Většina námořních akcí druhé světové války se odehrávala v rozlehlých prostorách Atlantského a Tichého oceánu, ale došlo i ke střetům na menších prostorách. Jedno takové střetnutí se odehrálo v únoru 1942 v Lamanšském průlivu. Němci operaci nazvali Zerberus.

Na počátku roku 1941 působily v Atlantiku německé křižníky Scharnhorst a Gneisenau. Napadaly tam konvoje, které byly tak důležité pro zásobování Británie během války. Tyto německé aktivity ale musely být přerušeny, když jejich zásobovací lodě zničily torpédové bombardéry Swordfish startující z britské letadlové lodi Ark Royal.

Foto: Gneisenau v přístavu v roce 1939 | Bundesarchiv, DVM 10 Bild-23-63-11 / CC-BY-SA 3.0

Psali jsme:Vykopaný německý bunkr vydal nálezy v naprosto perfektním stavu

V dubnu se obě německá plavidla ukryla v okupovaném francouzském přístavu Brest. Následující měsíc se tam uchýlil také německý těžký křižník Prince Eugen, který se oddělil od Bismarcku při jeho první a poslední misi, v níž opět sehrály klíčovou roli Swordhishe z Ark Royal. V následujících měsících pak docházelo na lodě v přístavu k opakovaným útokům spojeneckých bombardérů. Přístav v Brestu měl snadný přístup do Atlantiku a křižníky zde představovaly příliš velkou hrozbu pro konvoje, než aby je spojenci směli nechat na pokoji.

Útoky sice nezaznamenaly žádný větší přímý úspěch, ale lodě byly fakticky neustále pod dohledem nepřítele, což je činilo téměř nepoužitelnými. Situaci se Němci chystali napravit. Jedním z důvodů přesunu lodí z Brestu byla snaha zbavit je od neutuchajícího bombardování, a to už jen proto, že dříve nebo později by bombardéry nepochybně uspěly – ponechávat hladinová plavidla bez užitku v dosahu protivníkova letectva dlouhodobě jednoduše nebylo žádoucí. Křižníky prošly opravami a byly připraveny k akci, což nepochybně hrálo roli také. Stejně tak Hitlerovo vnímání války. Myslel si, že se spojenci chystají napadnout Norsko, aby napravili svou porážku, kterou tam utrpěli na začátku války. Chtěl mít po ruce své křižníky, aby tuto invazi zastavily.

Počátkem února 1942 byly lodě připraveny k odjezdu. Byla sestavena flotila třinácti motorových torpédových člunů a pěti torpédoborců, které je měly doprovázet. Bylo zajištěno letecké krytí, které mělo během cesty odrazit spojenecké bombardéry. Chystaly se vyplout do Kielu v Německu dále na sever; přímo Lamanšským průlivem. V Británii o takovém záměru existovalo sílící podezření.

Královské námořnictvo mělo od začátku války nejefektivnější shromažďování a analýzu zpravodajských informací ze všech britských sil, možná ze všech národů ve válce. Tento aparát shromažďoval řadu informací i o lodích v Brestu. Zachycené signály, fotoprůzkum a informace od agentů v okupované Evropě ukazovaly na skutečnost, že lodě jsou připraveny k odjezdu. Bombardování je nedokázalo trvale vyřadit z provozu.

Psali jsme:Hrdinní výsadkáři Giretsu Kuteitai – neúspěšná varianta leteckých jednotek kamikaze

3. února byly získány další podrobnosti z nejtajnějšího britského zdroje s krycím kódem Ultra. Zachycení a dešifrování německého kódu Enigmy nejvyšší úrovně informovalo britskou admiralitu o lodích sestavených jako doprovod. Do 8. února pobřežní velitelství předpovědělo, že lodě mohou vyplout kdykoli po 10. únoru, ale nemohlo být konkrétnější.

Navzdory shromážděným zpravodajským informacím byli Britové přesvědčeni, že lodě vyplují během dne, aby pod rouškou noci dosáhly Lamanšského průlivu. Proto když německá flotila 11. února vyplula za tmy, zastihla Brity nepřipravené. Než si uvědomili, co se děje, byla jedna hodina ráno 12. února a lodě proplouvaly nedaleko francouzského Boulogne.

Britové nasadili osvědčené torpédové dvouplošníky Swordfish. Ty zaznamenaly úspěchy při honu na Bismarck a při útocích na zásobovací lodě. Byly to pomalé letouny a jejich stíhací doprovod dorazil příliš pozdě. Nemohly se rovnat německým Messerschmittům, které křižníky chránily, ale přesto zaútočily – ale žádné z jejich torpéd tentokrát nezasáhlo.

Byla vypuštěna další vlna bombardérů doplněná o stíhací krytí. Do útoku na flotilu se vydalo celkem 242 bombardérů, ale kvůli špatnému počasí ne všechny své cíle našly. Ty, které tak učinily, opět čelily Messerschmittům i protiletadlové palbě. Stejně jako u Brestu nedokázaly křižníky vážněji poškodit. Jeden pilot RAF, francouzský exulant a bývalý námořník, unikl smrti jen díky štěstí, když se ve zmatku nad kanálem La Manche připojil k německé formaci.

Boje na moři nedopadly pro Brity o nic lépe. Neměli v regionu loďstvo schopné se s Němci utkat tak narychlo. Motorové torpédové čluny byly zadržovány německou eskortou a špatné počasí nedovolilo ani pobřežním bateriím v Doveru své cíle zasáhnout. Byla vyslána dokonce skupina starých torpédoborců z období první světové války, obvykle používaných jako doprovodná plavidla. Dorazily však příliš pozdě na to, aby se mohly s Němci účinně utkat nebo jim zablokovat cestu – i když možná pro ně naštěstí, protože německé křižníky by byly velmi nebezpečný soupeř i pro moderní těžká plavidla, natož pro zastaralé doprovodné torpédoborce.

Poté, co britská námořní rozvědka zjistila německou trasu, nařídila bombardovacímu velitelství, aby před německá plavidla položilo miny. Bombardéry přeletěly oblast kladení min jen několik hodin před příjezdem německých lodí. Scharnhorst i Gneisenau následně skutečně na několik min najely, ale poškození německou sestavu nezastavilo. Křižníky spolu se zbytkem své eskadry dopluly 13. února do Kielu. Navzdory shromážděným informacím Britové propásli příležitost. Škody způsobené minami znamenaly, že lodě musely do suchého doku. Tam 26. února spojenecké bombardéry konečně zničily Gneisenau a Scharnhorst vyřadily na několik měsíců z provozu. Potopí ho HMS Duke of York 26. prosince 1943 v bitvě u Severního mysu.

Zdroj: warhistoryonline.com