Japonsko vstoupilo do druhé světové války s technicky velmi vyspělým a pestrým ponorkovým loďstvem. Jeho oceánské ponorky byly robustní, nesly průzkumné hydroplány a byly vyzbrojeny velmi účinnými torpédy. Přesto byly jejich celkové výsledky velmi chudé – ať to bylo taktikou nasazení, nebo (zejména později) propracovaným protiponorkovým bojem. Známé je potopení křižníku Indianapolis. A méně známý je historický úspěch ponorky I-19 z roku 1942.

Foto: Zásah torpédoborce O’Brian, v pozadí hoří letadlová loď Wasp (15. září 1942) | U.S. Navy

Japonské císařské námořnictvo nasazovalo trpasličí ponorky, účelové zásobovací ponorky a dálkové flotilové ponorky schopné nést letadla. Šedesát pět největších ponorek mohlo překonat vzdálenost 14 tisíc námořních mil při rychlosti deseti uzlů – což bylo něco, čemu se Spojenci nemohli rovnat (ponorky třídy Gato měly dosah jen asi 11 tisíc námořních mil). Japonské trpasličí ponorky, kterých země postavila 78, dosahovaly pod vodou rychlosti 18,5 až 19 uzlů, a byly tedy rychlejší než proslulý německý typ XXI s rychlostí 17,5 uzlu.

Psali jsme:Souboj cti: Historie a pravidla boje o čest

A pak tu byla japonská torpéda. Torpéda Typ 95 používala ke spalování kerosinu čistý kyslík – na rozdíl od systému stlačeného vzduchu a alkoholu, který používali ostatní. Díky tomu měla japonská torpéda třikrát větší dosah a zároveň bylo obtížnější je odhalit a vyhnout se jim. Ponorky nesly torpéda ráže 533 mm, ne tak účinné jako 609mm „dlouhá kopí“ Typ 93 hladinových lodí, přesto smrtící. A to nejen díky jejich rychlosti a dosahu, ale také díky nesené výbušnině. Šlo o směs 60 % TNT a 40 % hexanitrodifenylaminu, která dosahovala pozoruhodných výsledků. Protože na svých torpédech používaly jednoduché kontaktní výbušniny, byly mnohem spolehlivější než jejich americké protějšky, které často nevybuchovaly, ani když zasáhly cíl. Slabinou japonského námořnictva tedy nebyly jejich ponorky. Spočívala skutečně v jejich vojenské strategii a v taktice nasazení.

Japonsko vyhrálo v roce 1905 bitvu u Cušimy, rozhodující námořní srážku rusko-japonské války. Porážka Ruska umožnila Japonsku prakticky bez problémů zahájit okupaci čínského regionu Mandžusko. Od té chvíle bylo japonské námořnictvo přesvědčeno, že jediná rozhodující bitva je tou správnou cestou – a učinilo z ní svou oficiální doktrínu. Během druhé světové války se proto i jeho ponorkové loďstvo soustředilo na nepřátelské válečné lodě, které byly rychlejší, odolnější a dobře vyzbrojené. Boj proti dopravním lodím a konvojům nebyl jejich hlavním úkolem, což rovněž vysvětluje číselné výsledky – zejména ve srovnání s Němci.

Japonsko vstoupilo do druhé světové války s 63 oceánskými ponorkami a postavilo dalších 111. A také jich ve válce ztratili 128 – asi tři čtvrtiny celkového počtu, velmi podobné číslo jako Němci. Dalším problémem byl dostatek zdrojů. Japonsko se nemohlo vyrovnat zdrojům ani úrovni průmyslu, které měli k dispozici spojenci. To mělo vliv například na výsledky průzkumu. Během bojů na Šalamounových ostrovech a Guadalcanalu jejich ponorky někdy křižovaly více než měsíc, než se štěstím narazily nepřítele, což snižovalo morálku a vštěpovalo posádkám pocit studu.

V neposlední řadě se v průběhu války zlepšovaly spojenecké schopnosti odhalovat a ničit ponorky. Pro některé spojenecké námořníky však tento pokrok přišel přece jen příliš pozdě, a některé japonské ponorky zaznamenaly pozoruhodné úspěchy.

Psali jsme:Wilhelm von Faupel: Generál ve výslužbě a jeden aspekt vnější politiky nacistického Německa

I-19 byla ponorka typu B1. Měřila 180,7 m na délku, 9,3 m na šířku a měla ponor 5,14 m. Se svými dvěma dieselovými motory o výkonu 12 400 koní a elektromotory o výkonu 2 000 koní dosahovala rychlosti 23,5 uzlu na hladině a 8 uzlů pod vodou s dosahem 14 000 námořních mil při rychlosti 16 uzlů. Byla také vyzbrojena šesti 533mm příďovými torpédomety, nesla 17 torpéd, jedno palubní 140mm dělo a plovákový letoun Jokosuka E14Y (ve spojeneckém kódu Glen) a měla posádku 94 mužů.

I-19 se účastnila již operace, jejímž cílem byl Pearl Harbor – poskytovala podporu těm, kteří bombardování prováděli. Dne 21. prosince 1941 se pokusila potopit norskou obchodní loď Panama Express, která se štěstím unikla. Druhý útok následující noci na tanker HM Storey se rovněž nezdařil, stejně jako třetí na Barbaru Olson 24. prosince. Posádka I-19 byla sklíčená, dokud později téhož dne nenašla Absaroku. Vypálili dvě torpéda. První minulo, ale druhé cíl zasáhlo. Než však stačili Japonci udělat víc, přiletěly americké bombardéry a donutily I-19 k ústupu.

4. března 1942 se I-19 zúčastnila druhého útoku na Pearl Harbor. Jeho úkolem bylo narušit probíhající opravárenské a záchranné operace. I-19 doplnila u Francouzských fregatních mělčin palivo obřím létajícím člunům Kawaniši H8K (Emily), které útok provedly. Stejně jako při prvním bombardování zachytili a správně interpretovali japonské plány američtí radisté a byly dešifrovány. Přestože jejich zprávu ignorovali, japonská operace svého cíle nedosáhla a způsobila zanedbatelné škody.

26. května se I-19 nacházela u Nikolského zálivu poblíž ostrova Bogoslof na Aljašce, připravena vypustit svůj plovákový letoun k vyhledání amerických vojenských zařízení, když ji Američané našli. Ponorka musela pod hladinu a její letoun byl zničen. I-19 si ale vše vynahradila 15. září 1942. Pod velením kapitána Šógó Narahary byla na rutinní hlídce jižně od Šalamounových ostrovů během bitvy o Guadalcanal. Toho dne vstoupila do legend.

Americké operační svazy 17 a 18 byly na cestě ke Guadalcanalu a doprovázely flotilu vezoucí posily 7. pluku námořní pěchoty. Součástí amerických sil byla letadlová loď USS Wasp, bitevní loď USS North Carolina a torpédoborec USS O'Brien. Wasp se nacházela asi 250 km jihovýchodně od ostrova San Cristobal, kde její letouny doplňovaly palivo a byly přezbrojovány pro protiponorkové hlídkové operace. Kolem dvanácté hodiny odpoledne startovaly stíhací letouny Grumman F4F Wildcat, aby zachytily japonský čtyřmotorový létající člun, který asi o 15 minut později zničily. Ve 14:20 startovalo 26 letounů a dalších 11, které byly na průzkumných misích, přistávalo. O čtyři minuty později vypustila I-19 proti americkému svazu skvěle mířených šest torpéd. 

Hlídka Waspu spatřila tři, jak se blíží k pravoboku. Loď se začala otáčet, ale bylo pozdě. Tři torpéda ji zasáhla a vyřadila ji z provozu. Během několika minut byla v plamenech a posádka musela loď opustit. Zbylá tři torpéda pokračovala dál. Jedno zasáhlo North Carolinu na levoboku, prorazilo díru o rozměrech asi 10 x 5,5 m a zabilo pět námořníků. Pro mohutnou bitevní loď nebyl zásah nikterak fatální a odplula vlastní silou. 

Zmíněný torpédoborec O'Brien měl štěstí. Tedy zdánlivě a zpočátku. Posádka zahlédla kouř z Waspu ve 14:42 a loď zatočila prudce doprava. O dvě minuty později torpédo loď minulo. Posádka s úlevou sledovala, jak se vzdaluje, když šesté torpédo zasáhlo levobok. Poškození se zdálo být spíše lehké a kapitán byl přesvědčen, že torpédoborci dovolí doplout do Espiritu Santo v Melanésii k opravám. Ale 19. října se jeho trup v důsledku strukturální slabosti zbortil a posádka musela opustit loď.

Jedinou salvou šesti torpéd zasáhla I-19 tři americké lodě a z nich dvě potopila – včetně mimořádně cenné kořisti, velké letadlové lodě. Tato ztráta byla pro Američany mimořádně závažná. V důsledku ztráty Waspu a Hornetu a poškození Enterprise se v kritických chvílích bojů o Guadalcanal budou muset dokonce obrátit na Brity, kteří jim „zapůjčí“ letadlovou loď HMS Victorious, jež se zúčastní operací jako „USS Robin“. 

I-19 ještě v roce 1942 podporovala japonské jednotky na Guadalcanalu zásobováním, v roce 1943 potopila další dvě lodě a jednu poškodila, než ji 25. listopadu 1943 západně od ostrova Makin potopil torpédoborec USS Radford. Nikdo nepřežil. 

Zdroj: warhistoryonline.com