Po celou historii lidstva lidé odcházeli do války. Námořní doprava vytvářela a rozbíjela říše, ale drsná příroda někdy způsobuje, že se lidé cestující po moři nedostanou do cílového přístavu. To platilo jak v době největšího rozkvětu Římské říše, tak při pádu Třetí říše.

V roce 1943 se válka začala obracet proti mocnostem Osy. Na východě rostla síla Rudé armády a Sověti byli připraveni zaplavit Německo stovkami tisíc vojáků. Na západě se Britové, státy Commonwealthu a Američané připravovali na invazi do nacisty ovládané Evropy. Na jihu padla fašistická Itálie a obnovená italská vláda se stala spojencem proti Říši.

Hitlerův nacistický režim stále držel část Itálie a rozsáhlé oblasti Řecka. A kromě toho také tisíce válečných zajatců. Vzhledem k tomu, že Říše byla v defenzivě, mnozí představitelé režimu si kladli otázku, co se zajatci udělat. Italští zajatci tak dostali na výběr, zda se přidají k Říši, nebo zůstanou v zajetí. Převážná většina Italů, zklamaných fašismem či jeho neúspěchem, za Říši bojovat odmítli.

Psali jsme:Elitní italské úderné jednotky Arditi: Buď vyhrajeme, nebo všichni zemřeme

Foto: Řecký potápěč Aristotelis Zervoudis u vraku SS Oria |  Kostas Kalatis, CC BY-SA 4.0

V obavách, že pokud by se početní zajatci vzbouřili a představovali by tak pro Němce hrozbu, německý velitel ve zbytcích fašistické Itálie a Řecka připravovil přemístění zajatců do míst, kde by tito nepředstavovali hrozbu. Po zadržení na několika řeckých ostrovech ve Středozemním moři tak byli zajatci naloděni na obchodní lodě, které je měly převézt do Německa. Na deset tisíc italských válečných zajatců bylo posléze nacpáno jako sardinky do vyvlastněných obchodních lodí, avšak do Německa se jich však nakonec dostalo méně než pět stovek.

Většina z nich byla zabita během bitvy o Rhodos v září 1943, v níž britské námořní síly bojovaly proti zbytkům námořní flotily italského fašistického režimu ve Středozemním moři. Vzhledem k tomu, že většinu této flotily tvořila obchodní plavidla, Britové z konfliktu vyšli vítězně. Obchodní loď Oria, která byla tehdy v únoru 1944 naložena více jak 4000 zajatci, však postihl jiný osud.

Pojďme si trochu popsat historii dané lodi. Loď Oria byla postavena v roce 1920 společností Osbourne, Graham & Co v Sunderlandu. Měla tonáž 2127 BRT a patřila norské společnosti Fearnley & Eger z Osla. Na začátku druhé světové války byla součástí konvoje vyslaného do severní Afriky a v červnu 1940, krátce po německé okupaci Norska, byla v Casablance internována. O rok později byla loď zrekvírována vichistickými Francouzi, přejmenována na Sainte Julienne a používána ve Středozemním moři. V listopadu 1942 byla formálně vrácena původnímu majiteli, a přejmenována znovu na Oria, ale brzy poté byla přidělena německé společnosti Mittelmeer-Reederei GmbH z Hamburku.

Psali jsme:Unikátní nález německé druhoválečné pušky StG 44 po více jak 74 letech

Osud lodi se pak zpečetil dne 12. února 1944, kdy Oria na své cestě z Dodekanéských ostrovů do řeckého Pirea najela na mělčinu, což bylo způsobeno tehdejší navigační chybou během bouře. Oria tak narazila na ostrov Gaidouronissi a loď se okamžitě začala potápět. Z více jak 4000 vězňů na palubě jich tehdy přežilo pouze 27.

Jeden z přeživších poznamenal, že se mu podařilo přežít, protože "po nárazu Orie do skály byl sražen na zem, a když se pak postavil, silná vlna ho zatlačila do malé místnosti v přídi lodi, kdy byla tehdy nad vodou již právě pouze příď plavidla."

Hrstka přeživších nakonec našla průrvu v trupu a dostala se na odkrytou příď lodi. Odtud se jim podařilo dát SOS signál italskému remorkéru. Němci, kteří měli italské zajatce na starosti, byli následně souzeni a odsouzeni za špatné zacházení se zajatci. Vrak lodi pak ležel zapomenut na dně Středozemního moře, kde zůstal neporušený téměř šedesát let.

Objevitel vraku, řecký potápěč a historik jménem Aristotelis Zervoudis, jej pak v roce 1999 objevil díky radám místních rybářů. Potvrzení, že vrak je skutečně ztroskotané obchodní plavidlo Oria, si tehdy vyžádalo několik ponorů. V roce 2002 byl pak vrak definitivně označen za SS Oria.

Další výzkum prostřednictvím záznamů Červeného kříže odhalil seznam válečných zajatců na palubě plavidla. Díky Zervoudisovu výzkumu se rodinám Italů, kteří zahynuli při potopení lodi, konečně dostalo potvrzené zprávy, kterou jim dlouho odpírala válečná i poválečná situace. Vrak lodi nyní slouží jako památník těm, kteří odmítli nacistickou nadvládu nad svou vlastí.

Zdroj: warhistoryonline