V naší nové minisérii Orlice po válce si podrobněji přiblížíme poválečné využití německého válečného materiálu. Představíme jak ruční zbraně (pistole, pušky či samopaly), obrněnou techniku (tanky, obrněné transportéry) či stíhací a bombardovací letouny, ale také například minomety, protiletadlová děla, či houfnice a děla od těch nejmenších ráží až po ty největší. V prvním díle této minisérie se podíváme na kolové a pásové obrněné transportéry a vozidla. Nebudeme si procházet všechny, ale jen ty, u kterých je poválečné použití skutečně zdokumentováno.

Sd.Kfz. 222

Toto vozidlo vstoupilo do služby u německého Wehrmachtu v roce 1938, tehdy pod názvem leichter Panzerspaehwagen (2 cm). Vozidlo vytvořila společnost Eisenwerken Weserhütte a jeho hlavním úkolem bylo provádění průzkumné a hlídkové činnosti. Výzbroj tvořil 20mm automatický kanon 2 cm KwK 30 L/55 se spřaženým kulometem MG34, který byl uložen v plně otočné otevřené věži, a výškový náměr zbraní činil –7° do +80°. Sd.Kfz. 222 tak mohl v případě nutnosti vést i palbu na nízko letící letouny. Automatický kanón KwK 30 pak využíval munici 20x138 mm , tedy stejnou, jakou disponoval protiletadlový kanón FlaK 30.

Foto: Sd.Kfz. 222 vystavený v muzeu v americkém městě Massachusetts | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Příběh vystřízlivění severovietnamského vojáka jménem Pham Dong

Automobil tak mohl pálit rozličnými druhy munice, a to včetně protipancéřové, tříštivotrhavé, či podkaliberní. S protipancéřovou municí se mohl pustit do souboje i s lehce pancéřovanými vozy nepřítele. Standardní protipancéřová střela na vzdálenost 100 metrů byla schopna prorazit 20mm pancíře skloněného pod úhlem 30°, podkaliberní munice na stejnou vzdálenost měla penetrační síly dvojnásobné – 40mm. Automobil standardně nesl 200 nábojů pro 20mm kanón a 1050 nábojů pro kulomet, ale v praxi si s sebou posádka mohla vzít až o 50 % více munice, protože v obrněném voze bylo relativně hodně volného místa, kam ji umístit. Čelní pancíř měl tloušťku 14,5 mm, tloušťka ostatních částí korby se pohybovala od  5 do 8 mm. 

3,5 litrový 8 válcový karburátorový kapalinou chlazený motor o výkonu 75 koní propůjčoval vozu na silnici rychlost až 70km/h a maximální dojezd činil 300 kilometrů. Od roku 1941 přešla výroba na vylepšenou variantu Sd.Kfz. 222  Ausf. B. U této verze došlo ke zdvojnásobení čelního pancíře na 30mm, díky čemuž se stal zepředu imunní proti protitankovým puškám, díky silnějšímu pancéřování bylo nutné také posílit motor, který měl sílu 90 koní. Úpravy došla také výzbroj, která se skládala z modernějšího 20 mm  kanónu 2 cm KwK 38 L/55, jehož rychlost palby činila 480 ran za minutu (původní kanón měl kadenci 280 ran za minutu). Maximální náměr také vzrostl na 87°, díky čemuž se výrazně zvýšily jeho protiletadlové charakteristiky. 

Celkem bylo vyrobených 994 těchto vozidel a většina jich byla dodána průzkumným jednotkám mechanizovaných a tankových divizí. Tato vozidla se osvědčila v prvních fázích druhé světové války, ovšem během útoku na Sovětský svaz si vedly již hůře. Poměrně vysoký měrný tlak na půdu zapříčinil, že vozidla velice těžko projížděla bahnitým terénem a tak se jejich průzkumné schopnosti využívaly především pouze na zpevněných cestách. Od roku 1942 tak začaly průzkumné jednotky na Východě dostávat vhodnější polopásové transportéry Sd.Kfz. 250/9.

Prvním zahraničním uživatelem těchto vozidel se stala Čína. Ta v roce 1938 zakoupila v Německu 15 tančíků Pz. Kpfw. I Ausf. A,  18 kolových obrněných vozidel Sd.Kfz. 221 a 12 kusů Sd.Kfz. 222. Obrněná vozidla s 20mm kanóny vstoupila do struktur 3. obrněného praporu zformovaného v Nankingu, kde sloužila společně s italskými tančíky CV33.

Psali jsme:Jak Američané, Britové a Kanaďané čelili silné přesile bolševiků

Foto: Sd.Kfz. 222 byl na počátku druhé světové války vhodným průzkumným strojem. Vysoký měrný tlak na půdu ovšem velice znesnadňoval jeho pohyb v měkké půdě, jeho poválečné osudy tak nebyly nijak významné. | Wikimedia Commons / Public domain

Dalším uživatelem se stalo Bulharsko, které obdrželo 17 obrněných vozidel Sd.Kfz. 222 a tři Sd. Kfz.223 vyzbrojené kulometem. Tato vozidla byla nasazena především k protipartyzánským bojům na území Makedonie a po roce 1944 i k boji s nacistickým Německem. Bulharské stroje vydržely v aktivním stavu až do roku 1949, kdy byly z bulharské armády staženy. 

V létě 1941 britští vojáci ukořistili čtyři provozuschopná vozidla Sd.Kfz. 222 Ausf. A v severní Africe a zařadili je do výzbroje jednotek nasazených v Palestině, zde zůstaly v aktivní službě až do roku 1947.

Několik vozidel ukořistila i Rudá armáda, ovšem nejsou známy žádné případy jejich pravidelného nasazení, či formování do jednotek. Až do počátku 50. let ovšem byla tato vozidla využívána především policejními složkami ve Francii, Dánsku a Norsku. Minimálně jedno vozidlo Sd.Kfz. 222 se zúčastnilo arabsko-izraelské války v roce 1948. 

Ještě v 60. letech ovšem jedna věž byla přítomna na francouzském obrněném vlaku střežící železnici v Jihovýchodní Asii.

Sd.Kfz. 250

Polopásová vozidla neodmyslitelně patří k druhoválečné německé armádě. A jedním z nejznámějších je jistě i Sonderkraftfahrzeug 250. jednalo se o společný výrobek firem Bussing-NAG a Demag a hlavním posláním tohoto polopásu byla průzkumná činnost, kdy mohl vést až čtyři plně vyzbrojené vojáky.

Sériová výroba probíhala v továrnách Bussing-NAG, Weserhutte, Wumag, Wegmann, Ritscher a Deutsche Werke. Od června 1941 do března 1945 bylo vyrobeno 7 326 kusů. Obrněný transportér se vyráběl ve dvou verzích, tzv. staré (alt) a nové (neu), přičemž novější verze byla na výrobu jednodušší a vyžadovala méně dílů. 

Foto: Sd.Kfz 250 mohl nést pouze čtyřčlenný výsadek | Wikimedia Commons / Public domain

Polopás dosahoval hmotnosti 5 800 kg a o pohon se staral karburátorový motor Maybach HL 42 TUKRM o objemu 4.171 litrů a výkonu 100 koní, který stroji propůjčoval maximální rychlost 70 km/h na zpevněných cestách a 25 km/h v terénu. Dojezd činil 450 kilometrů. Výzbroj tvořily dva kulomety, jeden v bojové lafetě na střeše vozidla a druhý na zádi. Kromě základní verze existovalo celkem 14 modifikací a to včetně verze spojovací, komunikační, ale také například stroj sloužil jako dělostřelecká pozorovatelna, samohybný minomet, vozidlo palebné podpory či muniční vozidlo. Obrněné transportéry Sd.Kfz. 250 a speciální vozidla na nich založená byla ve výzbroji motorizovaných jednotek, v jednotkách signálních jednotek a útočného dělostřelectva. A ještě na konci války jich bylo ve výzbroji 2 765. 

Oproti předchozímu vozidlu byly vozy  Sd.Kfz. 250 ve velkém využívány Rudou armádou, ta oceňovala jejich polopásový podvozek a využívala ho k transportu vojáků, ke spojovacím a komunikačním úkolům, ale také jako pojízdná velitelství pro plukovní a divizní velitelství. V Rudé armádě transportéry vydržely až do konce roku 1946. 

Foto: Oproti Sd.Kfz. 222 byl Sd.Kfz. 250 zařazen i do stavu Československé armády, ovšem na konci 40. let byl z výzbroje vyřazen. Na snímku Sd.Kfz. 250/2 za druhé světové války. | Wikimedia Commons / Public domain

Transportéry Sd.Kfz. 250 ovšem využívali i Američané. Ti byli sice silně motorizováni, kořistní technikou ovšem také nepohrdli. Jednalo se ovšem spíše o opravené vyřazené kusy, které sloužily k průzkumu.

Transportér si užili také naši vojáci, kteří jej použili při Pražském povstání, ale byl také zařazen do výzbroje regulérní armády. Na rozdíl od ostatních německých kořistních transportérů byl na konci 40. let z Československé armády vyřazen. Stroje to byly totiž již zastaralé a tak ani v dalších Evropských státech se do výzbroje nedostal, případně jen na chvíli

Sd.Kfz. 251

Nejznámějším německým transportérem je ovšem Sonderkraftfahrzeug 251, přezdívaný také Hanomag. podle názvu výrobce Hanomag (Hannoversche Maschinenbau AG). 

Foto: Sd.Kfz 251 byl nejpočetnějším německým obrněným transportérem. Celkem jich ve 22 verzích vzniklo více než 15 000. | Wikimedia Commons / Public domain

Obrněný transportér Sd.Kfz. 251 vznikl v roce 1938 a vyráběl se až do konce války, přičemž bylo vyrobených více než 15 000 kusů. Stejně jako v případě lehkého obrněného transportéru Sd.Kfz. 250, podvozek vozidla byl polopásový. Pancíř tvořily pancéřové desky o tloušťce 6mm zpočátku nýtované, později svařované. Bojová hmotnost Sd.Kfz. 251 byla 9 140 kg, ale motor byl stejný, jako u Sd.Kfz. 250 a tak maximální rychlost na zpevněné cestě dosahovala 53 km/h. Transportér se vyráběl ve čtyřech hlavních modifikacích a to Ausf. A, B, C a D. Tím hlavním byl obrněný transportér Sd. Kfz.251/1, který sloužil k přepravě pěšího družstva o 10 lidech. 

Na základě tohoto transportéru vzniklo celkem 22 modifikací a uplatnění transportéry našly ve velkém v Rudé armádě. Sovětský svaz totiž nevyráběl žádné obrněné transportéry a tak se spoléhal na tisíce kusů dodaných ze Spojených států a na kořistní německé kusy. Některé kusy ukořistila i americká armáda. Alespoň jeden kus padl do rukou i polské povstalecké armádě a využila ho během Varšavského povstání. Sd.Kfz. 251 byl hojně využíván i ve Francii, která ho z výzbroje vyřadila až v polovině 50. let. 

Foto: Některé kusy využívala i americká armáda, většinou však nikoliv k bojové roli, aby nedošlo k záměně s nepřítelem. | Wikimedia Commons / Public domain

Nejslavnější poválečnou éru ovšem transportéry zažily v Československu. Během druhé světové války se transportéry vyráběly na našem území v podnicích Hermann-Göring-Werke (Škoda) a Tatra-Werke AG. V místních továrnách samozřejmě zůstali specialisté, technologická zařízení a sklad komponentů a náhradních dílů. Několik stovek původně německých strojů bylo zařazeno do armády pod označením HKL-6p, lidově „Hakl“. K roku 1951 bylo v aktivní službě 736 německých obrněných transportérů. Do roku 1957 se jejich počet snížil na 630 kusů. Zbylé stroje v druhé polovině 50. let prošly generální opravou a byla přejmenována na OPp3N (obrněný polopásový, 3 tuny, německý) a sloužily zhruba dalších 10 let, než je nahradil obrněný transportér Tatra OT-810. 

Foto: Nejslavnější poválečnou službu ovšem Sd.Kfz 251 nalezl v Československu, kde se vyráběla i pozměněná a modernizovaná verze OT-810 | Wikimedia Commons / Public domain

Československý obrněný transportér se od svého německého předchůdce lišil novým vzduchem chlazeným dieselovým motorem Tatra T-928-3 o výkonu 120 koní. Nově měl také odklopnou střechu v prostoru posádky, vylepšený podvozek a jiné úhly pancéřových desek. V letech 1959 až 1963 vyrobil strojírenský závod Pogron na Slovensku asi 1800 kusů transportérů v různých modifikacích, včetně stíhače tanků s 82mm bezzákluzovým dělem. 

Zdroj: topwar.ru