA – a nastalou napjatou situaci uvnitř dominikánské společnosti, jež zasáhla i ozbrojené síly, rozhodně nepřeklenulo ani brzké předání moci civilnímu triumvirátu. Nakonec, 24. dubna 1965, došlo v Santo Domingu k povstání, iniciovanému částí armády a levicových politických představitelů, které za otevřené podpory širších lidových mas proklamovalo za svůj cíl opětnou instalaci svrženého Bosche spolu s návratem k ústavě z roku 1963, a které, při odporu ze strany vládnoucího triumvirátu, přerostlo v boje a násilnosti charakteru občanské války. Jakkoliv většina dominikánských ozbrojených sil zůstala stranou dění, přinejmenším na samém počátku počet vojáků, zapojených do revolučního vystoupení tzv. konstitucionalistů, převyšoval počet těch, jež zůstali, příp. se podrobili obměňujícímu se konzervativnímu vedení, tzv. loyalistům. Je uváděno, že během několika málo následujících dní působilo na loyalistické straně méně než 2 400 vojáků a 200 policistů; a to i když mezi nimi figurovali příslušníci elitního Centra výcviku ozbrojených sil (CEFA, ze špan. Centro de Entrenamiento de las Fuerzas Armadas), pod velením generála Wessina, jehož středisko se nacházelo na letecké základně San Isidro východně od Santo Dominga.

Podotkněme, že v konfliktu došlo na využití arzenálu, odrážejícího zbrojní náklady dřívějších let Trujillova režimu, a které směřovaly též k nápadnému posílení leteckých a námořních sil Dominikánské republiky, nepříliš velké a nikterak industriálně rozvinuté země (a v situaci, kdy primárního potenciálního protivníka, třeba už i v historické návaznosti na vývoj v 19. století, představovalo sousední Haiti). Na obou stranách (ponejvíce ale vojáky CEFA) byly nasazeny lehké tanky Landswerk L-60 švédské a AMX-13 francouzské provenience. Loyalisté nasadili 2 letouny Mustang P-51 a 2 Vampire FB-50 k útoku na presidentský palác poté, co ten byl obsazen povstalci, tak jako proti povstaleckým dělostřeleckým a kulometným pozicím. Na druhé straně, mezi část civilních účastníků povstání byly jednou z revolučních frakcí distribuovány Molotovovy koktejly, ale k jejich dalšímu vyzbrojení přispělo rabování policejních zbrojních arzenálů.

Psali jsme:Jaké úkoly musel indiánský válečník splnit, aby získal hodnost válečného náčelníka?

V chaotické situaci, kdy revoluční síly prakticky ovládly hlavní město, americký velvyslanec William Bennett odmítl požadavek jejich politických a vojenských předáků, aby, po leteckých úderech dominikánských vzdušných sil na jejich pozice, USA zasáhly do konfliktu jako prostředník. Na druhou stranu ovšem ambasáda USA měla vliv na zformování protirevoluční vojenské junty na základně San Isidro 28. dubna 1965, která oficiálně vyzvala USA k zásahu. To ostatně odpovídalo rozhodnutí jejich presidenta Lyndona B. Johnsona, připraveného zabránit možnosti, že by se moci v Dominikánské republice, podle kubánského scénáře, mohly chopit prokomunistické síly.

Foto: Kulometník námořní pěchoty USA monitoruje za barikádou situaci v ulicích Santo Dominga. | Wikimedia Commons / Public domain

S proklamací o ochraně životů svých občanů v boji zmítaném Santo Domingu, a za přítomnosti svých torpédoborců a fregat v dominikánských vodách a nasazení transportních letadel a vrtulníků, USA zahájily operaci pod názvem „Power Pack“. Jejím velitelem byl posléze jmenován generál Bruce Palmer, kdežto velitelství nad zúčastněnými námořními silami bylo přiděleno admirálu Johnu S. McCainovi. Již 28. dubna odpoledne stovky příslušníků americké námořní pěchoty obsadily lokality v západní části dominikánské metropole, jež byly určeny jako koridor pro evakuaci občanů USA a dalších cizinců, a ulice kolem ambasády USA. Přitom tak z jejich strany došlo k vzájemnému oddělení pozic, držených povstalci, a izolaci jejich centra od zbytku země. Krátce po půlnoci 29. dubna asi 3 tisíce parašutistů z 82. výsadkové divize (82nd Airborne Division) US Army obsadilo leteckou základnu San Isidro. Za okolností, kdy Američané fakticky podpořili jednu ze stran dominikánského konfliktu, vytvářel se zároveň předpoklad pro jejich konfrontaci s povstalci.

V zájmu mírového řešení za dohody zúčastněných stran, 30. dubna bylo dojednáno zastavení palby pod dohledem vatikánského nuncia v Santo Domingu. Avšak zatímco si povstalci za svého prozatímního presidenta zvolili jednoho ze svých vůdců, plukovníka Franciska Caamaña, jejich protivníci si za americké vojenské asistence do stejné funkce vybrali generála Antonia Imberta Barreru. Ten v obnovených bojích řídil mezi 13. a 21. květnem 1965 operaci, během níž dosáhl eliminace některých ohnisek povstaleckého odporu v hlavním městě, včetně obsazení rozhlasové centrály, povstalci obsazené v dubnu. 14. května americká námořní pěchota a armáda vytvořily tzv. „bezpečnostní koridor“ napříč městem Santo Domingo, spojující jej se základnou San Isidro. 21. května se dosáhlo uzavření (nikoliv definitivního) příměří.

USA mezitím prezentovaly problém na poli OAS. Přes odpor některých států vůči podniknuté invazi (jako Mexika), jiné naopak projevily zájem o vlastní podíl na akci jako pacifikační či stabilizační operaci. To se odrazilo v rychlém zřízení tzv. Meziamerické mírové síly (Inter-American Peace Force, IAPF, resp. Fuerza Interamericana de Paz), která měla v Dominikánské republice doplňovat, příp. nahrazovat postupně se stahující síly USA, současně však do ní rovněž inkorporované. Největší kontingent, prapor pěchoty o 1 130 vojácích, dodala Brazílie. Brazilský generál Hugo Panasco Alvim se také po příjezdu do Dominikánské republiky koncem května 1965 stal vrchním velitelem pozemních intervenčních sil v zemi, a pod jeho oficiálním velením tak spočinuly i přítomné oddíly armády, námořní pěchoty a vzdušných sil USA. 250 vojáky, jež dorazili do Dominikánské republiky jako první, přispěl Honduras. 184 vojáků vyslala Paraguay, 160 Nikaragua, a kromě toho 21 vojenských policistů Kostarika a trojici štábních důstojníků Salvador. USA, v jejichž případě souhrnný počet zúčastněných na intervenci přesáhl 42 tisíc mužů, začaly paralelně s tím, tj. ještě ke sklonku května 1965, svou účast omezovat.

V červnu 1965 nicméně znovu propukly boje. 15.-16. června, ještě před uzavřením dalšího příměří, zahájily jednotky USA, resp. IAPF, podpořeny oddíly dominikánské junty, postup do revolucionáři stále kontrolovaných částí Santo Dominga. Tehdy americké hlavní bitevní tanky M48-Patton, jimž několik lehkých tanků L-60 a AMX-13 v držení povstalců nemohlo konkurovat, pronikly do povstaleckých postavení na severu města, byť jim zabarikádovaní povstalci ve své centrální pozici nadále kladly odpor i Molotovovými koktejly. Za stavu, kdy většina dominikánské armády stále zastávala neutrální pozice, obnovená jednání nakonec vedla k definitivnímu příměří koncem srpna 1965. Při faktickém ústupu konstitucionalistů, na dominikánské scéně mělo dojít k jistému oficiálnímu kompromisu.

Teprve poté opustila zemi většina sil USA, a úloha hlavní síly v pacifikačním procesu byla svěřena brazilskému kontingentu. Mezi samotnými Dominikánci si události z roku 1965 vyžádaly tisíce obětí na životech. Z celkem 44 uváděných vojáků či příslušníků námořní pěchoty USA, kteří v kontextu tohoto dění přišli o život, jich 27 padlo přímo v akci. 172 Američanů bylo v akci zraněno. Pokud jde o další z řad IAPF, připomíná se 6 v akci zraněných Brazilců a 5 Paraguayců.

Poslední jednotky USA se z Dominikánské republiky stáhly v září 1966. Dosud za jejich přítomnosti proběhly v červnu 1966 presidentské volby, jež měly celou tuto kapitolu uzavřít. Z nich jako vítěz nad Juanem Boschem vzešel též zmíněný konzervativní politik (a rovněž spisovatel) Joaquín Balaguer. Jeho následný presidentský mandát, fakticky v polodiktátorské formě vlády, přetrval do roku 1978.

Foto: Příjezd honduraských vojáků tzv. Meziamerické mírové síly do Dominikánské republiky. Invaze a dočasná okupace Dominikánské republiky ze strany USA v letech 1965-66, pro níž byla důležitým motivem snaha zabránit eventualitě vytvoření prokubánského (a prosovětského) režimu v zemi, byla v rámci OAS provázena vojenskou spoluprací, ve větší či menší míře, se šesti dalšími státy. Pro doplnění, které může i odrážet obecněji situaci v Latinské Americe v atmosféře tzv. studené války, z většiny se jednalo o státy pod vládou diktátorů či vojenských režimů (což lze říci např. i zrovna o Hondurasu, tak jako o Brazílii, která v tomto směru sehrála, samozřejmě kromě samotných USA, roli klíčového účastníka). | Wikimedia Commons / Public domain

V každém případě, intervence v Dominikánské republice v roce 1965, první otevřená vojenská intervence USA v některé latinskoamerické zemi od dob, co o více než tři desetiletí dříve president F. D. Roosevelt formuloval zásady politiky tzv. „dobrého sousedství“ vůči Latinské Americe, a akce tentokrát dodatečně pod pláštíkem OAS, překračovala cíl pouhé stabilizace. Jednalo se o typickou operaci na pozadí studené války, kdy president Lyndon B. Johnson, kritický k neúspěchům svých předchůdců v kubánské politice (Eisenhowerově už samotné tzv. ztrátě Kuby, Kennedyho ztroskotání invaze kubánských emigrantů na Playa Girón, uskutečněné v režii CIA v roce 1961), byl odhodlán nedopustit opakování obdobného vývoje v jiné zemi, od Kuby (a USA) nepříliš vzdálené. Významnou roli hrál navíc faktor vietnamské války, eskalující v období po incidentu v Tonkinském zálivu (srpen 1964) za stoupajícího vojenského nasazení USA. Johnson, zainteresovaný v boji proti šíření komunismu v jihovýchodní Asii, nechtěl připustit jeho další triumf na vlastní, západní polokouli.

I když do dominikánského povstání z dubna 1965, dožadujícího se vlastně návratu k výsledkům předchozí demokratizace v zemi z let 1962/63, byli zapojeni i představitelé místního roztříštěného (a ne vždy striktně prokubánského či prosovětského) komunistického hnutí, předmětem diskuzí může být otázka jejich skutečné úlohy a cílů, příp. nějakých s tím souvisejících cílů zvenčí. Může být poukazováno, že právě až invaze, proti této revoluci fakticky namířená, zase naopak kubánskému vůdci Fidelu Castrovi jen poskytla argument k rétorice o imperialismu USA. Na druhou stranu, lze např. dodat, že Castrova revoluční Kuba skutečně už v červnu 1959 podpořila ozbrojenou iniciativu dominikánské opozice ještě proti Trujillově diktatuře. A zase následně, plukovník Caamaño, jeden z předních vůdců revolty roku 1965, poté přidělený (v podstatě „odklizený“) jako vojenský atašé na velvyslanectví Dominikánské republiky ve Velké Británii, se později právě na Kubu odebral. V roce 1973 zahynul ve své vlasti během svých aktivit proti Balaguerově vládě. 

Zdroj: britannica