EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Poslední obrana San Elma a krutá odplata obránců Malty

 22. 08. 2023      kategorie: Vojenská historie      3 komentáře

Během obležení Malty Turky byla pevnost San Elmo jako první na ráně a Turci jí obléhali téměř měsíc. Byla to sebevražedná mise, protože turecký velitel Mustafa paša nařídil, aby se zajatci nebrali a za hlavu každého zajatce nabídl 4 zlaté zecchiny. Mustafa tak chtěl demoralizovat ostatní obránce z hlavních pevností Birgu a Senglei, které měly přijít na řadu později. Johanité, žoldnéři a Malťané na San Elmo však bojovali jako lvi, zastrašit se nenechali a získali tak drahocenný čas Španělům, kteří horečně připravovali záchrannou armádu. Večer 22. června 1565 se pokusili johanité dopravit do pevnosti po moři zásoby, ale turecká děla jim zahradila ohněm cestu a lodě se museli vrátit. Po tomto neúspěchu bylo obráncům jasné, že je konec. Hradba pevnosti byla napadrť, zásoby už skoro došly a v pevnosti žila už jen hrstka mužů. O půlnoci svolal zvon obránce k poslední modlitbě a všichni společně přijali svátost. Po zbytek noci už nikdo nespal, muži mlčky naslouchali, jak duní turecká děla a přemýšleli nad smrtí.

Siege_of_malta_2Foto: Během obležení Malty Turky byla pevnost San Elmo jako první na ráně a Turci jí obléhali téměř měsíc | Wikimedia Commons / Public domain

A druhého dne opravdu přišla smrt. Turci zaútočili hned z rána, obránci ani nestihli pořádně posnídat. Janičáři a sipahiové křičeli,, Alláh! Alláh! " a jejich křik doprovázelo dunění bubnů. Turci útočili v tisícových vlnách a obránců už zbývalo jen kolem sedmdesáti. Oba velitelé pevnosti byli zraněni, dokonce ani nemohli chodit, a tak se nechali donést na zbytky hradeb, aby tam vyčkali na nepřítele sedíc na židlích. V rukou svírali meče a byli odhodláni takto bojovat do poslední kapky krve. A tak se i tak stalo. Obránci se na hradbách drželi do jedenácti hodin a pak museli ustoupit záplavě Turků do středu pevnosti. Tam hrstka obránců sváděla poslední boj další hodinu. Pálili do Turků z arkebuz, a když jim došel střelný prach, přišly ke slovu píky, meče a sekery. Když zůstalo na živu jen několik posledních obránců, prosekal se rytíř Lanfreducci na hradbu pevnosti a zapálil připravenou hranici. Byl to signál bratrům ve zbrani na druhé straně Velkého přístavu, že San Elmo padlo. Prapor se svatým Janem Křtitelem byl sražen k zemi a nahradila ho sultánova vlajka. Utichly poslední výstřely a už bylo slyšet jen nářek raněných. Zraněné žoldnéře Turci rozčtvrtili, rytířům svázali nohy do provazů, v kapli je pověsili přes trámy hlavou dolů a zaživa jim vykuchali břicha. Ráno dalšího dne přinesl proud k Senglei čtyři dřevěné kříže. Na každém kříži bylo přibito jedno bezhlavé tělo. Velitel johanitů nechal okamžitě vyvést z kopek všechny turecké zajatce a jako odpověď jim nechal usekat hlavy. Na San Elmu zahynulo 1400 žoldnéřů a Malťanů a 24 rytířů (z toho možná i 3 Češi). Turci proti pevnosti vypálili 15 000 kulí a přišli o čtvrtinu armády, téměř o 8000 mužů.

O zvěrstvech na zajatých mužích se brzo dozví v obou hlavních johanitských pevnostech Birgu a Senglea. Turci se jimi netají, ukazují obráncům zmrzačená těla a chtějí nahnat obráncům strach. Ale to se jim nepodaří, ba naopak. Vztek johanitů, žoldnéřů i maltských dobrovolníků narostl do nebetyčné výše a všichni prahnou jen po pomstě. Příležitost dostanou 15. červenec, když Turci zahájí první útok na tyto pevnosti. Vlastně se jedná o dvě opevněná města v zátoce Velký přístav, která stála vedle sebe na malých výběžcích do moře a které spojoval pontonový most. Toho dne zaútočili Turci časně zrána a jejich cíl byla Senglea. Alžírští a maročtí piráti útočili z moře, Turci vzali pevnost útokem z pevniny. Piráti to měli zpočátku těžší, protože se jejich čluny staly terčem přesné palby sicilských žoldnéřů, která barvila moře pirátskou krví. Když se pirátům po prvních ztrátách konečně podařilo vylodit, museli zdolat vysoký kamenný val, ze kterého na ně obránci vrhali desítky zápalných granátů. I když ohnivém peklu uhořely desítky pirátů, piráti se neohroženě nedbali ztrát a se šavlemi v ústech šplhali po žebřících na val. Tam už je čekali zkušení španělští a italští žoldnéři s taseními, rapíry a píkami, kteří se do nich hladově zakousli. Vypukla strašlivá řež, ale obrovská početní převaha pirátů nakonec slavila úspěch. Na valu zavlály pirátské vlajky a piráti začali proudit dovnitř. Okamžitě do nich počala bušit nachystaná děla a pirátská těla v záblescích výbuchů lítala do vzduchu. Ale pirátů bylo zkrátka moc a val jich překonávalo obrovské množství. Krok za krokem zatlačovali obránce od moře a nebezpečně se hemžili v prostoru za valem. Když velmistr johanitů viděl z Birgu, že jeho bratři na Senglei zažívají horké chvilky, neváhal ani vteřinu a poslal jim přes pontonový most pomoc. Oddíl námořních pěšáků přeběhl během pár minut most ze sudů a prken a s napřaženými píkami se pustil do boje. Bojující muži pustili do nemilosrdného vyhlazovacího boje a rychle se ukázalo, jak jsou v boji důležité pancíře a přilby křesťanských vojáků. Pirátské šavle se od nich neškodně odrážely a zbroj zachránila mnoha obráncům život. To piráti v bílých pláštích a turbanech krváceli strašným způsobem a pomalu ustupovali zpět k valu.

Někdy v této době zaútočili i janičáři, které poslal turecký velitel Mustafa bojovat na pevninu. Turci se tam museli přepravit na loďkách z druhé strany přístavu, protože ještě nedrželi území kolem pevností. Lodě se okamžitě staly cílem pro maltézská děla, která je zasypala ohněm a kovovým šrotem. Děla drtila Turky strašným způsobem a zničila skoro celou první vlnu výsadku. Mustafa vyslal vzápětí druhou a třetí vlnu a část Turků nakonec dostala až na břeh. Z hradeb města po nich ženy a děti metaly kamení a lily vroucí vodu a arkebuz po nich pálili španělští střelci. Celých pět hodin se pokoušeli Turci zdolat hradby, ale vše bylo marné. Když jejich tlak začal polevovat a vyčerpaní janičáři se dali na ústup, otevřela se brána města a z ní vyrazil oddíl žoldnéřů a rytířů. Jako pekelní psi se obořili na Turky a hnali je k lodím. Pronásledovali, zabíjeli je a s pěnou u úst řvali: ,, Tohle je za San Elmo!“ Někteří Turci se vzdávali a zvedali ruce nad hlavy, ale žoldnéři jim ty ruce vztekle utínali, zajatci se prostě nebrali.

Na druhé straně Senglei vypadala situace stejně. Ustupující piráti utíkali ke svým člunům, ale ty se nacházely na moři, aby byly z dostřelu maltézských děl, a tak piráti neměli, jak se zachránit. Většina z nich neuměla plavat a zbraně obránců žíznily po jejich krvi. A tak někteří skočili do moře, doufajíc, že se nějakým způsobem dostanou na své čluny, jiní si klekli a prosili o život. Ale rytíři a žoldnéři na ně řvali:,, Žádná milost! " a většinu z nich nemilosrdně vyhladili. Břeh i moře byly plné jejich těl, krev barvila písek a vodu na rudo. Těch pár nebožáků, které obránci ušetřili, stejně nečekalo nic dobrého. Vojáci je odevzdali davu, jenž je roztrhal na kusy. Ten den se zajatci nebrali, ten den patřil odplatě za San Elmo. A byl to taky i jasný vzkaz Turků a ten zněl. Nikdy se nevzdáme vy parchanti, slyšíte? Nikdy!

Zdroj: historie válek

Komentáře

Decimus

24. 08. 2023, 00:13

Koho zajímá celé oblehání Malty z přesnějšího histoirckého pohledu, doporučím tohle video z kanálu švýcarských studentů historie. San Elmo byla jen jedna kapitola ve velmi zajímavém dění.

https://www.youtube.com/watch?v=XXMkUkrFyCI

Vaclav Flek

22. 08. 2023, 20:54

Clanek je celkem zajimavy, jeho autora bezesporu inspirovaly zapisy ze starych kronik. Myslim, ze popis deju je v podstate presny, i kdyz stret neprobihal pro Turky tak beznadejne, jak by se asi mohlo zdat. Nakonec cely boj o Maltu v roce 1565 je z pohledu tureckych vyboju v 15. a 16. stoleri netypicky, v drtive vetsine stretu Turci sve protivniky porazeli a pusobili jim mnohem vetsi ztraty. Asi da rici, ze obe strany prokazaly na Malte mnho statecnosti (stejne jako krutosti), ovsem Turci meli nekolikrat necekanou smulu, a krestansti obranci necekane stesti...

Pokud nekdo na Malte jeste nebyl, navstevu ostrova vrele doporucuj, mysim, ze obsahuje vsechny elementy, ktere k uspesne poznavaci dovolene patrii. V pevnosti St. Elmo se dnes nachazi skvele vojenske muzeum, hlavni cast jeho expozice je venovana bojum o Maltu ve II. svetove valce.

Mark

22. 08. 2023, 16:35

V článků správně vyznělo, že Malta měla pozdržet boje co nejdéle než dorazí pomoc Španělů, ale přesnějí to byl sicilský místokrál García de Toleda kdo organizoval pomoc Maltě.
Ta pomoc nakonec začátkem září dorazila (cca 11.000 vojáků) a vlastně rozhodla o velmi rychlém konci pokusu Turků dobít Maltu. Ono už před vyloděním pomocí to s Turky nevypadalo moc dobře, ale pořad tam byla možnost, že Turci přezimují na Maltě a po zimních bouřích se mohlo bojovat nanovo. Pokus s přezimováním byl i ten, že se Mustafa pokusil dobít hlavní město Mdinu, ale když ho přivítala ohromná palba z pevnostních děl a plné hradby bojovníků, tak se radějí obrátil zpět. Kdyby jen tak tušil, že tou přivítací palbou Mdina vlastně málem přišla o veškeré zásoby střelného prachu a na hradbách bylo ve skutečností více civilistů včetně žen, dětí a figurín převlečenych za vojáky. Dokonala lest guvernéra Mdiny dona Pedra Mesquita.
Určitě všichni víme, že po velmistrovi Jean Parisot de La Valette, ktery se účastnil osobně bojů byla pojmenovaná pevnost a následně nové hlavní město. Méně se už možná, ale ví, že po vyhnání Johanitů z Malty Francouzi, Johanité přesídlili do Ruska, samozřejmě až do roku 1879 kde mají sídlo v Římě.

Celá historie řádů Johanitů je velmi pestrá a zajímavá od Palestiny, Kypru, Rhodosu a Malty. Jejích účast byla i ve velmi důležité bitvě v bitvě u Lepanta.