Vývoj podzvukové řízené střely s plochou dráhou letu s konvenční bojovou hlavicí Ch-101 (a její sesterské střely Ch-102 s jadernou bojovou hlavicí) byl zahájen ve známé ruské konstrukční kanceláři Raduga v roce 1991. Šlo o přímého nástupce střely stejné kategorie s označením Ch-55 (a vylepšené Ch-55SM), která v dané době tvořila základní výzbroj ruských strategických bombardérů tzv. „raketonosců“.

I když konstrukční kancelář zvolila při práci na nové střele velmi konzervativní přístup a použila i velmi podobnou konfiguraci jakou měla starší střela, vývoj neprobíhal nijak snadno ani rychle. Na vině byl pravděpodobně hlavně nedostatek finančních prostředků a odchod řady specialistů v období těžké hospodářské krize po rozpadu Sovětského svazu.  

Foto: Střela Ch-101 po opuštění pumovnice bombardéru Tupolev Tu-160M1 / MO RF

Psali jsme:Vzduchovka pro velké kluky - nejtišší a nejsilnější vzduchovka na světě

Technický a technologický pokrok a tlak na zvýšení doletu nové střely vedl konstrukční kancelář Raduga ke změně průřezu střely z typicky kruhového na trojúhelníkový, který podstatně lépe dokázal využít vnitřního prostoru v pumovnici hlavního zamýšleného leteckého nosiče a umožnil instalovat ve střele větší palivové nádrže. Po vzoru Američanů byla příď nové střely vytvarována tak (a trojúhelníkový průřez tomu nahrál), aby byla při zachování dobrých aerodynamických vlastností snížena radiolokační odrazná plocha (RCS - Radar Cross Section). Střela dostala sklápěcí křídlo a sklápěcí ocasní plochy, podobně jako starší střela Ch-55, a také podobně výsuvnou pohonnou jednotku v zadní části trupu. Proces automatického roztažení křídel a ocasních ploch, vysunutí motoru a jeho start nastává krátce po odhození střely ze závěsníku. Vnitřní konstrukce střely Ch-101 je vyrobena převážně z kombinace hliníkových slitin a oceli, vnější potah, křídlo a ocasní plochy jsou pak tvořeny kombinací hliníkových slitin a kompozitů. 

Pohonnou jednotkou střely Ch-101 je dvouproudový vícerežimový motor typu Saljut RD-95TM-300 (Omsk nebo Rybinsk) o tahu 3,53 kN schopný spalovat více typů paliva, v případě nouze i horší kvality. První modifikace střely Ch-101 měly bojový dolet kolem 3500 km. U novějších modifikací se někdy uvádí 4500 km, nebo i 5500 km s novým palivem a zvolenou vyšší letovou hladinou a nižší letovou rychlostí (čím výše a pomaleji, tím dále). 

O navádění střely Ch-101 na cíl se stará několik nezávislých ale spolupracujících systémů. Jako hlavní se jeví INS - inerciální navigační systém SN-5040 s optickými gyroskopy, který pracuje s vloženými a získávanými informacemi o místě startu, pozici cíle, pozicemi průletových bodů, rychlosti letu, výšce letu, času letu, odchylkách způsobených větrem apod.

Údaje inerciálního navigačního systému o aktuální poloze střely jsou automaticky s určitou frekvencí kontrolovány a zpřesňovány prostřednictvím ruského satelitního systému GLONASS. Pokud je GLONASS z nějakého důvodu nefunkční, nebo je jeho signál silně rušen, střela se obejde bez něj.

Psali jsme:Česká zbrojovka - kvalitní komplexní řešení pro ozbrojené složky

Třetím systémem pomáhajícím s naváděním střely je TERCOM (Terrain contour matching), který přizpůsobuje let po stanovené trase obrysům terénu. Systém neustále porovnává údaje z vrstevnicové mapy uložené v paměti střely s údaji naměřenými radiolokátorem (pravděpodobně starší, méně časté, dražší a utajovanější provedení) nebo radiovýškoměrem a umožňuje střele letět v menší výšce a vyhýbat se překážkám. Údaje z TERCOMu jsou přenášeny do INS, podobně jako údaje z GLONASSu.

Foto: Ruský bombardér Tu-95MSM se střelami Ch-101 | Wikimedia Commons / Public domain

I přes použití výše uvedených systémů je dosahovaná přesnost zásahu cíle střelou s konvenční bojovou hlavicí v řadě případů ne úplně dostačující. Proto byl do střely Ch-101 zapracován ještě elektro-optický korekční systém (DSMAC – Digital Scene Matching Area Correlation) typu CNIIAG Otblesk-U, který porovnává skutečné digitální snímky cíle (případně objektů na trase) s obrazem snímaným televizní kamerou. Rusové údajně dnes používají elektro-optický korekční systém pouze v závěrečné fázi letu střely, protože jeho příprava je technicky a časově náročná. Ruský systém má i svá další omezení daná viditelností, protože má pouze denní kanál. Je prokázána existence dvou verzí systému. Starší verze je vybavená jednou pohyblivou čočkou, novější pak má tři pevné čočky.

Konvenční bojová hlavice střely Ch-101 má celkovou hmotnost 425 až 430 kg a obsahuje 400 kg výbušné látky. Podle Ukrajinců, kteří sbírají a snaží se za pomoci Američanů studovat vraky sestřelených Ch-101 údajně existuje verze z poslední doby, která nese na úkor paliva zdvojenou bojovou hlavici.

Novější provedení střel Ch-101 je vybaveno systémem sebeobrany, který je tvořen varovnými senzory a dvojicí dvanáctiprvkových odpalovačů klamných IR/IČ klamných cílů L504. Klamné cíle jsou odpalovány buď na podnět ze senzorů nebo programově ve finální fázi útoku, jak jasně ukazují některé filmové záběry. Střely by měly nést i aktivní systém radioelektronického boje SP-504, ale není jisté jestli tomu tak v praxi je. Jednalo by se totiž o nejtajnější blok v celé střele a je na uváženou jestli by bylo výhodné o toto tajemství přijít při této fázi střetu se zemí jako Ukrajinou a nenechat si ho na případné horší časy.

Státní zkoušky střely Ch-101 proběhly v letech 2010 až 2011. Sériová výroba střel byla zahájena v roce 2011 ve Smolensku a ruské VKS je oficiálně přijaly do své výzbroje v roce 2013. Jedna střela Ch-101 přijde na podobnou sumu jako tři rakety systému Iskander-M.

Hlavním nosičem střel Ch-101 se plánovaně staly proudové nadzvukové bombardéry typu Tupolev Tu-160M1 a také modifikované turbovrtulové bombardéry Tupolev Tu-95MS. Bombardéry Tu-160M1 přepravují maximálně 12 střel uvnitř pumovnic na dvou šestinásobných rotačních závěsnících typu 9A823K3. Bombardéry Tu-95MS přepravují maximálně 8 střel, a to na čtyřech zdvojených závěsnících AKU-5M pod křídly, protože do vnitřní pumovnice se nevejdou. Náklad dvanácti střel na Tu-160M1 má hmotnost téměř 29 tun. Maximální startovní hmotnost střely Ch-101 je 2400 kg (na palivo připadá cca 1250 kg), její délka je 7,45 m a rozpětí jejího křídla v letové konfiguraci 3,75 m.

Podzvuková řízená střela s plochou dráhou letu Ch-101 se stala pro ruské vojenské letectvo nouzovým řešením po zrušení daleko ambicióznějších vývojových programů hypersonických řízených střel v období kolem rozpadu Sovětského svazu. Do konstrukce střely byly v době vývoje zapracovány některé tehdy dostupné komponenty ze „západní“ součástkové základny, což dnes Rusům činí nemalé problémy. Ve střele lze najít komponenty původně pocházející od amerických, německých nebo švýcarských firem.

V současné době jsou střely Ch-101 hromadně nasazovány v bojích na Ukrajině. V sektorech s nižší nasyceností protivzdušné obrany jsou celkem úspěšné a mají na svém kontě zničení řady důležitých cílů. Celkově však trpí poměrně velkými ztrátami. Jejich letová rychlost je malá (do cca 720 km/h), takže se stávají obětí celé palety protivzdušných systémů, včetně velkorážných kulometů. Nemohou se spoléhat ani na vlastnosti stealth, protože ty jsou aplikovány pouze náznakově. Navíc vysunutý letový motor pod trupem působí jako významný odražeč, takže i kdyby byla celá střela z kompozitu a byla pokryta tím nejlepším RAM nátěrem, mělo by to celé pouze velmi malý přínos. 

Nástupcem Ch-101 se má stát střela zatím známá jako Ch-BD, nebo také Izd.506. Půjde opět o podzvukovou střelu, ale s podstatně vyšší rychlostí v závěrečné fázi útoku. Její maximální dolet má být při použití palivové směsi Decilin-M větší než 6500 km. V dosud vzácných informacích o jejím navádění není ani zmínka o systémech GLONASS a TERCOM, takže se zdá, že bude spoléhat na kombinaci INS – DSMAC, doplněnou o nějaký nový systém koncového navedení. 

Zdroj: eurasiantimes.com