Tento článek sice není lehké čtení, my však pevně věříme, že temná minulost, kterou článek popisuje, by neměla být nikdy zapomenuta. Proto jsme se rozhodli věnovat celý článek německým koncentračním táborům, ve kterých panovaly opravdu děsivé praktiky.

Vězni v německých koncentrační táborech byli většinou oficiálně popravováni provazem. Ve většině německých koncentračních táborech stála šibenice napevno na hlavním apelplacu, aby tam sloužila jako symbol táborové moci. Když tomu tak nebylo, přivlekli prostě pomocníci lešení a postavili šibenici na okraji prostranství. Když apel skončil, byl odsouzenec přivlečen z bunkru na popraviště. K popravě hrála kapela a velitel vedl řeč plnou výsměchu a výhrůžek. Po té oběť musela vystoupit na bednu, víko bedny se krátkým kopnutím odklopilo a odsouzenec spadl krátkým trhnutím o několik centimetrů níž. Mučivé umírání končilo až za dlouhé minuty, protože ve většině případů smrt nenastala zlomením vazu, nýbrž udušením. Oběšením se zabíjelo i neveřejně, to Němci vraždili v bunkru. Tam věšeli vězně na krátkých oprátkách, přivázaných k hákům na zdi. Nešlo o to zlomit oběti vaz, člověk si musel vychutnat každou vteřinu smrti.

Foto: Koncentrační tábor Wöbbelin nedaleko německého Ludwigslustu těsně po osvobození (2. května 1945). Z výrazů tváří vězňů je jasně patrné, jaké hrůzy museli tito zažít. | Wikimedia Commons

Psali jsme:Předehra války o Falklandy - hrstka britských mariňáků nedala na Jižní Georgii kůži zadarmo

Provaz byl vyměřen tak, aby byl vězeň nohama jen pár centimetrů nad zemí a tím se tak zvýšila jeho trýzeň. Odsouzený se proto bezmocně zmítal na krátké oprátce, kopal nohama nad zemí a pokoušel se zoufale konci prstů najít nějakou oporu pod nohy. Když neměl vězeň pouta, tak škrábal do zdi, ve které zůstávaly jeho nehty. Někdy bylo umírání tak dlouhé, že esesáky přestalo bavit, a to pak dorazili vězně ranou palice do hlavy. Tohle se dělo oficiálně i potají a toto zabíjení nebylo hlavním zabijákem v německém pekle. Nejvíc lidí zabil hlad a plyn. Smrt hladem a zabíjení plynem dnes však vynechám a budu se věnovat orgiím násilí, které naplnilo každodenní život vězňů a rozrostlo se do neuvěřitelných rozměrů.

Foto: Vůz plný těl objevený v koncetračním táboře Buchenwald | Wikimedia Commons

Život vězňů byl pořád na hraně. Trestalo se všechno, nesmělo nic. Člověk mohl být potrestán za špinavé boty, ale když měl boty čisté, mohl být potrestán za to, že se vyhýbal práci. Záleželo jen na fantazii dozorce, a to platilo i o formě trestu. Někdy stačilo pár facek, někdy vězně čekalo trestní komando nebo bunkr. Excesy v bunkrech překonávaly i středověkou brutalitu. V Dachau mohli vězni ležet jen skrčení, a než jim dali dozorci jídlo, museli o něj poprosit štěkáním. V Sachsenhausenu se zase dalo jen zpříma stát a v Natzweileru zavírali vězně do výklenků vysokých 131 a širokých 30 cm, takže se tam nedalo ležet, sedět ani stát. Pobyt v bunkru byl samozřejmě doprovázen i mučením.

Jen namátkou zmíním rozbíjení článků prstů kladivem, drcení lebky železnými šrouby, věšení lidí za pohlavní orgány. Z bunkrů se vrátilo málo lidí, protože velení tam většinou posílalo ty, kterých se chtělo zbavit. Trestní kompanie však nebyla o nic lepší. Byla to úplná izolace uvnitř tábora, nejtěžší práce v poklusu, odpírání potravy, týrání od kápů a SS a neustálá hrozba zastřelení. Vůči vězňům kompanie bylo dovoleno vše. Koho nezabili přes den, toho klidně umučili v noci. Pravidelně se v noci z baráku kompanie ozývaly zvuky jako, když vyjí psi, a to pak celý tábor věděl, že esesáci pracují. V zimě nově příchozí postavili pod ledovou sprchu a hned je vyhodili na mráz, kde museli zůstat v dřepu několik hodin. Kdo vydržel, mohl žít další hodiny.

Psali jsme:Bitva o Iwodžimu byla nejkrvavějším střetnutím v dějinách americké námořní pěchoty

Horní hranice trestu byla šest týdnů, ale i ty nejsilnější vězně přivedla trestná kompanie na pokraj zničení za dva týdny. Nemocniční revír neměl s nemocnicí nic společného. Lidé tam umírali bez pomoci, esesáci jim nedávali ani najíst, ošetřovatele dělali kriminálníci, kteří se neštítili žádného zločinu.
Když byla nemocnice přeplněna, ,, čistila " se jediným způsobem. Nemocné poslali do plynu ( Osvětim ), nebo je prostě srazili násadou lopaty na zem a tam ušlapali. Jindy nemocným zase ,, lékař " z řad SS píchl do srdce injekci s fenolem.

Foto: Odklízení těl v osvobozeném koncetračním táboře Bergen-belsen v dubnu 1945 | Wikimedia Commons

Smrt byla všude a jejím jedovatým drápům neunikl žádný německý tábor. V Buchenwaldském lomu se roku 1943 se esesmani vsadili o šest cigaret, kdo usmrtí vězně kamenem. Když se jim to dlouho nedařilo, začali prostě jen tak střílet. Výsledek byl 17 mrtvých a raněných. Od září 1941 do ledna 1942 bylo v Guseno ve sprchách zavražděno 3000 lidí. Jednalo se o invalidy a ,, Španěláky ". Nahnali je do otevřených sprch a tam nešťastníky sprchovali půl hodiny ledovou vodou. Slabší vězni umírali ihned na podchlazení a nebo na zástavu srdce. Ty odolnější měli větší smůlu.

Jejich smrt byla jak z nejčernější noční můry, protože je všechny nechal velitel tábora utopit v kýblu na výkaly. Aby si toho dne smočil ruce každý německý pomocník, museli nastoupit všichni vedoucí bloků a blokový písaři do zástupu a každý z nich musel někoho utopit. Vysílení a promrzlí vězni čekali na smrt v houfu a byli nuceni sledovat, jak je jeden za druhým odváděn ze skupiny, aby je o kousek dál utopili v kýblu s vodou. Vězni se bránili, ale podvyživení muži neměli sílu, aby se silným kápům ubránili. V Osvětimi v červnu 1942 bylo během několika hodin zabito 300 sovětských válečných zajatců ve štěrkovně nedaleko tábora. Esesmani nastoupili na okraji jámy a podle libosti stříleli. Koho nezabili střelbou, toho ubili kápové palicemi a krumpáči. V Osvětimi ještě zůstaneme. Když Němci začali tábor rozšiřovat, potřebovali pro něj rovnou plochu. To dostali za úkol polští vězni, které hlídali němečtí kápové z řad zločinců. Proto komanda Poláků po 15 mužích musela tahat velké válce, kterými rovnali půdu. Nekonečná práce byla mimořádně vysilující a ten, kdo to nezvládl, byl na pokyn kápů hozen pod válec a rozdrcen na kaši.

Někdy zabíjeli esesáci bez křiku a bez krve. Jejich fantazie byla nekonečná. V Sachsenhausenu byl přístěnek pro košťata vedle umývárny a v něm maličká místnost o jednom čtverečním metru, bez oken a téměř vzduchotěsná. Do této místnůstky nechal esesák natlačit osm vězňů. Vězni do sebe zaklesli a lezli jeden po druhém, dokud se tam nenacpal poslední muž. Pak se dveře zavřely a esesák klíčovou dírku zacpal papírem. Esesák potom odešel, aby se věnovat k jiným služebním povinnostem, popřípadě si dal jídlo nebo kávu. Vrátil se až za pár hodin, když už byli všichni uvnitř udušení. Lidské klubko lidí bylo do sebe tak zaklíněno, že udušení nemohli klesnout k zemi. Mezi vězni to byla obávaná smrt, protože umírat na tak maličkém a namačkaném prostoru, muselo být děsivé a člověk si ani neumí představit, co tam ti lidé prožívali.

Esesáci zase tento způsob zabíjení měli v oblibě, protože nepřišli do kontaktu s umírajícími a měli čisté ruce. Jinde zase v zimě polévali vězně vodou, až ztuhli v ledové sloupy v celých blocích, že pak museli mrtvoly odsekávat jiní vězni krumpáčem od ledové země. Zabíjení ledovou vodou bylo mezi esesáky vůbec oblíbené. Při jiných popravách stříkali na vězně ledovou vodu hadicí, přičemž zaměřili proud vody na srdce nebo krční tepnu a pak jen čekali, až nešťastník zemře.

Ve Flossenburgu bylo oblíbené utopení v rašelině. Nutili tam vysílené vězně na zádech tahat těžké žulové bloky, a ti pak s nimi museli běhat přes 100 metrů dlouhou rašelinu. Ta byla v jednom místě tak hluboká, že tam sotva stačil dospělý muž. Kdo s kamenem někde upadl, musel si s kamenem na ramenou na tomto místě ,, odpočinout ". Kdo byl ještě při síle přežil, kdo byl slabý, zatlačil ho kámen do rašeliny. V Mauthausenu zabíjeli s oblibou v tamním lomu. V červu 1941 tam dorazilo 348 nizozemských Židů. O tři týdny později již nebyl žádný na živu. Většina jich umřela ,, na skok padákem ". To se dělalo tak, že v lomu položili vězňům na ramena prkna a naložili na ně těžké kameny. Pak je hnali vzhůru po schodech smrti, což bylo schodiště s 186 stupni z nepravidelných úlomků skal na okraji propasti. Mnozí se po tomto výstupu zřítili sami, když neunesli těžký náklad, další dolů strhl padající kamarád, některé prostě dolů srazil škodolibě dozorce. Lom v Mauthausenu byl místem tisíce vražd a hrůz a byl považován za jednou z nejhorších míst třetí říše.

Foto: Spojeneci vodili německé civilisty do koncetračních táborů, aby se na vlastní oči přesvědčili o hrůzách, nacistického režimu | Wikimedia Commons

Vražda kulkou byla v koncentračních táborech všudypřítomná, esesáci stříleli rádi a často. Někdy se to dělo se masově, jako například v Majdanku, kdy bylo 3.11. 1943 během několika hodin postříleno kulomety 18 000 Židů. Nebo to záleželo na rozmaru dozorce a jeho dobré náladě. Esesáci měli jednu oblíbenou hru, která se ,, hrála " ve všech táborech. To poručili vězni, aby hodil svojí čepici za zakázanou zónu tábora. Odmítnout nemohl, protože to se samozřejmě trestalo, odmítnout esesáka se trestalo smrtí. Když se však vydal vězeň pro čepici, byl okamžitě zastřelen za pokus o útěk. Esesák pak získal odměnu, protože zabránil útěku. V Osvětimi měl ve zvyku vedoucí krematorií postavit u spalovací jámy čtyři lidi do jedné řady za sebou, kde je zastřelit jedinou kulkou. Kdo se sehnul a kulce se vyhl, toho hodil esesák do spalovací jámy živého. Tento sadista se taky někdy bavit tím, že pověsil vězně za ruce a pak střílel na jeho paže tak dlouho, až se utrhla. V Sachsenhausenu pro střelbu lidí dokonce vymysleli zvláštní techniku. Po napadení Sovětského svazu, dorazili do tábora tisíce sovětských zajatců. Tábor byl jimi přeplněn a zajatci hynuli po stovkách. A tak se velení tábora rozhodl, že se jich milosrdně zbaví. To znamenalo v řeči SS jediné, že je popraví.

A aby předešli esesáci panice, chtěli to udělat utajeně. Postavili proto velkou budovu, která měla sloužit jako popraviště. Tam přivedli zajatce pod záminkou lékařského vyšetření. Esesáci měli lékařské pláště, na zdech byl namalován červený kříž a v místnosti hrála hlasitá hudba. Esesáci nechali postavit vězně na zařízení, které mělo měřit jeho výšku. Vězeň však netušil, že ve výšce jeho hlavy je zakrytá díra, která vedla do tajné místnosti. Tam čekal skrytý esesák a ten ho zastřelil. Po té tělo odtáhli pryč a krev umyli vodou. A mohli převést dalšího. Toho esesáka co střílel, vězni potom poznali podle bílého ramene, jak se při práci opíral o stěnu. Odhaduje se, že takhle v Sachsenhausenu popravili 20 000 ruských zajatců. Jejich denní výkon se pohyboval mezi 1500 až 2000 mrtvol. Například esesák Wilhelm Schubert se po válce přiznal, že zabil 636 zajatců. Vedl si o tom přesný záznam.
Na závěr srovnání některých táborů. Nejedná se o úmyslně zplynované Židy z operace Reinhard, ale o všechny ostatní vraždy a úmrtí hladem či nemocemi.

• Dachau- 206 206 příchozích, 31 591 zavražděných.
• Buchenwald- 238 979 příchozích, 56 545 zavražděných
• Mauthausen- 197 464 příchozích, 102 795 zavražděných
• Osvětim- 405 000 příchozích, 261 000 zavražděných

Zdroj: Wolfgang Sofsky-Řád teroru: koncentrační tábor, Titulní foto: Marina Amaral