V minulém díle jsme se podívali na řádění Spojenců v Evropě. Dnešním tématem bude válčiště, na kterém podle některých historiků vypukla 2. světová válka. Ať už za počátek 2. světové války budeme považovat podepsání smlouvy ve Versailles, vznik paktu Molotov-Ribbentrop nebo vyhlášení loutkového státu Mančukuo a pozdější vypuknutí druhé čínsko-japonské války, jedno je jisté - Válka v Tichomoří byla stejně krutá a ohavná jako kdekoliv jinde, ne-li horší. I zde docházelo ze strany Spojenců k porušování zásad vedení války, a i zde docházelo k ponižování, znásilňování a vraždám vzdávajících se vojáků a civilistů.

Od masakru v Nankingu, přes útok na Pearl Harbor až k snad nejhoršímu válečnému zločinu všech dob (Michael Stohl, 1979, The Politics of Terrorism) - svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki je válka na dálném východě plná strašlivé a nesmyslné bezohlednosti k lidským životům.

Foto: Poručík US Navy McPherson s lebkou japonského vojáka na lodi USS PT-341 | Wikimedia Commons

Psali jsme:Nová stopa zmizelého pokladu Slovenské národní banky

Na rozdíl od evropského bojiště, zde na obou stranách konfliktu (zejména Japonska a USA) panovala široce rozšířená politika nebrání zajatců. Japonci se po slavném Doolitlově náletu na Tokio rozhodli v podstatě nebrat americké piloty jako vězně a obvykle je po krátkém výslechu popravovali. Zajatí spojenečtí vojáci pak zase končili na nucených pracích nebo v otřesných táborech vystavení krutému zacházení. Na spojenecké straně se pak díky dlouhodobému japonskému odporu k vztyčení bílé vlajky vyvinula obecná nechuť brát japonské vojáky jako zajatce a tak byli většinou také zastřeleni. Zvláštní kapitolou pak je přístup amerických úřadů k Američanům japonského původu, kteří skončili v internačních táborech ne nepodobným koncentračním táborům v Evropě, což ovšem nebude předmětem dnešního článku.

Japonské velení pak nemuselo vyvíjet zvláštní snahu pro živení své propagandy o “mučení a zabíjení” zajatých a kruh smrti se uzavřel. Dodejme, že pravděpodobně všechny strany tohoto konfliktu považovaly svého nepřítele za méněcenného ať už na základě duševní velikosti nebo technologické vyspělosti.

Foto: Americká žena hledí na podepsaný “suvenýr”, který jí poslal její milý bojující v Tichomoří | Časopis Live

Stejně jako v prvním díle se nejedná o omlouvání nebo bagatelizování zločinů Japonska a jeho satelitů nebo “humanistické fňukání” a “házení hnoje” na Spojence. Japonsku se věnovala celá řada historiků, leč spojenecké přehmaty jsou půda neoraná.

Psali jsme:Hodinky novodobých „samurajů“

Pojďme se tedy znovu společně podívat na několik hanebných momentů, které jsou nebo mohou být považovány za válečné zločiny.

• Ozbrojené síly Spojeného Království

Britové naprosto podcenili schopnosti japonské císařské armády a tak nevěřili, že by mohla představovat seriozní vojenskou sílu schopnou se postavit moderní evropské armádě. Japonská síla se ale naplno představila při útoku na Pearl Harbor a následným vpádem do jihovýchodní Asie. Pád “nedobytného” Singapuru způsobil šok a společně s potopením bitevní lodi Prince of Wales silně otřásl britskou morálkou. Japonci věřili, že oplývají nadpřirozenou duševní silou ‘Seishin’, která jim umožní zničit technologicky vyspělejšího nepřítele a učiní je neporazitelnými. S fanatickým odhodláním a pokřikem “Banzai!” se vrhali proti smrštím střel a dobývali jedno neuvěřitelné vítězství za druhým. Nelze nezmínit, že vítězství byla nezřídka oslavována zabíjením zajatců nebo raněných.

• Barma

Během tažení v Barmě (dnešní Myanmar) byly zdokumentovány případy, kdy britští vojáci vytrhávali zlaté zuby padlým Japoncům, nebo jejich vypreparované lebky a jiné části těl vystavovali jako trofeje. Britové byli také, jako ostatní, obecně neochotní brát zajatce a tak byly popravy zajatých japonců na denní pořádku.

• Okupace Japonska

Australské, britské, indické a novozélandské jednotky v Japonsku byly součástí British Commowealth Occupation Force. Přestože neexistují žádné oficiální záznamy vážnějších zločinů prvních tří měsíců okupace japonských ostrovů (od února do dubna 1946), oficiální statistiky zaznamenávají 80 znásilnění v období od května 1946 do září 1951. Penalizace odsouzených násilníků vojenskými soudy nebyly nijak drastické a obvykle byly těmi civilními dále mírněny nebo úplně rušeny. Zajímavé je, že japonská policie v případě zjištění znásilnění nebo jiného trestného činu okupačními vojáky nepředávala hlášení velení BCOF, mnoho případů také nebylo ani nahlášeno a tak nelze spolehlivě říct žádné konkrétní číslo.

• Operace Countenance

Britská vojska se také podílela na málo známé britsko-sovětské invazi do Persie, dnešního Iránu. Akce proběhla mezi 25. srpnem a 17. zářím 1941, kdy sovětské a britské jednotky překročily hranice země ze čtyř směrů. Bez oficiálního vyhlášení války a pod záminkou “nevyřízení požadavku na vyhoštění německých občanů” - civilních a vojenských expertů pozvaných na pomoc modernizovat zaostalý stát. Ve skutečnosti šlo o zajištění ropných polí a vytvoření koridoru pro pozemní zásobování Sovětů. Perská armáda s devíti pěšími divizemi a 50 československými tanky LT-38 neměla proti třem sovětským armádám s tisícovkou tanků, převážně typu T-26 a britské 8. armádě útočící z Iráku a 10. z Pákistánu šanci. Bilance samotné invaze byla 22 padlých Britů, 40 Sovětů a asi 800 perských vojáků a civilistů. Přestože Spojenci prohlašovali, že Persie není okupována a je ve skutečnosti dalším Spojencem, konfiskace jídla Sověty a hrubé zásahy do státní správy prováděné Brity, vedly k nepokojům, hyperinflaci a následnému vyhlášení stanného práva. Ačkoliv střety s bezpečnostními sbory a hladomor na mnoha místech způsobily množství obětí, Peršané se nezmohli na ozbrojený odpor.

Foto: Americké noviny oznamují invazi do Persie | Iowa City Press-Citizen

Stažení britských vojsk proběhlo 6 měsíců po skončení války, tedy 2. března 1946. Moskva ovšem stažení odmítla kvůli “bezpečnostní hrozbě”. Mezitím Sověti rozšiřovali svůj vliv v Ázerbájdžánu a Perském Kurdistánu, kde pomohli založit komunistické strany a vyhlásit sovětské republiky. To vedlo ke střetům s perskou armádou a počátku tzv. Íránské krize, při které zemřelo dalších 2000 lidí. Írán svou nezávislost nakonec s podporou Západu ubránil.

• Čína

Čínské bojiště může být na první pohled poněkud zmatené, jelikož centrální vláda v Šanghaji (Kuomintang) neměla pod kontrolou všechny oblasti své země. Na těch kromě různých vojenských klik, tzv. warlordů, vládli také čínští komunisté. Po období občanských válek došlo, až po napadení Japonskem, k vytvoření Sjednocené fronty. Toto spojenectví však bylo velmi křehké a podmíněné pouze bojem proti Císařství, takže i tak docházelo k šarvátkám a bitvám mezi silami Národně-revoluční armády Kuomintangu a Rudou armádou Komunistické strany Číny.
O chování čínských nacionalistických sil k zajatcům obecně neproběhlo příliš mnoho výzkumů. Problematika čínského bojiště je dále ztížená odlehlostí regionu a také ideologickou zabarveností pramenů informací. Badatel se tak může setkat s několika verzemi jedné události podle toho, která frakce ji popisuje. Podle Američana R. J. Rummela bylo ze strany Národně-revoluční armády špatně zacházeno jak se zajatými Japonci a čínskými občany japonského původu tak i s vlastními čínskými rolníky. Čínská armáda byla tvořena z násilím verbovaných branců a podle Rummela se prostí Číňané často báli svých vojáků více než těch japonských. Při násilných branných kampaních zemřelo hlady, na nemoci a kruté zacházení až 4 miliony lidí ještě dříve než se dostali k výcviku.

• Tchung-čouská zrada

K této události došlo na východním předměstí Pekingu 29. června 1937, krátce po incidentu na mostu Marca Pola, když asi 5000 čínských vojáků kolaborujících s Japonci změnilo strany a přeběhlo ke Kuomintangu. Přeběhlí vojáci využili počátečního překvapení japonské vojenské posádky zaměstnané boji s pravidelnou čínskou armádou a pozabíjeli na 280 japonských civilistů a znásilnili mnoho žen. Očitých svědectví přeživších využila japonská propaganda k ospravedlnění dalšího pokračování bojů pod záminkou ochrany životů a majetku Japonců žijících v okolí Pekingu. Zajímavostí je, že při tokijském soudním tribunálu (viz díl I.) byl tento incident použit japonskou obhajobou jako nevyhnutelný důvod sino-japonského konfliktu, ale soudce sir William Webb tento důkaz shodil ze stolu.

• Šanghaj

Švýcarský podnikatel a fotograf T. Simmen zdokumentoval v roce 1937 poblíž Šanghaje vraždy a mučení japonských válečných zajatců a Číňanů obviněných z kolaborace. Na fotografiích zveřejněných v roce 1996 jeho synem lze vidět nacionalistické vojáky provádějící hromadné popravy setnutím nebo zastřelením a také veřejné mučení.

Drancování v provincii Hubei
Nacionalistické síly podle Rummela při ústupu z této středočínské provincie v roce 1943 nařídily evakuaci celých měst, které následně vyrabovaly. Každý, kdo se odmítl nebo nemohl evakuovat byl zabit. Ztráty na životech nelze zjistit.

• Ozbrojené síly Austrálie

Podle australského historika Marka Johnstona bylo zabíjení neozbrojených Japonců poměrně běžné. Přestože se australské velení snažilo vést své vojáky, aby brali zajatce k výslechu, mnohé jednotky to zcela ignorovali. Toto jednání samozřejmě odrazovalo japonské vojáky od složení zbraní Australanům.

Foto: Australští vojáci s japonským zajatcem | Wikimedia Commons

Generálmajor Paul Cullen tvrdí, že popravování japonských válečných zajatců při Kokodském tažení na Nové Guinei bylo zcela normální praxí. V jednom případě měla vedoucí četa zajmout asi 7 Japonců. Ti byli předání následující jednotce, která je však místo odeslání k výslechu probodala bajonety. Cullen prohlásil, že “toto zabíjení sice chápe, ale také se za něj cítí vinen”.

• Ozbrojené síly Spojených států amerických

Podle amerického historika Richarda Aldricha bylo, stejně jako u ostatních Spojenců, běžné masakrovat japonské zajatce. Ze studia deníků amerických a australských vojáků zjistil, že v mnoha případech došlo zastřelení vzdávajících se Japonců přímo na místě a nebo při cestě do zajateckého tábora.
Tajné hlášení americké rozvědky z roku 1943 říká, že “pouze slib zmrzliny a třídenního opušťáku dokáže přimět naše jednotky, aby nezabíjeli vzdávající se Japonce”
Podle britského historika Nialla Fergussona jen jeden ze sta zajatých japonských vojáků přežil transfer do zajateckého tábora. V ten samý rok se americké velení pokusilo zmírnit tento trend “nebrání zajatců”, protože to nepříznivě ovlivňovalo práci rozvědky. Opatřeními se podařilo snížit tento poměr na 1:7 v polovině roku 1945.
Americký historik James J. Weingartner přisuzuje nízký počet zajatých nepřátel dvěma faktorům - obecnému japonskému odporu k zajetí, kvůli ztrátě rodinné cti a široce rozšířenému americkému přesvědčení, že “Japonci jsou zvířata nebo podlidé, nehodní standardního zacházení s válečnými zajatci”. Fergusson dodává, že “spojenečtí vojáci hleděli na Japonce stejným způsobem, jakým hleděli Němci na Rusy - jako na Untermensche”

To, že američtí vojáci považovali své nepřátele za podlidi jim však nebránilo znásilňovat jejich ženy. Japonský historik a bývalý ředitel Okinawského historického archivu Oširo Masajasu píše: “Krátce po vylodění příslušníků americké námořní pěchoty na poloostrově Motobu padly všechny místní ženy do rukou amerických vojáků. V tu dobu tam byly pouze ženy, děti a starci, protože všichni muži byli povoláni do zbraně. Jakmile mariňáci bez jakéhokoliv odporu zajistili vesnici, využili situace a znásilnili všechny ženy ve vesnici i okolí jednu po druhé”.
Po japonské kapitulaci docházelo k tak masovým znásilňováním, že to vedlo až ke zřízení vojenských nevěstinců. Navzdory snaze Japonců o zmírnění této situace došlo například v prefektuře Kanagawa během prvních 10 dnů americké přítomnosti k 119 nahlášeným sexuálním útokům. Během prvního měsíce okupace pak mělo dojít k nejméně 3500 znásilnění.

Zvláštní kapitolou je pak zohavování těl padlých. Někteří spojenečtí vojáci sbírali části těl mrtvých nepřátel. Chování vojáků dosáhlo takového rozměru, že to znepokojilo i spojenecké velení, které muselo řešit propírání takového chování v japonském, ale i americkém tisku.
Sbírání “suvenýrů” je zdokumentováno již z období září 1942, tedy během bitvy o Guadalcanal. Za zmínku stojí také fakt, že přes 60% ostatků japonských vojáků repatriovaných po válce z Mariánských ostrovů postrádalo lebku. V červenci 1944 bylo vydáno memorandum vojenské prokuratury armády Spojených států (JAG), kde Generálmajor Myron C. Cramer píše, že “takové kruté a brutální zacházení je nejenom odporné cítění všech civilizovaných lidí, ale i v rozporu s Ženevskou úmluvou o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli”. Ta mimo jiné říká, že “V každé době a zejména po boji učiní strany v konfliktu bez meškání všechna možná opatření, aby vyhledaly a sebraly raněné a nemocné, aby je chránily proti plenění a špatnému nakládání a aby jim zajistily nutné ošetření, jakož i aby vyhledaly mrtvé a zamezily jejich oloupení.”
Cramer doporučil distribuci direktivy všem polním velitelům a zákaz takového jednání. JAG také dodala, že tyto praktiky jsou porušením nepsaných pravidel vedení pozemního boje a mohou vést k trestu smrti. Cramer později vyslovil názor, že takové kruté zacházení ze strany amerického vojenského personálu by mohlo vést k japonské odvetě, která by byla ospravedlnitelná před mezinárodním právem.

Závěrem dodejme, že Japonsko ve výsledku neprohrálo jen na bitevním poli. Každá jeho jednotlivá tragédie je téměř bezvýznamná v porovnání se zlomením kdysi hrdého národa. Následná rekonstrukce země pod velením generála McArthura, necitlivá aplikace nové pacifistické ústavy spojené s násilným pozápadněním, mělo za následek vážné kulturní a sociální následky ze kterých se země vycházejícího slunce do dnes prakticky nevzpamatovala.

Příští a poslední díl bude věnován zcela logicky východní frontě a podíváme se také na vojensky poměrně zapomenuté (avšak na zločiny bohaté) Království Srbů, Chorvatů a Slovinců - Jugoslávii.
Článek byl přejat s laskavým svolením autora a redakce stránky "Válka. Válka se nikdy nemění." https://www.facebook.com/WarNeverChange/