Vztahy Američanů se Sovětským svazem za 2. světové války (1939–1945) byly zvláštní. Obě země byly po dvě předcházející desetiletí protivníky a i po 2. světové válce vzájemné vztahy opět velmi rychle ochladly. Cílem Sovětského svazu bylo urychlit nevyhnutelný "pokrok" světa směrem ke globálnímu komunistickému státu, což Sovětům nebránilo často těžit ze skutečného pokroku jiných zemí, včetně USA, v různých oblastech, a to i kopírováním. Jedním z takovýchto příkladů byl "vývoj" a stavba bombardéru Tupolev Tu-4.

Spojené státy od svého vzniku po ruské revoluci v roce 1917 vystupovaly proti sovětskému režimu jako protikladnému americkému způsobu života. Amerika dokonce vyslala vojáky do Murmanské oblasti a na ruský Dálný východ v rámci neúspěšné snahy podpořit spolu se svými spojenci ruské nepřátele komunistického režimu.

Foto: Tupolev Tu-4 v Ústředním leteckém muzeu v Moninu | Maarten / CC BY 2.0

Psali jsme:Peter Conover Hains: Jediný voják, který sloužil v americké občanské válce i první světové válce

V počáteční fázi druhé světové války si USA a Velká Británie nebyly jisté, zda se Stalin k Hitlerovi v jeho snaze o totalitní dobytí světa skutečně připojí. Překvapivé vyhlášení nacisticko-sovětského paktu o neútočení v srpnu 1939 a následná sovětská invaze do Finska vyvolaly v Londýně a Washingtonu vážné pochybnosti o záměrech SSSR. A tyto pochybnosti byly rozptýleny až po nacistické invazi do Sovětského svazu v červnu 1941. Sověti rázem začali věc stavět tak, jako by uplynulé dva roky válečné spolupráce a dlouhé roky předválečné spolupráce mezi nimi a Hitlerem a Německem vůbec neexistovaly. Brzy poté, co Hitler nařídil invazi do Ruska, žádali Velkou Británii i USA o obrovskou vojenskou pomoc.

V duchu starého úsloví "nepřítel mého nepřítele je můj přítel" byly Británie a USA ochotny mnoho sovětských požadavků plnit. Pokud by Hitler mohl obrátit celou svou mašinérii po porážce SSSR zpět na západ, západní spojenci by se ocitli ve velmi obtížné situaci – ne že by snad byla Velká Británie znovu ohrožena invazí, ale osvobození západní Evropy by si vyžádalo nepoměrně více času, prostředků a obětí. Důvěra mezi SSSR a Západem ale přirozeně neexistovala. SSSR, ačkoli se stal klíčovým státem protiněmecké koalice, zůstával totalitní diktaturou, která již v době druhé světové války měla na svědomí pravděpodobně více zmařených nevinných životů než Hitler. 

Britští, kanadští, američtí a další spojenečtí námořníci dodávající zboží do Murmanska byli pod dohledem a nesměli opustit oblast přístavu. Stejně se zacházelo se spojeneckými konvoji, které dodávaly ropu, nákladní automobily a další zboží do sovětské Střední Asie. Mnozí z mužů, kteří riskovali své životy a přiváželi pomoc do Sovětského svazu, se divili: "Kdo potřebuje nepřátele, když má takové přátele?" Kromě některých případů nepřátelského chování (a jistě existovaly výjimky – ale běda sovětskému občanovi, který se dostal příliš blízko k cizincům: často následovalo obvinění, že je špionem v žoldu kapitalistů) sovětští inženýři neúnavně pracovali na tom, aby získali přístup k západním vojenským tajemstvím. Zejména technického charakteru.

Rusové nepotřebovali pomoc s tanky – měli pravděpodobně nejlepší univerzální tank války, legendární T-34. Děla? Odhaduje se, že když byl v roce 1945 obklíčen Berlín, měli Sověti jen na toto jediné město namířeno téměř 10 tisíc děl. Letadla? Rusové měli na konci války slušné stíhačky. Kromě toho jim Američané dodávali P-39 Airacobry, které se u amerického letectva uplatnily jen okrajově v Pacifiku, a americkým pilotům nevyhovovaly. Naopak sovětští piloti jejich vlastností v nižších výškách využili dobře. Sovětům chyběly především strategické bombardéry. Na vlastní oči viděli škody, které německým městům způsobilo letectvo Velké Británie a Spojených států, a uvědomili si, že jsou ve vývoji moderních těžkých bombardérů daleko pozadu.

Psali jsme:Lev v područí orlice aneb československé kulomety v německé armádě

V USA se těžké bombardéry vyvíjely a vyráběly ještě před vypuknutím války. Byly to B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator. Oba typy sehrály v Evropě zásadní roli, a mohly se chlubit skvělými výkony, doletem, nosností i odolností – ale vývoj se u nich pochopitelně nezastavil. Vznikl tak B-29, jehož základní konstrukce byla vyvinuta v roce 1939. První let skutečného B-29 (tj. nikoli experimentální verze) se uskutečnil na podzim 1942. Objednávky na letoun, který byl sice vyvíjen již před vstupem USA do války, ale procházel neustálým vývojem, byly již zadány. Letouny B-29, které začaly bombardovat Japonsko v roce 1944, byly o generaci před letouny B-17 a B-24. Stavba každého letounu stála přes šest set tisíc dolarů. Na konci války činily náklady na stavbu téměř čtyř tisíc Superfortressů tři miliardy dolarů – více, než USA vynaložily na výzkum a stavbu atomové bomby. Na stavbu letadla bylo použito více než sto tisíc součástek.

B-29 byl prvním letadlem, které v takovém měřítku a tak vyspělým způsobem používalo dálkově ovládané zbraně, navigační a bombardovací prostředky a mechanismy. Letadlo mělo jedenáctičlennou posádku. Jeho maximální užitečné zatížení bylo 9000 kg a ve speciálně upravených verzích bylo možné nést více. Pro vlastní obranu nesl B-29 osm až deset kulometů ráže 12,7 mm, přičemž dva v zadní části byly někdy nahrazeny 20mm kanónem. Varianty letounu používaly různé konfigurace.

Maximální dolet bombardérů byl bezmála 5000 km s užitečným nákladem a v případě potřeby mohly letět rychlostí přes 570 km/h. Jeho dostup byl téměř 11200 m – mimo  dosah většiny japonských letadel a děl – bombardování z takové výšky ale bylo velmi nepřesné, a operační hladina těchto letounů byla zpravidla mnohem níže. V situaci vzdušné převahy spojeneckých sil a díky svým ostatním parametrům si to mohly dovolit. Do konce války B-29 v podstatě vypálily prakticky všechna velká japonská města, včetně Hirošimy a Nagasaki, které se staly terčem atomových bomb. A SSSR letoun podobných schopností chtěl a potřeboval také.

A dostal jich víc než jeden. Dostal jich hned pět. Tato letadla přistála na sovětském Dálném východě poté, co bombardovala japonské cíle v Mandžusku i samotné Japonsko. Po nouzovém přistání kvůli poškození, počasí a ztrátě paliva byly posádky B-29 poslány domů přes Írán. Jejich letadla ale zůstala v Sovětském svazu, kde je inženýři dostali příkaz prozkoumat v naději, že je budou moci okopírovat.

Jediný sovětský těžký bombardér byl postaven v roce 1936 a byl prakticky nepoužitelný. Pro muže z letectva Rudé armády byl B-29 téměř z jiné planety. Inženýři dostali za úkol zkopírovat všechny aspekty B-29 při vývoji sovětské verze. Dbali na to tak pečlivě, že psací stroj, který na jednom z bombardérů zanechal americký letec, byl součástí standardního vybavení každé sovětské kopie letounu. A to navzdory jakýmkoli poznatkům o užitečnosti či neužitečnosti psacího stroje v letadle.

Zvenčí vypadala sovětská kopie Tupolev Tu-4 prakticky stejně jako B-29. Délka trupu i rozpětí křídel byly stejné. Rychlost byla stejná. Sovětská verze měla vyšší dostup, ale to mělo svou cenu: hliník používaný Sověty byl tenčí (tedy levnější). Užitečné zatížení bylo prakticky totožné, stejně jako rozmístění a počet obranné výzbroje, ovšem Rusové použili ve všech střelištích 23mm kanóny. SSSR trvalo více než dva roky, než svou verzi uvedl do provozu, debutovala v roce 1947. V roce 1949 Sověti odpálili svou první atomovou zbraň, kterou nesl letoun právě Tu-4. Výroba letounu skončila v roce 1953. Za pět let jich bylo postaveno 847. Létaly do poloviny 60. let.

Zdroj: warhistoryonline