26. července 1945 se do oběhu dostal zvláštní pátrací oběžník č. 1 s názvem "Zločin Lidice a Ležáky". Ministerstvo vnitra Československé republiky jím vydalo výzvu k pátrání po osobách, uvedených v závěru této výzvy. Šlo o válečné zločince vysokého stupně, kteří se dopustili nesmazatelných krvavých deliktů na československém národě. Krvavý zločin, jehož obětí se staly Lidice a Ležáky, otřásl svědomím celého civilizovaného světa.

Foto: Zničené Lidice, 1942 | Wikimedia Commons / Public domain

Na 45. místě zmíněného oběžníku se nacházelo jméno Maxe Rostocka. Tehdy ještě s nesprávným údajem, že jde o bývalého zaměstnance gestapa v Kladně. V říjnu roku 1945 Rostockovo jméno uvedl ve svých pátracích listech jak Československý úřad pro válečné zločiny, tak Československá komise pro vyšetřování válečných zločinů, která pod vedením generála JUDr. Bohuslava Ečera působila přímo v Německu v americké okupační zóně. Pátrací výzvy se postupně aktualizovali a Rostockovo jméno se dostávalo na stále více seznamů hledaných zločinců. V květnu 1946 je uveřejnila i Komise pro stíhání válečných zločinců OSN. Kdo ale vlastně byl Max Rostock?

Psali jsme:Výplata vojáků Rudé armády a Wehrmachtu a finanční odměny za statečnost na frontě

Dnes již zřejmě nikdo nevydá svědectví o tom, jaké vlastně bylo manželství Maxe Heinricha Rostocka a jeho ženy Katariny, rozené Meissnerové. Svatba syna malířského mistra Friedricha Rostocka z Ludwigshafenu nad Rýnem, narozeného 29. září 1912 a dcery kapelníka ze stejného města, se konala v červnu roku 1934. Její důvod byl více než prozaický. Mladý pár totiž čekal dítě. Tehdy ještě ani ne 22letý ženich byl od roku 1933 členem Nacionálně socialistické německé dělnické strany ( NSDAP ) a rovněž příslušníkem SA. V té době si ještě určitě nepřipouštěl, že o dva roky mladší manželka sehraje v jeho životě tak osudovou roli. První rána udeřila vlastně hned. Malířský mistr Rostock se sňatkem nesouhlasil. Následný svár mezi otcem a synem, jímž víceméně vyvrcholil jejich napjatý vztah, byl natolik silný, že Max odešel z otcovy firmy. Spolu se starším bratrem Friedrichem se pustili do vlastního podnikání. Zanedlouho ale zkrachovali. Max Rostock, vyučený obchodní příručí a malíř pokojů, tak nastoupil na samém konci léta 1934 jako civilní zaměstnanec na ludwigshafenskou úřadovnu Sicherheitsdienstu ( SD – německé bezpečnostní služby ).

Sicherheitsdienst se postupně stala mozkem nacistické moci, zatímco gestapo bylo její pěstí. Sicherheitsdienst svým způsobem představovala výlučnou organizaci, která se snažila, aby do jejích řad přicházeli zejména mladí, vysokoškolsky vzdělaní muži. Maxu Rostockovi vzdělání chybělo. Vynikal však ctižádostí, rozhodností a evidentní oddaností nacionálnímu socialismu. Své schopnosti navíc prokazoval při činnosti ludwigshafenské služebny SD, která se tehdy orientovala proti Sársku. O jeho opětovné připojení k Německu nacisté usilovali. Na vytěženém plebiscitu ve prospěch Německa pak nemalý podíl nesl právě ludwigshafenský Sicherheitsdienst. Nedalo se tak divit, že Maxe Rostocka přijali do SS a to v hodnosti SS-Unterscharführera.

V následujících letech ho čekalo několik přeložení do služeben SD v různých německých městech. Přestože si vedl zdatně a byl povyšován, jeho ambice to neuspokojovalo. Zejména s hořkostí zaznamenal, že ho kolegové vrstevníci, absolventi příslušných škol nepovažovali za svého. Cejch malíře pokojů na něm, zdá se, ulpěl. Rostock se s ním ale nehodlal smířit. V roce 1938 se ocitl ve služebně SD, která působila v důležité oblasti sousedící se Švýcarskem a Francií. Max Rostock pod krycím jménem Max Meissner, získával ve spolupráci se svými agenty informace o situaci v obou zemích. Zvláště špionážní aktivita proti neutrálnímu Švýcarsku, na jehož území několikrát vyjel, byla přinejmenším značně riskantní. Ve své práci získával ostruhy. Zatím se Maxovi a Katarině Rostockovým roku 1934 narodilo první dítě, dcera Annelisa. Roku 1937 přišla na svět dvojčata, syn Gernot a dcera Gudrun. Mohlo by se zdát, že rodinná idylka jen vzkvétala. V lednu 1939 ale Maxův starší bratr Friedrich přistihl švagrovou Katarinu při nevěře s bratrovým kolegou ze stuttgartské služebny SD, u níž zpravodajský poddůstojník Rostock tehdy působil. Nejenže se aféru nepodařilo utajit, naopak vypukl skandál. Friedrich totiž hájil bratrovo právo na vlastní ženu pěstmi. Rostock se ale odmítl s manželkou rozvést, čímž se provinil proti nepsanému mravnímu kodexu příslušníka SS. Bylo zřejmé, že další přeložení na sebe nenechá dlouho čekat. A skutečně. 26. srpna 1939 se Katarině Rostockové narodila dcera Karin. Ve stejný den byl SS – Hauptscharführer Max Rostock přeložen k nově zřízené vyšší ( úsekové ) služebně SD v Praze. Rostockovi se otevřela cesta do protektorátu, kde na něho čekala zářná kariéra, především jako vedoucího služebny SD v Kladně v letech 1940 – 1943.

Ze své funkce se Max Rostock přímo podílel na vyhlazení Lidic 10. června 1942 i na řadě dalších zločinů. 8. května 1945 se SS – Obersturmführer Rostock raději převlékl do civilu. Uvažoval, kam se pod falešnou identitou schovat. Švýcarsko, třebaže tam měl známé, raději ze svého seznamu vyloučil. Stejně si nemohl být jistý před francouzskými orgány, na jejichž území před několika roky špehoval. Nakonec usoudil, že se nejlépe skryje v německém Heidelbergu, kam sahali kořeny jeho rodu a kde stále žilo dost lidí ochotných mu pomoci. Staré univerzitní město na řece Neckar vyšlo z války téměř nepoškozené. Tisícihlavé davy jež sem proudily, se však nepřicházely potěšit středověkou zástavbou ani krásou přírody, která města obklopovala charakteristickými svahy vinic. Hledali tady útočiště jednak němečtí uprchlíci ze vzdálenějších končin, i přesídlenci z Československa či Polska. V okolí Heidelbergu vyrostly velké tábory německých válečných zajatců, mezi nimiž se schovávali i váleční zločinci a s nimi Max Rostock s falešnou identitou obchodníka Maxe Meissnera.

Psali jsme:Vychytávky 1. světové války: Falešné stromy jako pozorovatelny

Rostock byl od konce roku 1945 zaměstnán jako malíř a dekoratér, v největším a nelepším americkém vojenském klubu v Heidelbergu, který se jmenoval Star Dunst. Vzhledem k tomu, že neměl tetování příslušníka SS tedy vytetovanou krevní skupinu ) a neprošel žádným denacifikačním řízením, se mu jeho pravá identita dařila před jeho nadřízenými tajit. O Vánocích 1945 do klubu Star Dunst dokonce zavítal vrchní velitel americké VII. armády v Německu generál Eisenhower, pozdější president USA. Rostock Meissner byl údajně jediným Němcem, který se této události mohl zúčastnit.

JUDr. Jiří Wehle, člen pátracího týmu v úvodu zmiňované Ečerovy komise pro vyšetřování válečných zločinů, ve svém pojednání Jeden z Lidic však podal jiné svědectví. Wehle uvedl, že se okamžitě po skončení války Rostock nepřevlékl do civilu, ale vzal na sebe uniformu Wehrmachtu. Jako válečný zajatec jménem Roth pak vyrazil do amerického zajetí. Následně se ocitl v jednom z heidelberských zajateckých táborů. Ve městě mělo velitelství VII. americké armády svou pobočku Červeného kříže, která zároveň plnila funkci armádního společenského střediska. Rostock zde působil jako dekoratér a od svých nadřízených si vysloužil pochvalu během příprav vánočních oslav roku 1945. Postaral se o výzdobu sálu a úpravu vánočního stromku tak, že mu dokonce vyslovil mimořádnou pochvalu přítomný velící generál Truscott. Rostock alias Roth proto měl mezi zajatci zcela výjimečnou pozici a mohl se volně pohybovat po okolí. Dařilo se mu zřejmě lépe než jiným Němcům v Heidelbergu. Namluvil si prý mladé hezké děvče, které bylo zaměstnáno v jídelně a které bydlelo ve městě. Také si mohl občas ke své milé zaskočit a někdy u ní přespat. A právě to se mu stalo osudným. Jednoho dne se u americké vojenské policie CIC objevila žena, která tvrdila, že je manželka jistého Maxe Rostocka. Současně uvedla, že zde pracující Roth se tak vůbec nejmenuje a že jde zcela jistě o jejího muže, který za války působil u gestapa.

Těžko říct, proč žena uvedla jako manželovo zaměstnání gestapo. Že by byla během svého výstupu před CIC tak rozrušená, že si neuvědomila, kde manžel vlastně pracoval? Bylo její svědectví odplatou za manželovu nevěru? Musela přece vědět, že ho tím posílá na téměř jistou smrt. Příslušníci CIC zprvu považovali prohlášení Katariny Rostockové za výlev žárlící manželky. Její výpověď nebrali příliš vážně, dokonce jí podávali jako zábavnou historku. Informace o podvedené manželce se ale shodou okolností dostala k Jiřímu Wehlemu, který v Heidelbergu pátral po válečných zločincích od začátku roku 1946. Jméno Rostock mu bylo velmi povědomé. Jednak se o Rostockovi jako o šéfovi kladenské služebny SD dozvěděl od jistého studenta kladenského gymnázia již v roce 1943, když s ním putoval ve společném transportu do Osvětimi, hlavně se však Rostockovo jméno nacházelo na seznamu hledaných válečných zločinců, s nímž členové Ečerovy komise pracovali.

Po Katarině Rostockové to byl zřejmě právě Wehle, kdo dal podnět k Rostockou stíhání. Wehle rozjel akci, ale žádost o nacistovo zajištění na velitelství americké armády byla zdlouhavá. Navíc existovalo nebezpečí z prodlení. Rostock se mohl dovědět, že ho manželka udala. Pátrací tým Ečerovy komise proto využil osobních kontaktů. Zmínka o Lidicích prý působila jako zaklínací formule. V Rostockově případě tedy vydal příslušný rozkaz místní velitel americké vojenské policie. Ukázalo se však, že předpoklad komisařů byl správný, po válečném zločinci jako by se slehla zem. Teprve díky intenzivnímu pátrání ho příslušníci CIC zajistili u jeho milenky nedaleko Heidelbergu.

Již v den Rostockova dopadení, 11. června 1946, provedl důstojník Čsl. Komise pro vyšetřování válečných zločinů škpt. Dr. Jiří Wehle jeho první výslech. Podruhé byl Rostock vyslýchán opět škpt. Dr. Wehlem o dva dny později. Sám Wehle se o sobě jako o hlavním tazateli při výslechu nezmínil. Na počátku července 1946 se vrátil do Prahy. Zdálo se, že nyní už nemohlo nic bránit Rostockovu vydání do Československa. Ostatně vedoucí představitelé československého Ministerstva vnitra si to zřejmě mysleli také.

Rostock však ještě vystřídal tři americké věznice na území Německa. Když už měl být začátkem září 1946 konečně převezen s dalším hledaným válečným zločincem na československé území, někdejší esesácký zpravodajec prokázal své schopnosti. Podařilo se mu otevřít dveře eskortního vozu a oba muži za plné jízdy americkým vojákům uprchli. Trvalo víc jak tři a půl roku, než se Max Rostock ocitl na letišti v Praze – Ruzyni. Do té doby žil zase jako ve filmu, skrýval se, žil s falešnou identitou bývalého manžela Rostockovi sestry, živil se malováním obrazů nebo šmelinou. Právě pro ni byl načas uvězněn v britském vězení v Německu. Jeho věznitelé však jeho pravou totožnost nezjistili, a tak se Rostock posléze ocitl na svobodě. Třebaže se to zdá neuvěřitelné, Katarina a Max Rostockovi se po všem, co se mezi nimi stalo, usmířili. 18. června 1948 se jim narodilo další dítě. Den poté, 19. června 1948, Maxe Rostocka v Ludwigshafenu zatkli francouzské okupační orgány, třebaže jen z podezření z valutových machinací. Uběhly další tři měsíce, než Francouzi poznali, koho vlastně zadržují. Rostock se opět pokusil o útěk, ale tentokrát neúspěšně. Francouzi válečného zločince představitelům Československa konečně předali až 22. dubna 1950 na letišti v Ruzyni.

Rostock sice byl československými orgány obviněn z přímé účasti na vyhlazení Lidic a to i díky výpovědím lidických žen, které tragédii přežily a byl odsouzen k trestu smrti, ale poprava se nekonala. Rostocka v roce 1953 omilostnil president Antonín Zápotocký. Za určitý čas Státní bezpečnost německého zpravodajského kolegu dokonce přijala do své náruče. Od konce 50. let pro ni začal pracovat pod krycím jménem Fritz v Německé spolkové republice. Neuvěřitelné? Ne, skutečnost. Max Rostock o Vánocích roku 1984, necelé dva roky před svou přirozenou smrtí, jaksi podrážděně a uraženě psal, že vlastně nic tak zlého nikdy neudělal. Válečný zločinec Max Rostock zemřel 13. září 1986 v Mannheimu 16 dní před svými 84. narozeninami.