Velký hladomor v KLDR v letech 1994 až 1998 pojmenoval severokorejský diktátor Kim Čong-il jako ,, nezadržitelný pochod k vítězství " a stál KLDR podle odhadů 250 000 - 3 500 000 životů. Obětí hladomoru byli především ti nejchudší rolníci, staří lidé, děti, ale také vojáci, desetitisíce vojáků.

Foto: Obětí hladomoru byli především ti nejchudší rolníci, staří lidé, děti, ale také vojáci, desetitisíce vojáků. (ilustrační foto) | YouTube

KLDR se řídí státní ideologií jménem Čučche, která nehlásá nic jiného než soběstačnost. Jako mnoho jiného, tato ideologie byla lež a Severní Korea byla všechno možné, jen ne soběstačná. V KLDR se dá obdělávat jen cca 20 % půdy, která je navíc půl roku zmrzlá, takže se dá sklízet jen jednou ročně. Země se proto sama nedokáže uživit, nemluvě o neefektivním komunistickém hospodářství, které zemědělství také moc nepomáhá. Severokorejci byli proto závislí na hospodářské pomoci od zemí východního bloku, který je zásoboval jídlem, ropou, uhlím a hnojivy. Pádem komunistického bloku KLDR přišla od své sponzory a země se rychle propadla do vážných ekonomických potíží. Úlohu sponzora převzala Čína, ale Číňané už nebyli tak štědří jako Sověti. Zemi začala hrozit katastrofa a soudruzi museli začít improvizovat.

Psali jsme:Mariňáci ze Sovětského svazu

Umělá hnojiva ze zahraničí mělo nahradit hnojivo místní výroby, totiž hnůj z lidských výkalů. V zemi proběhla obrovská kampaň na sběr lidských výkalů. Účastnit se musel každý, žádný výkal nesměl přijít na zmar. Já jsem za komunistů musel ve škole sbírat sběr, severokorejské děti musely sbírat lidské a psí výkaly. Každé dítě muselo přinést určenou kvótu, jinak dostalo špatnou známku, která se silně projevila v jejich závěrečném hodnocení na konci roku. Je asi jasné, že toto hnojivo nemohlo nahradit umělá hnojiva a jediným výsledkem se stal obrovský výskyt parazitů v severokorejské populaci. Když roku 2017 utekl přes hranici na jih jeden severokorejský voják, byl svými kolegy postřelen. Při následné operaci překvapení jihokorejští doktoři zjistili, že je jeho tělo doslova prolezlé parazity, našli v něm prý i takové druhy, které v Jižní Koreji vymýtili už v šedesátých letech. Jiná studie říká, že z 20 severokorejských uprchlíků má parazity v těle 13 z nich.

Další opatření proti nedostatku jídla bylo také velmi zajímavé. Vláda doporučila svým občanům, aby jedli jen dvakrát denně, protože tři jídla údajně vedou k nezdravému přežírání a s tím i ke vzniku mnoha onemocnění. Jen upozorním, že KLDR byla a stále je země, kde se kromě nejvyšších špiček nikdo nenajedl dosytosti celý život, lidé měli hladové příděly i v dobách studené války a maso jedli jen na Nový rok a během narozenin vůdce. Protože je nedostatek pohonných hmot a náhradních dílů, prakticky veškerá zemědělská technika stojí ladem a její práci musí zastat lidé a zvířata. KLDR se vrátila do středověku a do pluhů se zapřahali voli a krávy, aby orali půdu. V zimě bývá půda tvrdá, a tak musí nejdříve nastoupit děti, které nejdříve roztloukaly zamrzlé hroudy, aby pluh mohl zajet do půdy. Aby se hladovým lide lépe pracovalo, vyhrávala jim z tlampačů revoluční hudba a na polích vlály barevné prapory.

Foto: Protože vojenská služba v KLDR trvá deset let a celou tu dobu vojáci tráví na polích, říká se o nich, že jsou to nejlepší rolníci v zemi, kteří znají každý zemědělský trik. | Wikimedia Commons

Aby se nahradila ropa a uhlí, začali Severokorejci plenit své lesy, které pokrývaly úbočí korejských hor. Na vymýcené plochy pak bubnoval bez ochrany stromů hustý severní déšť, který s sebou strhl všechnu zemi. Výsledkem bylo, že se v údolích začala valit voda, která způsobila obrovské záplavy a povodně. Povodně v létě 1995 dosáhly biblických rozměrů a zasáhly 30 % země. Byla zničena orná půda, sklizeň i zásoby. Odhaduje se, že povodně zničily 1,5 milionů tun zásob rýže, brambor, kukuřice a obilí a 1,2 milionu tun sklizně. Po povodních přišlo v dalších letech i sucho, které zasáhlo i sousední Čínu. Čína tehdy potřebovala potraviny pro své lidi a se sponzorováním sousedního režimu byl konec. KLDR zůstala sama a hlad se rychle změnil v hladomor.

Psali jsme:Prapor Azov aneb pár „nácků“ jako důvod k válce

KLDR je země přídělového systému. Lidé mají teoreticky vše zdarma, plat lidí bylo spíše jen takové kapesné. Průměrný dělník vydělával 90 wonů, přičemž láhev alkoholu se dala koupit za 10 wonů. Vše ostatní měl dodat stát. Jídlo, mýdlo, svíčky, sirky, žiletky, prostě všechno. Severokorejská společnost je rozdělena na tři kasty, na přátelskou, neutrální a nepřátelskou. Tyto kasty jsou pak rozděleny do 51 podskupin a toto rozdělení nezvratně určuje budoucí osudy severokorejských lidí. Přiřazení do jednotlivých kast určuje rozsah státního přídělu. Severokorejci v neutrální kastě dostávali každých 14 dní příděl rýže a drcené kukuřice v takovém množství, že z toho byla porce 600 gramů jídla pro dělníka a 300 gramů pro ženu v domácnosti. Volné dny (neděle) se nepočítaly, takže občan dostal 12 jídel na dva týdny. Už z toho je jasné, že příděly byly naprosto nedostatečné a jejich hodnota byla na pokraji podvýživy. Díky velkým povodním došlo ke zhroucení zásobování a lidé závislí na malých přídělech od státu zůstali zanecháni na pospas hladu zcela opuštěni státem. Státní sýpky byly prázdné, nebylo z čeho brát a o pomoc Kim žádat nechtěl, aby neztratil před světem tvář. A tak začalo hotové peklo.

Hladomor zasáhl kromě několika nejvyšších úplně všechny občany, mezi zasaženými byli i prostí vojáci. I když je armáda "miláček režimu" a je jím hýčkána, hladomor všechno změnil. Život severokorejského vojáka nebyl nikdy lehký, sloužit v severokorejské armádě musí být strašná věc. Vojenská služba v KLDR trvala pro muže 13 let, pro ženy 10 let. Roku 2013 byla vojenská služba zkrácena o tři roky. Do armády se nastupuje v 17 letech a do civilu odchází ve 30 let a teprve potom se může občan či občanka oženit. Přesto byla služba v armádě v zemi považována za prestižní záležitost a severokorejská armáda měla pověst obávaného protivníka. Na službu ve vojsku jsou děti připravované od školních let, používá se všech prostředků. Například i v matematice. U nás se děti učí, že 15 + 15 je 30. V KLDR se učí toto. Když naše hrdinné jednotky zabijí 15 amerických prasat a 15 jihokorejských zrádců, kolik jich zabijí dohromady? Mladí zmanipulovaní Severokorejci proto často odcházeli do armády s elánem a touhou sloužit bezpodmínečně své vlasti.

Jeden uprchlík vzpomíná na život u severokorejského dělostřelectva. Vojáci se za žádnou cenu nesměli stýkat s civilisty, aby "nezměkli". Severokorejský voják neudělá vůbec nic bez rozkazu, samostatné myšlení není dovoleno. Za prvních 6 let služby se nikdo z jeho jednotky nepodíval domů, jen pouze dva vojáci z 80 členné jednotky dostali za tu dobu týden dovolené. Onen voják nemohl jít ani na pohřeb svého otce. Telefony u jednotky nebyly, ale vojáci si mohli se svými rodinami psát dopisy. Dopisy od rodičů se pak četli veřejně před celou jednotkou, aby to přispělo k rozvoji vztahů v jednotce. Žold vojáků byl 50 wonů, ale stejně nebylo kromě cigaret co si koupit. Život vojáků v KLDR začínal v 5 hodin ráno mytím a rozcvičkou. Poté následovala snídaně a po snídani dvě hodiny politického školení, kde se vojákům organizovaně vymýval už tak vymytý mozek. Od 10 hodin do 19 hodin následoval výcvik, který byl přerušen jen přestávkou na oběd. Když výcvik skončil, čekala vojáky večeře a po ní organizované volno. Nejdříve někteří vojáci dostali hudební nástroje a s ostatními hráli a zpívali korejské nebo sovětské písně. Mezi 21 a 22 hodinou se mohli vojáci koukat na severokorejskou televizi, která má dva kanály. K jídlu bylo k dispozici jen zelí, rýže, kukuřičné nudle a zelenina. Za odměnu bylo vajíčko, maso jen na Kimovy narozeniny a vždy jen vepřové. Hovězí maso jedl uprchlý voják poprvé až po útěku do Jižní Koreje, krávy jsou v KLDR vzácné a patří jen státu. Podle jeho vyprávění se nikdy nenajedli dosyta, avšak vyloženě nehladověli, mnozí branci v civilu jedli ještě mnohem méně. Uniformu fasuje severokorejský voják jednou za dva roky a nemá si jí za co vyměnit. Vše proto dělá jen v tomto oblečení, a podle toho také uniforma vypadá. Uniformy jsou šity z nekvalitní látky, která lidi kouše a rychle se rozpadá. Boty jsou na tom podobně, chůze v nich bolí a v létě nesnesitelně hřejí. Všichni pamětníci popisují severokorejské vojáky z osmdesátých jako profesionály, kteří budili respekt a uměli se chovat. Toto se však s hladomorem v devadesátých letech hodně změnilo.

Když hladomor udeřil, lidé byli naprosto nepřipravení. Severokorejci věřili svému vůdci, že se o ně postará, propaganda z něj totiž udělala všemocného boha. Příděly chodily nejprve se zpožděním, potom rýži a brambory vystřídala jen kukuřičná mouka, až nakonec úřady přestaly vydávat příděly úplně. Lidé se museli živit tím, co našli na poli - klasy, stvoly listy apod. To se následně slisovalo do podivných těstovin a vařilo ve vodě. Později lidé jedli pelyněk a pampelišky, kůru ze stromů, která se musela dlouhé hodiny vařit, aby nebyla tak hořká, někdy zbývala jen tráva. Režim se nesnažil zoufalou situaci lidem pražádným způsobem ulehčit, spíše naopak. Komunisté například zakázali lidem rybařit, bylo dokonce zakázáno i chytat v potocích žáby, protože se z nich v Koreji vyrábí afrodisiakum, které bylo populární v Číně a Číňané za žabí olej velmi dobře platili. Zemí se dokonce začal šířit kanibalismus. Chycení lidožrouti byli pak vedeni ulicemi a veřejně popravováni.

Hladomor také tvrdě doléhl na armádu. I když se dříve vojáci rozhodně nemohli chlubit, že by se přejídali jídlem, netrpěli hladem jako většina severokorejské populace. Když udeřil hladomor, pořád tu byla snaha udržet vojáky nakrmené, aby mohli sloužit režimu v případě hladových nepokojů. To se však záhy ukázalo nemožné. Armáda KLDR má přes milion lidí a země prostě tolik potravin neměla. Také se ukázalo jako nemožné zásobovat vzdálené posádky v různých částech země, protože s hladomorem a ekonomickým kolapsem se rozpadla i infrastruktura. Kim následně vydal nařízení, že se vojáci musí starat sami o sebe a z kasáren se měly stát farmy a zemědělská družstva. To už však situaci zachránit nemohlo a vojáky zasáhl hladomor stejným způsobem jako celou zemi.

Zásobování potravinami bylo zajištěno jen elitním plukům okolo hlavního města, které tvořily elitu armády. Ostatní vojáci byli nuceni žít na malých přídělech, o kterých rozhodovali důstojníci. Ti však už tak chudé vojenské příděly vykrádali a k mužstvu se toho dostávalo ještě méně. Tato praxe nezůstala Pchjongjangu utajena, avšak Kim si přál, aby mu zůstali důstojníci loajální a tak to přehlížel. Nejhůře na tom byli vojáci, kteří ještě neodsloužili šest a půl roku vojenské služby. Na ně toho zbývalo nejméně, mnozí nejedli vůbec. Situace se v jednotlivých jednotkách různila, vše záleželo na tom, kdo tam velel. Našli se i tací velitelé, kteří se o své muže snažili starat a úmrtnost tak byla nízká. Někteří propustili nejhubenější vojáky domů, ať je rodiče vykrmí, pak se zase mohli vrátit. Jednalo se sice o hezkou myšlenku, avšak jak se o hladové chlapce měli jejich rodiče postarat, když sami umírali hlady. Jiní velitelé prostě svým mužům popravdě řekli, že jídlo pro ně není, tak ať si ho jdou nakrást. Později se z toho stala praxe, která děsila celou zem. Z vojáků se stali zloději, kteří po nocích kradli drůbež a soukromé zásoby jídla. Aby armáda nepropadla do chaosu, kde si může každý dělat, co chce, začali důstojníci povolovat krádeže jen "mazákům" a "bažanti" byli na noc zavíráni do kasáren, aby tam pomřeli hlady. V ženských oddílech byla situace podobná, ženy přestávaly díky podvýživě menstruovat a díky rozpadu morálky byly často znásilňovány svými veliteli.

Foto: Hladomor se nevyhnul ani ženským oddílům (ilustrační foto) | Wikimedia Commons

Bažanti byli rychle a snadno rozeznatelní podle vychrtlých postav, na kterých plandaly uniformy. Když začal vyhladovělý lid vykrádat státní pole a trhat tam potají zemědělské plodiny, nařídil Kim Čong-il, aby státní pole hlídala armáda a vojáci na zloděje stříleli bez varování. Mnohé vojáky toto opatření zachránilo od smrti hladem, protože vojáci na stráži brali úplatky, dostávali od lidí alkohol, peníze a jídlo, aby dělali, že nic nevidí a nechali je být. Ale strážní služba na polích byla vyhrazena zas jen mazákům a bažanti dál umírali hlady po tisících.

Díky hladomoru začali lidé utíkat do Číny, kde mohli načerno pracovat a živit tak své rodiny. Jiní zase pašovali do země potraviny, které pak draze prodávali na černém trhu. Armáda proto dostala za úkol hlídat hranice, aby nedocházelo k jejich svévolnému překračování. Hlídání hranic dostali za úkol bažanti, kteří si tak konečně mohli polepšit. Nováčci také brali úplatky a pouštěli přes hranice každého, kdo jim zaplatil jídlem. Tato praxe však netrvala dlouho. Ozbrojení vojáci si uvědomili, že když někoho chytí, tak ho můžou okrást o vše, co má u sebe a nemusí se spokojit jen s úplatkem. A pak nešťastníka prostě zastřelit. Takových případů přibývalo a pašeráci se nakonec snažili vojákům vyhýbat. Jednou zaútočili hladoví severokorejští vojáci na vesnici v sousední Číně, kterou vykradli. Během tohoto incidentu se strhla přestřelka a na místě zůstali také mrtví Číňané. Na základě tohoto incidentu se Čína ostře ohradila a Kim proto nařídil, aby vojáci hlídající na hranicích neměli munici. Tato novinka se rychle roznesla mezi pašeráky, kteří se přestali vojáků bát. Hubení chlapci, kteří sotva udrželi pušku, tak nebyli pro organizované bandy žádný problém. Dobře živení pašeráci pak v podstatě bezbranné a zbídačené vojáky neváhali napadat a usmrcovat.

Hladomor ukončila až potravinová pomoc z okolního světa, přičemž hlavní tíhu této pomoci nesli imperialisté z USA a Jižní Koreji a také Čína, která se záhy vrátila do pozice hlavního sponzora režimu. Vláda zpočátku potravinovou pomoc bezostyšně rozkrádala a velká část potravinových dávek putovala k vojákům. To vojákům v podstatě zachránilo život, avšak na úkor dětí, kterým byla pomoc ze zahraničí adresována především.

Armáda z výše uvedeného hladomoru vyšla zcela otřesena a vyhladovělá. Aby se předešlo dalšímu hladomoru, rozhodl se Kim, že zapojí obrovskou masu vojáků do zemědělských prací. Práce v zemědělství se tak měla výrazně urychlit a zároveň se měli vojáci jak zasytit. Po snídani, dvou hodinách výcviku a jedné hodině ideologického cvičení, tak odcházejí vojáci do polí, kde pomáhají rolníkům s rýží, kukuřicí nebo s bramborami. Toto opatření se samozřejmě netýká elitních pluků, avšak jinak v zemědělství pracuje většina vojáků. Vojáci pomáhají do večera zemědělským družstvům, které se pak zase na podzim s vojáky dělí o vypěstované potraviny. Toto sblížení s civilisty mělo za následek propad morálky, a proto bylo nařízeno, aby vojáci na polích pracovali v plné polní a v helmách, aby práce měla zdání vojny. Když pak v létě polní práce vrcholí, vykopou vojáci vedle rýžovišť a polí zákopy, kde pak spí. Protože vojenská služba v KLDR trvá deset let a celou tu dobu vojáci tráví na polích, říká se o nich, že jsou to nejlepší rolníci v zemi, kteří znají každý zemědělský trik.