Když německá vojska v červnu 1941 vtrhla do Sovětského svazu, narazila záhy na nečekané protivníky - velmi vyspělé střední tanky T-34. Tyto stroje svým pancéřováním a palebnou silou překonávaly všechny nasazené německé typy. Velení německé armády si velmi rychle uvědomilo závažnost situace a začalo konat. Urychlené přezbrojení stávajících tanků Panzer III a Panzer IV silnějšími kanony sice pomohlo Němcům z nejhoršího, ale z dlouhodobého hlediska si východní fronta žádala mnohem zásadnější kroky. Bylo třeba vyvinout zcela nový typ tanku, který by dokázal poměr sil na východě zvrátit ve prospěch Wehrmachtu.

V té době byla ustavena zvláštní komise, která měla za úkol identifikovat a popsat vlastnosti ruského T-34, ve kterých spočíval jeho kvalitativní náskok před německými stroji. V listopadu 1941 odjeli členové této komise na východní frontu, kde dostali možnost důkladně prostudovat ukořistěné nepřátelské tanky a prodiskutovat jejich kvality přímo s velitelem druhé tankové armády, generálplukovníkem Heinzem Guderianem. Na základě svých zjištění popsala Panzerkommission čtyři základní vlastnosti ruského stroje, které považovala za jeho hlavní výhody.

Foto: Nové tanky PzKpfw V Panther Ausf. D odjíždějí na frontu | Bundesarchiv

Psali jsme:TREVA-15 – nový taktický vyprošťovací automobil od Excalibur Army

Předně to byl skloněný pancíř prakticky na všech částech tanku, zejména ale na čelní stěně jeho trupu. Ostrý sklon zvyšoval odolnost pancíře při jeho nezměněné absolutní tloušťce. Dopadající střely měly navíc na skloněném pancíři mnohem vyšší tendenci k odražení se nebo ke sklouznutí. Další klíčovou vlastností bylo použití širokých pásů. Široké pásy dokázaly lépe rozložit hmotnost tanku a ten pak snadněji zvládal průjezd měkkým terénem. Sovětští konstruktéři dobře věděli jaká je hustota a kvalita silnic v jejich rodné zemi a svůj tank proto dobře připravili na zdolávání bahnitého terénu. T-34 byl tedy obut do pásů o šířce 550 mm, zatímco hlavní německé tanky Panzer III a Panzer IV měly pásy o šířce pouze 360, 380 nebo 400 mm (podle konkrétní verze).

Třetí popsanou výhodou sovětského obrněnce byl jeho kanon ráže 76,2 mm. Když Němci před válkou budovali své nové tankové vojsko, rozhodli se nestavět jeden univerzální typ, ale rozdělili bojové úlohy mezi dva stěžejní tanky: PzKpfw III a PzKpfw IV. Lehčí Panzer III měl ničit nepřátelské tanky a jiné obrněnce, zatímco Panzer IV mu měl čistit cestu od nepřátelského dělostřelectva, menších opevnění a také pěchoty. A tomuto rozdělení rolí odpovídala i výzbroj německých tanků. Panzer III nesl kanon ráže 50 mm (starší verze pouze 37 mm), který byl sice rozumně účinný při probíjení pancíře nepřátelských tanků, jeho malá ráže však omezovala ničivou sílu proti měkkým cílům. Kanon ráže 75 mm, kterým byl vyzbrojen Panzer IV, měl zase krátkou hlaveň a díky tomu také nízkou úsťovou rychlost střel, což zásadně omezovalo jeho schopnost probíjet pancéřování protivníka. Ruský T-34 v sobě naopak kombinoval obojí. Jeho kanon ráže 76,2 mm s hlavní o délce 30,5 násobku ráže zvládal jak ničení pěchoty a jiných nepancéřovaných cílů, tak likvidaci tanků.

Foto: Pojezdová kola tanku Panther byla uspořádána do čtyř řad a vzájemně se překrývala | Flickr.com se souhlasem majitele

Poslední z klíčových vlastností sovětského stroje bylo použití silného dieselového motoru. To mělo vlastně hned několik výhod. Nafta byla ve srovnání s benzínem podstatně méně hořlavá a riziko požáru tanku po zásahu nádrží bylo tedy velmi nízké. Ještě důležitější byla nižší spotřeba a tím pádem větší akční rádius tanku. Diesel typu V-2, použitý v T-34, dával výkon až 500 koní zatímco německé tanky Panzer III a Panzer IV měly motory o výkonu pouhých 300 koní. Je sice pravdou, že T-34 byl těžší než oba německé typy, ale jeho poměr výkonu ku hmotnosti byl pořád zdaleka nejlepší ze všech tří srovnávaných tanků.

Psali jsme:Rusové vyvíjejí novou taženou houfnici

Německý zbrojní úřad (Waffenamt) zapracoval poznatky odborné komise do kontraktu na vývoj nového tanku s projektovým označením VK 3002. Kontrakt byl uzavřen 25. listopadu 1941 a to se společnostmi Daimler-Benz a MAN (Maschinenfabrik Augsburg-Nürnberg).

V lednu 1942 představily MAN i Daimler-Benz dřevěné modely svých návrhů. Design firmy Daimler-Benz se inspiraci ruským tankem T-34 vůbec nesnažil nijak maskovat. Jejich stroj měl mít dieselový motor, hnací kola vzadu a převodovku spolu s motorem v zadní části trupu. Bojová věž tedy byla posunuta do přední části trupu, stejně jako u T-34. Pojezdová kola měla být odpružena pomocí listových pružin. Firma MAN se naproti tomu mnohem víc držela tradiční německé konstrukční školy. Jejich stroj měl převodovku v přední části trupu, spojenou s motorem pomocí hřídele pod podlahou kabiny. Hnací kola byla tedy umístěna vpředu a bojová věž zhruba uprostřed délky trupu. Pojezdová kola byla odpružena torzními tyčemi.

Foto: Panther Ausf. D na frontě, všimněte si ochrany před dešťovou vodou nad otvory pro zaměřovač a kratších blatníků pásů | Flickr.com se souhlasem majitele

Na základě analýzy prvních návrhů obou firem vydal zbrojní úřad dne 3. února 1942 upřesněné technické zadání pro nový tank a rozhodl, že obě zapojené firmy mají dále pokračovat ve vývojových pracích včetně zahájení stavby prototypů. Projekt firmy Daimler-Benz byl veden jako VK 3002 (DB), projekt firmy MAN pak jako VK 3002 (M). Firma MAN nějakou dobu také zvažovala použití dieselového motoru, ale nakonec se rozhodla pro benzínový dvanáctiválec Maybach HL 210, který firma Maybach Motorenwerke uvedla do výroby v únoru 1942.

V květnu 1942 předložily obě společnosti finální technickou dokumentaci svých návrhů. Hitlerovi, který se o postup vývojových prací rovněž zajímal, se z jakéhosi důvodu více zamlouval návrh firmy Daimler-Benz. Na zbrojní úřad naopak více zapůsobil tank firmy MAN. Oba návrhy splňovaly základní požadavky, jako byla síla pancéřování nebo maximální rychlost. Nádrže VK 3002 (DB) pojmuly 550 litrů paliva. U VK 3002 (M) to bylo 750 litrů, ale při použití benzínového motoru měl MAN zase vyšší spotřebu.

Jedním z armádních požadavků byla také schopnost hlubokého brodění vodou. Návrh firmy Daimler-Benz počítal s utěsněním všech vzduchových průduchů v motorové sekci před najetím do vody. To bylo možné provést pouze z venku, takže posádka musela před broděním zastavit, vysednout a udělat co je třeba. Dieselový motor VK 3002 (DB) byl však chlazený vzduchem, takže po utěsnění průduchů vlastně zcela ztratil chlazení. Dalo se proto očekávat, že nejvýš po deseti minutách jízdy s uzavřenými průduchy dojde k přehřátí motoru. MAN, jehož návrh pracoval s vodou chlazeným motorem, vyřešil problém jednoduše. Motorový prostor rozdělil na uprostřed umístěnou sekci se samotným blokem motoru a na sekce s chladiči, umístěné po obou stranách. Tyto sekce od sebe byly neprodyšně odděleny. Před najetím do vody byla utěsněna pouze sekce samotného motoru a řidič rovněž vypnul větráky chladičů. Po najetí do vody došlo k zaplavení chladičů. Větráky stály, pumpa dál rozváděla chladivo k a od motoru a chlazení zajišťovala okolní voda. Doba brodění tedy nebyla časově nijak omezena (alespoň teoreticky).

Foto: Panther Ausf. A | Flickr.com se souhlasem majitele

Obrovskou váhu mělo při rozhodování komise také kritérium rychlosti zahájení výroby (vojsko potřebovalo nový tank co nejdříve). Pokud šlo o podvozek a trup, byly oba návrhy prakticky rovnocenné co do počtu výrobních normohodin. Pak zde ale byla bojová věž a výzbroj. Firma MAN pracovala od začátku s věží a kanonem, které již nějakou dobu vyvíjela firma Rheinmetall-Borsig (viz výše). Návrh firmy Daimler-Benz však z nějakého důvodu počítal s bojovou věží vlastní konstrukce. 11. května 1942 vynesla výběrová komise svůj verdikt. Její členové jednomyslně vybrali tank firmy MAN. 13. května byl s výsledkem seznámen i Hitler, kterého tato volba evidentně udivila, protože osobně preferoval spíše návrh firmy Daimler-Benz. Hitler si prý prostudoval závěry komise a následujícího dne (tedy 14. května 1942) i on vyjádřil svůj souhlas.

První sériový tank Panther vyjel z továrny MAN dne 11. ledna 1943, tedy s dvouměsíčním zpožděním oproti původnímu armádnímu požadavku, ovšem pouhý měsíc po stavbě prvního kompletního prototypu. Nový tank dostal oficiální označení Panzerkampfwagen Panther Ausf. D (Ausf. = Ausführung = verze) a výzbrojní kód Sd.Kfz. 171. Proč bylo pro označení verze zvoleno právě písmeno D, není dodnes jasné.

Ve věži byla umístěna hlavní výzbroj tanku, kanon 7,5cm KwK 42 L/70. Kanon byl zaměřován binokulárním zaměřovačem TZF 12, pro který byly v čelní masce vyvrtány dva drobné otvory. Pro kanon byly používány tři druhy střeliva, protipěchotní Sprgr. 42 a dva typy protitankových střel PzGr. 39/42 a PzGr 40/42. Panzergranate 39/42 byl klasický průbojný granát s malou výbušnou náloží, která explodovala po proniknutí granátu pancířem uvnitř nepřátelského tanku.

Foto: Krásný horní pohled na Panther Ausf. A | Flickr.com se souhlasem majitele

Doplňkovou výzbroj tanku tvořily dva kulomety MG34. První z nich byl instalován ve věži, napravo od kanonu. V čelní masce věže byl pro tento kulomet vyřezán pouze drobný kruhový otvor. Druhý kulomet měl u sebe radista sedící v pravé části trupu. Palbu z něj vedl skrz uzavíratelnou střílnu v čelním pancíři kabiny. Pro kulomety se nakládalo celkem 5100 kusů střeliva. Na hranách čelní stěny věže byly u části tanků umístěny trojhlavňové vrhače zadýmovacích granátů.

Posádku tanku Panther tvořilo pět vojáků. Řidič a radista (který zároveň obsluhoval trupový kulomet) seděli vedle sebe v přední části trupu. Každý z nich měl přímo nad hlavou svůj vlastní nástupní průlez. Zbylý tři muži měla svá stanoviště v bojové věži. Po levé straně kanonu seděl střelec. Za ním na vyvýšeném místě seděl velitel, který skrz průzory po obvodu své věžičky kontroloval celý prostor okolo tanku a vyhledával cíle střelby. Napravo od kanonu pak seděl nabíječ. K nástupu a výstupu sloužily těmto vojákům dva průlezy. První byl ve stropě velitelské věžičky, druhý byl v zadní stěně věže. Zadní otvor sloužil také k nakládání munice. Komunikační vybavení tanku tvořily radiostanice Fu 5 a Fu 2, jejichž obsluhu zajišťoval (jak jinak) radista, sedící napravo v přední části trupu.

Velmi zajímavým prvkem byl automatický hasící systém motorového prostoru. Něco takového bylo u německého tanku použito vůbec poprvé. Uvnitř kabiny posádky byly uložena dva hasicí přístroje, napojené na potrubí vedoucí do motorové sekce. Celkem byly instalovány tři hasící trysky, které mířily na startér, palivovou pumpu a karburátor. Hašení se spouštělo samočinně, když čidla v motorovém prostoru zaznamenala teplotu nad 160 stupňů celsia.

Od dubna 1943 začal být na boky tanku instalován nízký představný pancíř (nazývaný často Schürzen, tedy zástěry). Tento pancíř chránil boční stěnu trupu nad pásy, která byla kolmá a silná pouze 40 mm. Představný pancíř tvořily desky o síle pouhých 5 mm, které samozřejmě nemohly zastavit střelu větší ráže, vcelku obstojně však pomáhaly hlavnímu pancíři odolat blízké palbě sovětských protitankových pušek. Od srpna 1943 začaly být tanky opatřovány nátěrem antimagnetické pasty Zimmerit, která zabraňovala přichycení magnetických náloží.

Foto: Panther Ausf. G | Flickr.com se souhlasem majitele

Surovinová krize Německa zasáhla i výrobu tanků Panther. Jedním z nedostatkových materiálů se stala i guma, takže tanky Panther Ausf. G pozdního data výroby dostaly v rámci úsporných opaření nová pojezdová kola. Ta byla celoocelové konstrukce bez gumové bandáže po obvodu. Bez tlumících gum na pojezdových kolech byla jízda jistě o něco méně pohodlná pro posádku a vznikalo zřejmě více hluku.

Již od roku 1936 experimentovala firma AEG na popud německé armády s přístroji pro noční vidění na bázi infračerveného světla. V roce 1942 se AEG mohla pochlubit plně funkčním infra-zaměřovačem pro vlečný protitankový kanon PaK 40. Armádní testy nového zlepšováku dopadly poměrně dobře a tak se pozornost vojáků přesunula k nočním zaměřovačům pro tanky, jmenovitě pro nejnovější německý tank Panther. Zabudování nočního vidění přímo do zaměřovače kanonu však nebylo proveditelné. Namísto toho byl tedy vyroben noktovizor určený pro velitele tanku, který se upevňoval na oběžný okruh okolo velitelské věžičky. Při jeho použití musel tedy velitel vysunout hlavu ven a byl tak vystaven nebezpečí. To bylo bohužel riziko, které musel akceptovat. Němci si však uvědomovali, že pro plné využití výhod nočního vidění potřebují mnohem větší osvícení bojiště co do šíře pokrytí i vzdálenosti. Proto měl každou četu nočních Pantherů doprovázet jeden polopásový Sd.Kfz. 251/20 (zvaný též Uhu = výr) vybavený infračerveným světlometem o průměru 60 cm o výkonu 2000 Wattů. Dosah tohoto zářiče byl úctyhodných 1,5 kilometru. V doprovodu Sd.Kfz. 251/20 prý Panther dokázal vcelku spolehlivě zasahovat cíle vzdálené cca 700 metrů. Díky lepšímu osvětlení terénu si také řidič mohl dovolit jet vyšší rychlostí, prý až 40 km/h.

Foto: Panther Ausf. G s celoocelovými pojezdovými koly | Flickr.com se souhlasem majitele

Dle organizačního schématu z roku 1943 měla každá četa 5 tanků. Rota měla celkem 22 tanků (čtyři čety po pěti plus dva tanky pro velitelství roty). Celý prapor měl tedy 88 tanků ve čtyřech tankových rotách plus dalších 5 tanků v samostatné průzkumné četě. Vedle toho mělo velení praporu ještě tři velitelské tanky s rozšířenou komunikační výbavou. Sečteno a podtrženo disponoval tankový prapor 96 tanky Panther (včetně těch velitelských). Samozřejmě mluvíme o jednotkách na plných tabulkových stavech, což byl v praxi spíše výjimečný stav.

Bojovou premiéru si tank Panther odbyl v červenci 1943 u Kurska v rámci operace Zitadelle. Čekání na dostatečné množství Pantherů bylo dokonce jedním z důvodů pro opakované odložení začátku této operace. Němci do nových tanků vkládali obrovské naděje a jejich první bojové vystoupení proto velmi bedlivě sledovali a důkladně vyhodnocovali. V den zahájení ofenzívy 5. července 1943 měli vojáci k dispozici 184 provozuschopných Pantherů (2 z původních 200 tanků jak víme, shořely na cestě a dalších 14 bylo stále v opravě). První bojové vystoupení tanků Panther bylo pro Němce jasným zklamáním. Historikové obecně připisují vinu za selhání Pantherů u Kurska zejména jejich technické nevyzrálosti dané uspěchaným vývojem a nedostatečným testováním. Pravdou však je, že obrovský díl viny měla také nesprávná taktika jejich nasazení a chyby v celkové organizaci operace.

Další bojové operace tanků Panther už byly zřídka popsány tak podrobně jako jejich premiéra u Kurska. Přispělo k tomu i to, že na rozdíl třeba od Tigerů nebyly z Pantherů stavěny samostatné jednotky, ale byly primárně zařazovány k běžným tankovým divizím, kde bojovaly bok po boky se staršími Panzer IV. A bojové výsledky byly pak většinou uváděny za celou divizi. Každopádně Panthery bojovaly na obou frontách až do samého konce války. V době vylodění spojenců v Normandii v červnu 1944 se jich na západě nacházelo okolo 650 kusů. Behěm prvního měsíce bojů na tzv. invazní frontě jich bylo zničeno 112. V polovině prosince 1944, když začal německý útok v Ardenách, bylo na západě k dispozici 471 Pantherů z toho 336 v provozuschopném stavu.

Důvodem počátečních rozporuplných výkonů Pantherů tedy byla jak nesprávná bojová taktika, tak obrovský spěch, který doprovázel vznik tohoto tanku a jeho zavedení do výroby. Množství konstrukčních nedokonalostí, které by za jiných okolností bylo odhaleno a vyřešeno ještě před zahájením produkce, se v případě tohoto taku dostalo do sériové výroby a museli se s nimi denně potýkat vojáci v poli. V průběhu času se značnou část nedostatků podařilo odstranit nebo zmírnit a rovněž posádky a mechanici se naučili, co si tento stroj žádá a potřebuje, aby mohl ukázat své kvality. I když to tak u Kurska nevypadalo, Panther byl nakonec velmi zdařilý tank a očekávání svých tvůrců nakonec nezklamal.

Foto: Panther verze Ausf. G se zařízením FG 1250 Sperber pro noční vidění | Flickr.com se souhlasem majitele

Panther představoval vyvážený mix odolnosti, pohyblivosti a výzbroje. Největšími kvalitami tohoto tanku byla bezesporu jeho hlavní zbraň a jeho pojezdové ústrojí. Kanon KwK 42 L/70 ráže 75 mm měl extrémně plochou dráhu střel a díky tomu byl velmi přesný a účinný. Co do schopnosti probití pancíř, dosahoval tento kanon ještě lepších výsledků než legendární osmaosmdesátka tanku Tiger. Ve srovnání s Tigerem byl přitom Panther poměrně levný stroj. Cena jednoho tanku Panther bez výzbroje a radiovýbavy činila 117.100,- Říšských Marek, což bylo méně než polovina ceny tanku Tiger.

Při správném zacházení a správné taktice boje se z Pantheru stával opravdu nebezpečný bojový stroj. Až do konce války se posádky Pantherů mohly s vysokou šancí na vítězství pustit do křížku prakticky s kterýmkoliv nepřátelským tankem. Bilance vlastních ztrát a zničených nepřátel byla u tohoto tanku výrazně pozitivní. Panther bývá mnohdy označován za nejlepší tank celé druhé světové války, což je jistě velmi zjednodušené tvrzení. Mezi nejlepší však rozhodně patřil.