Zřízení policejní věznice gestapa v Terezíně bezprostředně souvisí s rozsáhlým zatýkáním v řadách odbojových skupin působících na území Protektorátu Čechy a Morava, které probíhalo od podzimu roku 1939. Kapacita dosavadních věznic přestala dostačovat, a gestapo proto začalo hledat další vhodné objekty. Do centra pozornosti se dostala terezínská Malá pevnost, která byla už před nacistickou okupací využívána jako vojenská věznice a káznice. Z hlediska německé policie měla dvě zásadní přednosti. Byly to snadná ostraha a dobrá dopravní dostupnost. Konečné rozhodnutí o založení policejní věznice padlo v červnu roku 1940, kdy areál Malé pevnosti převzala do své správy řídící úřadovna pražského gestapa. Posílány sem byly především osoby zatčené v Čechách, ale později i na Moravě a na území Sudet.

Foto: Konečné rozhodnutí o založení policejní věznice padlo v červnu roku 1940, kdy areál Malé pevnosti převzala do své správy řídící úřadovna pražského gestapa | Andrew Shiva, CC BY-SA 4.0

Velitelem věznice v Malé pevnosti byl po celou dobu její existence SS – Hauptsturmführer Heinrich Jöckel. Především on nese vinu za brutální zacházení s vězni. Obdobně se však chovala většina dozorců, kteří spravovali jednotlivá oddělení. Vyskytovala se mezi nimi řada sadistů podílejících se na šikaně a vraždách vězňů. Mezi nejznámější patřil Jöckelův zástupce Wilhelm Schmidt, dále Stefan Rojko, Anton Malloth, Rudolf Burian, Herbert Mende nebo Albin Storch. Pouze výjimky představovalo několik slušnějších dozorců jako byli Theodor Hohaus a Josef Sternkopf. Službu dozorkyní v ženském oddělení vykonávaly některé manželky dozorců.

Psali jsme:Nacistický vyšetřovatel Hanns Scharff: Gentleman s hákovým křížem

Ostrahu celého areálu Malé pevnosti, stejně jako doprovod vězeňských transportů a pracovních komand, dostaly na starost jednotky SS. Službu v Malé pevnosti nastoupila na počátku listopadu 1940 nejprve 1. rota strážního praporu SS Böhmen – Mähren, který měl posádku v Brně. V dubnu 1942 byla vystřídána 2. rotou, která byla vzápětí převedena jako 4. rota pod strážní prapor SS Prag. Početní stav strážní jednotky činil celkem 110 mužů. Ke správě věznice využívali dozorci také pomocníky z řad vězňů a přenášeli na ně část svých povinností. Vedle zajišťování kancelářských prací se uplatnili i ve funkci tzv. kápů. Řada z nich ji vykonávala ku prospěchu spoluvězňů, ale někteří své postavení zneužívali a podíleli se na jejich týrání.

Jedním z nejbrutálnějších dozorců v Malé pevnosti byl Anton Malloth. Vězňové mu přezdívali „krásný Toni“ a obávali se jej pro jeho brutalitu. Po skončení druhé světové války se Mallothovi podařilo uprchnout do Rakouska. V roce 1948 byl krátce zadržen rakouskými úřady, ale československé žádosti o vydání nebylo vyhověno a Malloth byl opět propuštěn. Soud v Litoměřicích ho mezitím v nepřítomnosti odsoudil k smrti. V letech 1948–1988 žil v Meranu v Itálii, poté se s pomocí organizace Stille Hilfe usadil v Německu poblíž Mnichova. Československo a poté Česká republika několikrát bezvýsledně žádaly jeho vydání. Nakonec byl v květnu 2000 zatčen a postaven před soud v Mnichově. Ten ho v roce 2001 odsoudil za vraždy, spáchané v Terezíně, k doživotnímu vězení. Odsouzení však přišlo příliš pozdě a Malloth 31. října 2002 umírá.

Nejčastější příčinnou věznění byla odbojová činnost či individuální projevy odporu proti německé okupaci. Patřilo mezi ně také postihování osob podporujících pronásledované spoluobčany nebo porušujících protižidovská nařízení. Velkou skupinu tvořili muži a ženy stíhaní za sabotování práce a útěky z pracovního nasazení. Jistý počet vězňů se do Malé pevnosti dostal i za hospodářské a kriminální delikty zvláště poté, co byla koncem války do Malé pevnosti přemístěna z Prahy část pankráckého soudního oddělení. Na jaře 1944 byl v jejích prostorách na několik měsíců umístěn také transport vězňů z koncentračního tábora Dachau, kteří budovali nový tábor v nedalekých Litoměřicích. Jednalo se o největší pobočku koncentračního tábora Flossenbürg na území českých zemí. Malá pevnost nebyla zpravidla pro vězně konečnou stanicí, ale plnila především roli tranzitního vězení. Vězni do ní přicházeli ze služeben gestapa a pankrácké věznice. Odtud směřovali k soudům, do dalších věznic, káznic a koncentračních táborů.

Foto: Malá pevnost Terezín - IV. dvůr  | Wikimedia Commons

Psali jsme:Heinrich Severloh – Bestie z Omaha Beach

Zpočátku byli do Malé pevnosti umisťováni pouze muži, pro které se využívaly dva dvory ( I. a II. dílenský ). Ke zřízení ženského oddělení, na III. dvoře, došlo až po atentátu na SS – Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha ( útok se odehrál 27. května 1942 ). V letech 1943 – 1944 byl vzhledem k nedostačující kapacitě vybudován IV. dvůr. Počty vězněných sice v jednotlivých obdobích kolísaly, trvale však měly vzestupnou tendenci. V roce 1940 činil průměrný počet vězňů 150 osob, v roce 1941 již 600, v roce 1942 prudce vzrostl na 1 200 a v letech 1943 – 1944 se pohyboval dokonce kolem 2 000 vězněných. Vrcholu dosáhl v posledních dnech války, kdy počet vězňů dosáhl 5 500 osob. Celkem předaly služebny gestapa do terezínské Malé pevnosti na 27 000 mužů a 5 000 žen.

Už mezi první vězně náleželi příslušníci odbojových proudů, konkrétně demokratického a komunistického. Terezínskou Malou pevností prošlo na tisíc příslušníků vojenského odboje, zejména z Obrany národa. Další stovky patřily k odbojovým organizacím Politické ústředí, Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ a mnoha menším skupinám. Proud zatčených odbojářů narůstal až do konce války. V Malé pevnosti se objevovali i příslušníci mnoha nově zakládaných odbojových skupin, např. 2. lehké divize, Národního sdružení československých vlastenců atd. Stejně tvrdě byl postižen i komunistický odboj. Preventivně zatčení komunisté byli v Malé pevnosti na několik týdnů internováni dokonce už v březnu 1939 před zřízením policejní věznice. Postupně se zde vystřídali členové všech čtyř ilegálních ústředních vedení KSČ, místních odbojových sítí i různých skupin komunistické orientace.

Foto: V průběhu války prošlo zdmi Malé pevnosti více než 30 000 vězňů a vězenkyň | Hans Weingartz, CC BY-SA 4.0

Příliv vězňů do Malé pevnosti bezprostředně ovlivňovaly zásahy okupační moci, především pak hromadná preventivní či odvetná zatýkání. V období prvního výjimečného stavu se zde ocitli členové likvidované tělovýchovné organizace Sokol, kteří byli později deportováni do Osvětimi. Po atentátu na Reinharda Heydricha a následném vyhlášení druhé výjimečného stavu soustředily služebny gestapa v Terezíně příbuzné a podporovatele atentátníků. Později bylo 293 z nich převezeno do koncentračního tábora Mauthausen, kde byly v říjnu 1942 popraveni. V témže období bylo pod nicotnou záminkou v Malé pevnosti umístěno i 84 středoškolských studentů z nedaleké Roudnice nad Labem. 13 z nich se domů již nikdy nevrátilo. Rozsáhlé razie přivedly do terezínské Malé pevnosti také obyvatele obcí v partyzánských oblastech.

Nejkrutější osud čekal na zde vězněné Židy. Ti sem byli umisťováni za odbojovou činnost, porušování protižidovských nařízení nebo za přestupky v blízkém terezínském ghettu. Židé byli dozorci zvláště brutálně týráni a vražděni. Počátkem roku 1945 se v Malé pevnosti objevili i uprchlí židovští vězni z evakuačních transportů z koncentračních táborů, které přes území Protektorátu projížděly. Do Malé pevnosti se dostalo i okolo 2 500 cizích státních příslušníků, zejména občanů Sovětského svazu, Poláků, Francouzů a Němců a také několik stovek sovětských a britských válečných zajatců.