Ne příliš uspokojivé zkušenosti s provozem a nasazením dálkově řízených bomb Goliath vedly německé konstruktéry v roce 1944 k zahájení vývoje podobného stroje, avšak pokročilejší konstrukce. Inženýři společnosti Stöwer, která měla vývoj na starosti, se rozhodli založit stroj na pásové části podvozku polopásového motocyklu SdKfz 2 Kleines Kettenkrad.

Pro nový účel však byl podvozek prodloužen. Počet pojezdových kol vzrostl ze čtyř na šest. Konstrukce samotných kol se však nezměnila. Kola ve vnější řadě byla plná, pouze s kruhovými odlehčovacími otvory. Kola vnitřní byla loukoťová. Vzadu uzavíralo pásovou soustavu kolo napínací, které mělo podobný design jako vnitřní kola pojezdová, ale bylo menší a zvednuté nad úroveň terénu. Zcela vpředu bylo potom umístěno kolo hnací.

Foto: Dálkově řízená bomba Mittlerer Ladungsträger Springer |  Flickr.com se souhlasem publikujícího 

Psali jsme:Cena americké stíhačky šesté generace bude astronomická

Na podvozku vznikla nízká nástavba aerodynamického tvaru svařená z rovných plechů. Síla pancíře na přední stěně byla 10 mm, na ostatních stěnách to potom bylo pouhých 5 mm. Uvnitř trupu se ukrývala pohonná jednotka, palivová nádrž, řídící mechanismus a nálož výbušniny.

Pohonnou jednotkou byl čtyřválcový benzínový motor Opel o obsahu 1,5 litru a maximálním výkonu 36 koňských sil. Motor dokázal udělit stroji na silnici rychlost až 42 km/h. Objem palivové nádrže činil 42 litrů, což stačilo na ujetí nějakých 80 km ve středně obtížném terénu. Springer, jak byl stroj pojmenován, nesl 300 kg výbušniny. Nálož byla přitom integrální součástí stroje a při jejím odpálení došlo ke zničení celého vozidla.

Foto: Pohled do řídící kabiny Springeru ukořistěného spojenci | Flickr.com se souhlasem publikujícího

Springer dosahoval hmotnosti 2,4 tuny a bylo tudíž nemožné dopravovat jej na bojiště s pomocí obyčejného dvoukolového vozíku jako to šlo u pětkrát lehčího Goliáše. Springer tedy musel cestovat po vlastní ose. Kvůli snadnější dopravě na delší vzdálenosti byl proto stroj vybaven řidičským postem. Ten se nacházel v zadní části vozu. Před nasednutím musel řidič zvednout plechy, které jeho stanoviště zakrývaly. Plechy po zvednutí sloužily jako provizorní ochrana řidiče. Čelní plech byl opatřen štěrbinou umožňující řidiči výhled. Stroj se ovládal pomocí pedálů a řidítek.

Psali jsme:Těžký tank PzKpfw VI Ausf. B Tiger II (SdKfz 182)

Když se řidič s vozem dostal dostatečně blízko k cíli, vysedl, uzavřel své stanoviště sklopením plechů a dále vedl stroj z bezpečného úkrytu pouze za pomoci dálkového ovládače. Na rozdíl od staršího Goliáše bylo dálkové ovládání Springeru bezdrátové. Mimochodem rádiové vybavení pro řízení stroje dodávala firma Blaupunkt.

Výrobcem Springeru se stala firma NSU - Werke. Původně se počítalo s výrobou 460 kusů nové samohybné bomby, ale koncem roku 1944 byl celý program zastaven a vzniklo tak všehovšudy jen něco okolo 50 exemplářů. Oficiální název stroje zněl Mittlerer Ladungsträger Springer. Někdy se ale používalo rovněž označení Funklenkpanzer NSU Springer. Kódové číslo stroje bylo potom SdKfz 304.

Foto: Technici americké armády nakládají ukořistěné Springery | Flickr.com se souhlasem publikujícího

Springer byl určen zejména k bezpečné dálkové likvidaci nepřátelských bunkrů, kulometných hnízd, zátarasů nebo minových polí. Vzhledem k úctyhodně velké náloži však byl teoreticky schopen zlikvidovat i nepřátelskou obrněnou techniku.

Springer byl stejně jako Goliath další ukázkou toho, jak rozdílnými cestami se vývoj v této oblasti ubíral v Německu a v Sovětském svazu. Zatímco Němci vyvíjeli relativně složité a vyspělé stroje na dálkové ovládání, Rusové experimentovali s nasazením cvičených psů, kteří nesli batohy s výbušninou. Z batohu pak vyčnívala dřevěná páka a když pes vlezl pod tank, páka se o jeho pancíř ohnula a iniciovala tak výbuch nálože. Osud psa byl tím pádem zpečetěn.

Sověti museli při výcviku psů samozřejmě překonat jejich přirozený strach, protože žádný inteligentní tvor byl se nehrnul vstříc obrovské řvoucí a páchnoucí kovové obludě jen tak. Proto Rusové nechávali psy hladovět a potom k nim přijeli v ukořistěném německém tanku a začali jim z něho házet žrádlo nebo schovali žrádlo přímo pod tank. Teoreticky se tedy psi měli naučit běhat německým tankům radostně v ústrety. V praxi však byli psi střelbou, výbuchy a zmatkem na bojišti tak stresovaní a zmatení, že jen bezcílně pobíhali po bojišti a často nakonec ničili vlastní sovětskou techniku.