Beseda bývalého mechanika a stíhacího pilota RAF Emila Bočka se uskutečnila v meeting pointu Vlčí Máky, a to v rámci programu Military Community Meeting.

Foto:  Plk. Emil Boček

Na přednášce si přítomní mohli poslechnout nejen vyprávění plk. Bočka o jeho útěku do exilu, ústupových bojích ve Francii, i o službě v RAF a jeho poválečném životě. Na závěr setkání byla promítnuta část záznamu besedy bývalého stíhače RAF Františka Peřiny s vojenskými letci o nepřiznaných sestřelech a anglických ženách.

Psali jsme:Lehké vozidlo JLTV je jako tank. První nasazení v rámci velitelství Air Force Global Strike Command

Foto: Pan Boček s naším kolegou Filipem Procházkou

Plk. Emil Boček je jedním z posledních českých stíhacích pilotů RAF

Do exilu odešel na popud bývalých legionářů. S nimi si povídal o rozhořčení z Protektorátu a ti mu řekli, že oni už si svoje vybojovali a teď je to na nich. Tři dny po Vánocích 1939 tedy s několika kamarády odejel lyžovat a vrátil se za šest let. Bez lyží, ale v uniformě RAF.

Cestou, tzv. jižní, přes Maďarsko a Jugoslávii byl několikrát zatčen a uvězněn. Protože Maďaři zatčené uprchlíky předávali na Slovensko, měl tak být vrácen i on. Protože by jeho skupině hrozilo zatčení gestapem, rozhodli se někteří její členové utéci, ale četníci po nich začali střílet. Emil Boček utíkal na druhou stranu. O tom, že dva z uprchlíků byli zabiti, se dozvěděl až poté, co se úspěšně dostal na francouzskou ambasádu v Budapešti.

Foto: Fotografie na které si podává pan Boček ruku s královnou Alžbětou II. za přítomnosti Václava Havla

Psali jsme:Proč zatím ruská armáda neovládla nebe nad Ukrajinou?

Ve Francii, kam odjel přes země Středního Východu, absolvoval výcvik jako telefonista a v této funkci byl odeslán na frontu. Jak vzpomíná, byli vybaveni obstarožními zbraněmi na jednu ránu a osmi náboji. „Když jsme odcházeli, šel jsem si pro náboje třikrát, abych měl víc nábojů. Asi, abych se s tím musel tahat," vzpomíná s úsměvem dnes. Cestou na místo určení potkávali francouzské vojáky, kteří se divili, kam jdou, protože je prý už po válce. Pak ale museli ustupovat i oni. Ústup byl, podle vzpomínek plk. Emila Bočka, nejprve organizovaný, ale posléze už všichni utíkali na vlastní pěst. Protože měl i ve svém věku zkušenosti s řízením, přihlásil se jako řidič jednoho z kamionů, kterým naši vojáci odjížděli z tábora v Agde, kde byli soustředěni a kam se vraceli z fronty. Z něj odjeli do přístavu Séte, odkud odpluli na uhelné lodi do Velké Británie, kam dorazili, podle slov plk. Bočka, jako poslední.

Foto: Plk.Boček mezi účastníky besedy

Tam byli nejprve ubytováni ve stanovém táboře Cholmondeley a posléze odesláni k jednotkám. Emil Boček se přihlásil k RAF, kde hledali mechaniky. Absolvoval příslušné kursy a protože byl vyhodnocený jako šestý z padesáti účastníků, byl jmenován mechanikem 1. třídy. Pracoval pak na několika letištích, kde působily čekoslovenské perutě a na besedě vzpomínal i na některá z nich, například na stále rozblácené letiště Perranporth, na kterém na přelomu let 1941 a 1942 sídlila 310. stíhací peruť.

Jedním z míst, které měl Emil Boček možnost poznat, bylo i vězení. Když se jeho kamarád Ondřej Šamberger loučil před odesláním do pilotního výcviku, byl s kamarády v hospodě. Jeden z přítomných Angličanů se tam neuctivě vyjádřil o Čechoslovácích a Emil Boček mu ručně vysvětlil, že takto by mluvit neměl. Zaplatil za to 168 hodinami vězení. Po jejich absolvování žádal svého velitele, ať ho pošle buď do pilotky, nebo do vězení. Absolvoval tedy pilotní výcvik a po něm byl zařazen jako pilot u 310. československé stíhací perutě.

Foto: Emil Boček společně s předsedou Svazu letců panem Oldřichem Rampulou

První operační let absolvoval týden poté a do konce války absolvoval dvacet šest operačních letů. „Nejvíc ouvej mi bylo, když jsme letěli na Německo a začalo na mne svítit červené světlo na palubní desce. Tento letoun měl problém s motorem už dříve. Nechal jsem ho prověřit, ale fungovalo normálně. Tak jsem s ním odstartoval k tomuto letu. Poté, co motor začal zlobit, mi něco říkalo, vrať se. Ohlásil jsem to veliteli, nabízený doprovod jsem odmítl a otočil jsem se k návratu. Něco mi říkalo „stoupej". Vystoupal jsem tedy a motor začal vynechávat, až vypnul definitivně," popisuje plk. Boček. „Rozhodl jsem se, že až letoun klesne do výšky tisíc stop, tak vyskočím. Už jsem byl odkurtovaný, měl jsem otevřenou kabinu, ale na poslední chvíli začal motor zase fungovat," dodává.

Foto: Plk. Boček při autogramiádě

Plk. Boček ještě vzpomínal, jak čekal spolu s dalšími letci, až budou moci odletět na pomoc Pražskému přistání, ale rozkaz ke startu nikdy nepřišel. Naopak se při návratu do Československa museli vyhýbat ruským zónám a tak nemohli letět přímo domů. I tak se vraceli tři měsíce po konci druhé světové války v Evropě. Demobilizoval hned v březnu 1946 a s kamarádem z války začali podnikat. Po půl roce se rozešli. Jak Emil Boček vzpomíná, jeho kamarád byl podvodník. Podnikat vydržel do roku 1951, kdy poté, co dvakrát odmítl návrhy na „zapojení se" a agitátory vyhodil, vstoupil se svou firmou do Mototechny. Impulsem mu byly osudy jeho spolubojovníků, kteří byli vyhazování a zavíráni, respektive obavy ze stejného osudu. Po odchodu z Mototechny pracoval až do důchodu jako soustružník Československé akademie věd. Dnes se pravidelně účastní besed o druhém zahraničním odboji, je místopředsedou Československé obce legionářské.

Military Community Meeting

Jedná se o ucelený program komunikace a spolupráce s military komunitou, respektive vojenskou veřejností kam patří nejen aktivní zálohy, bývalí vojáci, zájemci o airsoft a paintball i členové klubů vojenské historie.

Projekt je koordinován Odborem komunikace a propagace Ministerstva obrany ČR, ale podílejí se na něm další organizační součásti resortu obrany, zkušení odborníci i mimo resort, také nestátní organizace sdružující zájemce o branně-bezpečnostní problematiku a jiní.