Když 18. června 1940 Charles de Gaulle vydal svou výzvu k odporu, stalo se jeho první starostí vytvoření vojenských jednotek. V té době se ve Velké Británii nacházely tisíce francouzských vojáků a námořníků, příslušníků jednotek evakuovaných od Dunkerku, Narviku, Cherbourgu a Brestu, členové vojenské mise plk. Lelonga i izolovaní muži přepravení do Británie snad ze všech stran. Všichni žili v improvizovaně zřízených táborech v těžkých podmínkách a většina z nich pod vlivem obrovského psychického tlaku a zmatku myslela výhradně na návrat do Francie.

Nábor dobrovolníků byl pracný a se slabými výsledky. De Gaulle narážel na nepochopení svých krajanů a přes formální Churchillovu podporu i na nezájem, a dokonce odpor britských vojenských orgánů, dívajících se s nedůvěrou na tuto legii dobrovolníků, pro niž neměly zbraně.

Foto: Gen. de Gaulle provádí 14. července 1940 inspekci části 13. polobrigády

Psali jsme:Vojenská policie militaristického Japonska – Kempeitai si v krutosti nezadala s gestapem

Do týdne po své výzvě získal generál pouze několik stovek dobrovolníků. Přesto 29. června mohl navštívit v Trentham Parku u Glasgowa expediční sbor, který předtím bojoval pod gen. Béthouartem v Norsku a kapitulace Francie jej zastihla v Británii. Mezi těmito 14 000 muži získal 1300 dobrovolníků. Ke Svobodné Francii se připojila také tisícovka z deseti tisíc námořníků a vytvořila tak její námořní síly.

K tomuto jádru se každým dnem připojovali další dobrovolníci, příslušníci francouzské kolonie v Londýně, mladí muži, kteří se přepravili z Francie s posledními plavidly nebo překonali Kanál na malých bárkách, a také ranění od Dunkerku postupně propuštění z britských nemocnic. Poté však aféra v Mers el Kebíru (3. července 1940) tento příliv zpomalila, ba téměř zastavila. De Gaulle k tomu napsal: „Byl to strašný úder sekerou do našich nadějí.“ Mnozí muži připravující se vstoupit do řad FFL změnili názor a vraceli se do vlasti.

Tak se na jihu Anglie za těch nejtěžších podmínek formovala 1. brigáda Cizinecké legie pplk. Monclara, jež do konce srpna s námahou dosáhla stavu 2330 mužů. Síly Svobodné Francie mezitím na základě návrhu korv. kpt. Thierryho d’Argenlieua přijaly jako znak lotrinský kříž.

Větší část těchto jednotek tvořících malý expediční sbor v síle 1500 mužů, jádro budoucí 1. divize Svobodné Francie, se 31. srpna 1940 nalodila v Liverpoolu a zamířila k Africe. Zde 1. brigádě mohlo být v dohledné době připojeno celkem šest praporů a dalo se tedy uvažovat o zformování lehké divize Sil Svobodné Francie.
Počátkem roku 1941, šest měsíců po jejím vzniku, představovalo Svobodnou Francii ve válce 300 mužů: část 1. praporu námořní pěchoty v Libyi a Jourdierova rota marockých spahiů v Súdánu. Brzy po připojení několika set vojáků z Levanty a Kypru byly v Egyptě poblíž Ismáílíje pod velením mjr. Roberta zformovány nové jednotky a de Gaulle již uvažoval o jejich nasazení po boku Britů.

Psali jsme:Jak vycházet s Rusy aneb příručka americké armády z roku 1944

Námořní pěšáci proti Italům

V srpnu 1940 byl 1. prapor námořní pěchoty již vycvičený a připravený k boji, měl však pouze francouzské zbraně bez munice a několik vozidel neschopných provozu v poušti. Musel být kompletně přezbrojen materiálem od Britů, ti ale jen s potížemi řešili zabezpečení své vlastní armády na Nilu. Díky soustavným žádostem se kpt. Lorottemu podařilo získat kompletní vybavení pro jednu rotu. Stala se jí 1. rota kpt. Folliota, jež se jako první připojila ke Svobodné Francii a nyní tedy dostávala čest také jako první zasáhnout do bojů. V průběhu několika dnů převzala výstroj, výzbroj a třicítku malých robustních vozidel Morris přepravujících po šesti mužích, oděných v britských stejnokrojích. Nicméně k dodání francouzského rázu nosili Francouzi tradiční čepice v barvě námořní modře, a spahiové – dokonce i v boji – čepice červené.

Rota opustila 6. září Ismáílíju a vyrazila směrem k Západní poušti. V Buq Buqu se připojila k britské 7. tankové divizi gen. Creagha, v níž byla začleněna do podpůrné skupiny gen. Gotta. Tato divize jako jediná zajišťovala krytí Egypta proti dvousettisícové italské armádě gen. Grazianiho.

Již 15. září Italové zaútočili z prostoru Halfaje a celá 7. tanková divize se stáhla k Marsa Matrúhu na předem připravenou obrannou linii. Folliotova rota zde – v prudké dělostřelecké palbě – absolvovala svůj křest ohněm, při ústupu bojovala jako zadní voj. Italové za ní opatrně postupovali do hloubky sta kilometrů až do Sídí Barrání.
Do počátku prosince setrvávala Folliotova rota v postavení jihozápadně od Marsa Matrúhu jako součást britského mobilního obranného postavení. Čtyřicet dnů probíhala válka formou vysílání motorizovaných hlídek, hloubkového průzkumu a krátkých přepadů. Muži se učili snášet strašné vedro, písečné bouře, mouchy a celou tu mizérii pouště. Zvykali si na kočovný život bojovníků, na jediný litr vody denně k pití i mytí, konzervovanou stravu, suchary a čaj. V rotě přesto pod „otcem Folliotem“, jak mu říkali, vládla dobrá nálada.

Foto: Nastoupený 1. prapor námořní pěchoty

Když britský velitel na Blízkém východě generál Wavell zaregistroval nečinnost Italů, rozhodl se k ofenzívě. Útok zahájený 9. prosince kalkuloval s pětidenním úderem k umlčení Grazianiho armády s cílem umožnit 4. indické divizi průnik do Súdánu k následné účasti na operacích v Etiopii. Ve skutečnosti však jeho spektakulární výsledky znamenaly zničení italské armády v Libyi.

Folliotova rota doprovázející 7. tankovou divizi bojovala v prostoru Halfaje, poté se zúčastnila obsazení Bardíje, kde se k ní téhož dne připojila 2. rota kpt. Girauda. Folliot předal 1. rotu por. Clerkovi a povýšený do hodnosti majora převzal 1. prapor námořní pěchoty.

Před Tobrúkem dostali Francouzi přiděleno pětikilometrové na východ obrácené pásmo na levém křídle útočné sestavy mezi širokou silnicí a mořem. První prapor se 21. ledna 1941 zúčastnil útoku, při němž zahynuli čtyři muži. V noci jeho příslušníci zaregistrovali ve městě zakládání požárů a slyšeli hluk silných explozí. Druhého dne se obrana nepřítele zhroutila. První prapor obsadil pět pevností a při postupu k Tobrúku získal mnoho zajatců, z nichž se brzy stal ubohý promíchaný houf špinavých a utrmácených mužů v pomačkaných uniformách alpských střelců, bersaliérů, „černokošiláčů“ a domorodých vojáků z italských kolonií. „Smutné divadlo,“ konstatoval Barberot, jenž si s kamarády připomínal, že tentýž pohled nabízela francouzská armáda v červnu 1940.

První prapor námořní pěchoty dostal blahopřání od generálů Wavella, Creagha a Gotta, morálka dále stoupala a muži zapomínali na tamní tvrdé životní podmínky. Mohli však vůbec mladí Francouzi v této první smutné zimě okupace vlasti prožívat lepší dobrodružství ?

Sedmá tanková divize obnovila postup na západ, 1. prapor námořní pěchoty ji v rámci podpůrné skupiny generála Gotta následoval. Operace ďábelským tempem pokračovala, „Krysy pouště“ se řítily vpřed s maximálním využitím výkonů vozidel, v Beda Fommu zničily poslední italskou tankovou jednotku a 6. australská divize vstoupila 6. února do Benghází. Pronásledování skončilo na hranici Tripoliska.

Akce v Súdánu

Do Súdánu vyrazila počátkem listopadu 1940 rota spahiů kpt. Jourdiera. I bez dostatečné výzbroje – chyběly zejména kulomety – bylo podstatné, že zahájila boj. Po začlenění do jednoho z praporů 5. indické divize prováděla již v prosinci hloubkový průzkum území nepřítele. Používala přitom také koně, takže se zřejmě stala poslední francouzskou kavalerií.

Kpt. Jourdier 2. ledna 1941 velel průzkumu plošiny Umbrega, přičemž jedna četa narazila ve vysoké trávě a trní na bivakujícího protivníka a neúspěšně na něj udeřila. Další četa proto prostor obešla a Italové z obav před obklíčením neorganizovaně ustoupili. Rota je odpoledne dostihla, tasila šavle a následoval urputný boj mezi spahii a domorodci z italských kolonií. Zuřivost Marokánců zvítězila, jeden z nich však zahynul. Nepřítel se odpoutal a unikl do houštin, za sebou však zanechal mnoho mrtvých.

Foto: Ralph Monclar, vlastním jménem Raoul Charles

Při průzkumu směrem k Omageru 18. ledna navázalo 40 spahiů kontakt s askary (domorodci z italských kolonií) na koních. Při pronásledování se nechali vlákat mezi silné jednotky pěchoty a jezdectva, past se uzavřela, s tasenými šavlemi v rukou však dokázali sevření prorazit. Poté usilovným 70km pochodem bažinatým terénem dorazili na základnu. Po lednovém zapojení do britské ofenzivy v Eritreji se rota v dubnu 1941 připojila k francouzské brigádě „Orient“.

O bojové cestě 1. DFL, která vedla z Eritreje přes Sýrii, Egypt, Tunisko a Itálii do rodné Francie, a její nelehké existenci v rámci britské armády se čtenáři dozvědí z knihy 1. divize Svobodné Francie, která vyšla v nakladatelství Naše vojsko.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue