Tak trochu jiná „Létající pevnost“
Pojmenování „Létající pevnost“ vešlo do historie letectví v souvislosti s těžkým americkým bombardérem Boeing B-17, který ke své obraně nesl minimálně 10 těžkých kulometů ráže 12,7 mm a byl schopen přečkat značná poškození. Stovky amerických letců mohou za jeho odolnost a skvěle rozmístěná střeliště a střelecké věže děkovat konstruktérům tohoto legendárního čtyřmotoráku. Pojmenování „Létající pevnost“ však používali i příslušníci Luftwaffe, kteří ho směřovali na svůj stroj, který měl oproti letounu B-17 jiné určení i jinou váhovou kategorii, přičemž pevností měli Němci na mysli zejména jeho odolnost.
Touto německou „Létající pevností“ s trámovými kříži na křídlech a trupu byl střemhlavý bombardér od společnosti Junkers, dvoumístný Ju 87, tedy slavná Stuka, která v prvních letech války nechyběla na špici postupu tankových klínů Pazerwaffe, které její osádky prorážely cestu vstříc dalším a dalším vítězstvím. Těžké ztráty se samozřejmě nevyhnuly ani jim, Junkersy Ju 87 mohly operovat prakticky jen v případě jasné německé letecké převahy, tu ale v prvních taženích většinou opravdu měly. Již v Polsku nicméně Luftwaffe odepsala 31 strojů Ju 87A a B z celkem 366 nasazených, jeden z nich poměrně kuriózním způsobem. Jeho pilot útočil na polskou základnu na Westerplatte v Gdaňsku. Svůj střemhlavý let ovšem vybral příliš nízko nad vodou. Při „dotyku“ s vodní hladinou přišel jeho Ju 87 o podvozek a stroj tak musel nouzově přistát „na břicho“ na polním letišti v Oronsku.
Foto: Junkers Ju 87 Stuka | Shutterstock
Ztráty samozřejmě pokračovaly i ve Francii a zejména nad jižní Anglií, kde se Stuky zapojily do útoků proti britské pobřežní plavbě v Kanálu a úderech na radarové stanice. Do bitvy o Británii nasadilo velení Luftwaffe 316 Junkersů Ju 87. Poprvé za dosavadní období války v plném stavu eskader, tedy po třech skupinách v každé z celkem 5 eskader střemhlavých bombardérů. Právě nad jižní Anglií byl ale zbořen mýtus o jisté neporazitelnosti Stuk. 18. srpen 1940 se stal nejčernějším dnem v historii tohoto stroje, když bylo během útoků na soustavu britských radarů u Polingu a na ostrově Thorney stíhacími piloty RAF sestřeleno hned 14 Junkersů Ju 87. Eskadry střemhlavých bombardérů byly následně staženy z bojů. Bylo nutno vypracovat novou taktiku jejich použití za přísného „dohledu“ vlastních stíhačů.
Na své úspěchy z let 1939 – 1940 Stuky opět navázaly na jaře 1941 nad Balkánem, Středozemním mořem a poté od léta téhož roku i v Sovětském svazu. Ztráty byly opět značné, ale přesto dokazovala konstrukce ing. Hermann Pohlmanna, dále vylepšovaná, značnou odolnost. Z bojových akcí se vracely letouny prostřílené jako řešeto, s utrženými částmi křídel a trupu. Směrovky a výškovky mnohdy na strojích visely jen zázrakem, další stroje se vracely s ustřeleným podvozkem, prázdnými pneumatikami a dalšími poškozeními. Zvlášť připomínaný případ odolnosti Stuky pochází ze severní části východní fronty, z února 1942. Tehdy byl ke zničení dřevěného mostu na řece Msta severovýchodně od Ilmenského jezera vyslán svaz střemhlavých Junkersů. Cíl se podařilo zničit, ale došlo také k těžkému poškození minimálně jedné Stuky. Ta se na základnu vrátila s 1,5 metrů dlouhou kládou o průměru 20 cm, zaraženou v křídle. Na „svědomí“ to měl výbuch pumy stroje, jenž nalétával na most jako první. Trosky vyhozené do vzduchu pak zasáhly stroj letící za ním.
Ani poměrně velká odolnost a účinnost ovšem nemohla Stukám pomoci přežít proti novým stíhacím letounům a protivzdušné obraně nepřítele. Pomalé Ju 87 byly postupně nahrazovány bitevními Focke-Wulfy Fw 190. S několika málo výjimkami, představovanými útvary tzv. nočních bitevních skupin, jež měly podle vzoru sovětských „Šicích strojů“ Polikarpov U-2 ( později Po-2 ) za nocí napadat nepřátelský týl a frontové pozice a nenechat protivníka v klidu. Tou druhou výjimkou byla III. skupina 2. bitevní eskadry Immelmann pod velením Hanse-Ulricha Rudela, která na Stukách bojovala až do konce války.
Zdroj: Druhá světová válka
Komentáře