Představte si, že během druhé světové války letíte po obloze a náhle se po vaší levici objeví letadlo. Pilot na vás mává, ale není to člověk – je to gorila. Může se to zdát jako nepravděpodobná událost, ale skutečně se to stalo. A ač to může vypadat jako vtip – a Jack Woolams jistě vtipným mužem byl – ve skutečnosti měl velmi dobrý důvod, proč si při testovacích letech takový převlek nasazoval. 

Během druhé světové války pracovaly všechny strany na inovaci letadel. Velká část tohoto vývoje se soustředila na proudové stíhačky, letadla, která k pohybu vpřed nepotřebovala vrtule. Ačkoli Německo bylo první, kdo je dostal do vzduchu s letounem Heinkel He 178, a Britové již dříve vyrobili potřebný motor, Spojené státy nebyly se svým vlastním letounem daleko pozadu.

Foto: YP-59A během testovacího letu, zde s „lidským“ pilotem | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Okno do historie - Bitva u Mantineie, největší střetnutí Peloponéské války

Společnost Bell Aircraft podepsala 30. září 1941 smlouvu s americkým armádním letectvem na vytvoření prvního proudového letounu USA. Výroba byla přísně tajná, protože armáda nechtěla, aby ani ostatní složky ozbrojených sil věděly, na čem pracuje. Bell rychle přišel s funkčním modelem a v březnu 1942 už byly v provozu tři prototypy. V září 1942 byl experimentální model XP-59A Airacomet převezen na vojenské letiště Muroc (dnes Edwardsova letecká základna v Kalifornii), kde byly zahájeny zkušební lety. Při prvním zkušebním pojíždění usedl do kokpitu pilot Robert Stanley a následující den uskutečnil první oficiální let plukovník Laurence Craigie.

Navzdory těmto úspěchům se ani jeden z mužů svými lety v letounu Bell P-59 Airacomet nijak zvlášť neproslavil. Tedy kromě zkušebního pilota Jacka Woolamse. Než vstoupil do amerického armádního letectva, byl Woolams studentem Chicagské univerzity. U letectva strávil asi 18 měsíců v aktivní službě. Po návratu domů dokončil studium, po němž získal místo zkušebního pilota u divize experimentálního výzkumu společnosti Bell Aircraft.

V této funkci zaznamenal Woolams řadu úspěchů. V září 1942 se stal prvním člověkem, který přeletěl se stíhačkou od pobřeží k pobřeží bez zastávky. Následujícího roku vytvořil výškový rekord 14508 m při letu na stroji Bell YP-59A Airacomet a jako první člověk pilotoval Bell X-1, letoun, který posléze, pilotovaný již Woolamsovým kolegou Charlesem Yaegrem, jako první na světě překonal hranici rychlosti zvuku při vodorovném letu vlastním pohonem. V roce 1944 byl Woolams jmenován hlavním zkušebním pilotem společnosti.

A právě Jack Woolams proslul jako zkušební pilot letounu P-59, který nosil gorilí masku a buřinku. V ústech také nosil doutník. Podle situace se připojoval do formace s piloty létajícími na běžných letadlech a mával na ně. Protože P-59 byl zaručeně rychlejší než to, s čím letěli oni, libovolně se následně odpoutal a zmizel.

Psali jsme:Britskému druhoválečnému výsadkáři zachránilo život pouzdro na brýle

Toto chování bylo víc než jen zábava a hra. Existence P-59 měla být tajná, přesto letoun potřeboval letové hodiny. Jedním ze způsobů, jak to obejít, bylo, že testovací piloti vymýšleli způsoby, jak oklamat ty, kteří by ho mohli vidět. Ve Woolamsově případě byla jeho gorilí maska v kombinaci s letounem bez vrtule natolik neuvěřitelná, že si ti na zemi mohli myslet, že ten, kdo hlásil, že ho viděl, si vymýšlí. Nakonec se USAAF u své první proudové stíhačky vydalo jiným směrem. Různí piloti tvrdili, že P-59 ve srovnání s podobnými letouny zaostává, a tak se letectvo rozhodlo pro Lockheed P-80 Shooting Star. 

Jeden z letounů, třetí vyrobený YP-59A, byl dodán britskému Královskému letectvu výměnou za první sériový Gloster Meteor Mk. I. Také britští piloti zjistili, že americký stroj ve srovnání s proudovými letouny, na kterých již létali, velmi zaostává. Dva letouny YP-59A Airacomet byly dodány nakonec i americkému námořnictvu, kde byly označeny jako "YF2L-1", ale rychle byly shledány pro operace na letadlových lodích zcela nevhodnými. V letech 1945–1946 byly námořnictvu předány tři letouny P-59B, které si však ponechaly své označení. Námořnictvo používalo všech pět proudových letounů jako cvičné stroje.

Tváří v tvář přetrvávajícím potížím Bell nakonec dokončil 50 sériových Airacometů, 20 P-59A a 30 P-59B; dodávky P-59A proběhly na podzim 1944. P-59B byly přiděleny 412. stíhací skupině, aby se piloti seznámili s ovladatelností a výkonnostními charakteristikami proudových letounů. Ačkoli P-59 nebyly příliš úspěšné, tento typ poskytl USAAF a USN zkušenosti s provozem proudových letounů v rámci přípravy na pokročilejší typy. Sám Woolams tragicky zahynul 30. srpna 1946, když se jeho letoun zřítil do jezera Ontario během cvičného letu na Národní letecké závody.

Zdroj: warhistoryonline