Přelom 19. a 20.století nebyl ve Venezuele zrovna poklidným obdobím. V podstatě to odpovídalo už jistému tradičnímu standardu této jihoamerické země od dob, co v krvavé válce po roce 1810 dosáhla nezávislosti na Španělsku, resp. co se v roce 1829 separovala od tzv. Velké Kolumbie – čili státu, který se v důsledku protišpanělských válek za nezávislost vytvořil na severu Jižní Ameriky a za jehož hlavního strůjce můžeme považovat zrovna venezuelského, caracaského rodáka Simóna Bolívara. Realita občanských válek v zemi, jejíž federativní ráz mimochodem po celé období let 1864-1953 zdůrazňoval oficiální název Spojené státy venezuelské (Estados Unidos de Venezuela), byla podporována i faktorem tzv. caudillismu, tedy silného vlivu jednotlivých lokálních předáků. To byl ostatně jev příznačný i pro mnohé jiné státy Latinské Ameriky 19.století.

Presidentem a fakticky diktátorem byl v této době Cipriano Castro, generál bez formálního vojenského vzdělání, který se k moci dostal s tzv. liberální restaurační revolucí  v roce 1899. Ovšem již roku 1901 se proti jeho režimu zvedl ozbrojený odpor v podobě tzv. osvobozenecké revoluce, spojované zejména s bankéřem Manuelem Antoniem Matosem, a průběh nové občanské války se zdál být úspěšný pro povstalce. Rozhodujícím obratem bylo až vítězství vládního vojska v říjnu až listopadu 1902 u La Victoria, v pobřežní části země západně od Caracasu. Matos se stáhl na ostrov Trinidad pod správou Velké Británie; i když definitivně měli být jeho stoupenci poraženi až v roce 1903.

Foto: Soudobá venezuelská karikatura, která znázorňuje presidenta Cipriana Castra, vzdorujícího s mačetou, opatřenou nápisem „Venezuela Venezuelanům“. Tvář v pozadí znázorňuje německého císaře Viléma II. I když jistě nelze hovořit o srdečných vztazích či sympatiích mezi venezuelským diktátorem a presidentem USA Theodorem Rooseveltem, přesto Castro v dané situaci spoléhal na USA a tzv. Monroevu doktrínu, slibující latinskoamerickým státům jistou ochranu před imperiálním pronikáním evropských velmocí. Tato vsázka se do určité míry zjevně naplnila. | Wikimedia Commons / Public domain  

Psali jsme:Operace Citadela a bitva u Kursku: poslední velký německý mohutný útok na východní frontě

Jestliže si střety občanských válek (ozbrojených povstání a revolucí) jen v letech 1892-1902 vyžádaly mezi tehdy asi 2,5 milionovou populací Venezuely zhruba 20 tisíc obětí na životech, nemalé byly též finanční náklady do takových aktivit, jakož i škody, jimi způsobené. To bylo citelné pro zruinovanou zemi, v jejímž hospodářském životě hrál navíc  rozhodující roli kapitál zejména z některých evropských států nebo USA. Pokud jde o oblast importu, poznamenejme např., že Castrovy vládní oddíly obdržely z Německa až desetitisíce opakovacích pušek značky Mauser, zčásti nejnovějších typů, což také přispělo k jejich převaze nad povstaleckými silami – a to přesto, že Němci, tak jako další zahraniční věřitelé a investoři, by spíše favorizovali vítězství povstalců.

Důvodem pro to mohlo být generálem Castrem proklamované pozastavení splátek zahraničních dluhů a náhrad za majetky cizinců, zrekvírované či zničené během vývoje ve Venezuele v předchozích letech. Dekrety z let 1900 a 1901 kupř. rovněž anulovaly zahraniční požadavky, vzniklé do první poloviny roku 1899, a ryze ve venezuelské režii mělo zůstat posouzení o důkazech a uznání takových požadavků. To se střetlo s protestem diplomatických zástupců států v Caracasu, jejichž občané patřili mezi poškozené.

Mezi těmito státy figurovalo i zmíněné Německo. Při důležitých aktivitách německé Venezuelské železniční společnosti (Venezuela-Eisenbahngesellschaft) a za ní stojících bank, a s ohledem na ztráty, jaké německé majetky utržily především za občanské války let 1898/99, se pod vlivem poškozených či věřitelů rodil v rozhodujících německých kruzích plán na převzetí finanční kontroly nad Venezuelou (přinejmenším obsazením celnic), přičemž se počítalo s mezinárodně schválenou akcí, v níž by na Německou říši připadla rozhodující úloha. Se zvažováním charakteru intervence v samotném Německu se odmítavě k takovým úvahám stavěl, z čela říšského námořního úřadu, admirál Alfred von Tirpitz. Roli tu hrál mj. ohled na možný konflikt s USA v důsledku jejich Monroeovy doktríny a politiky v Karibiku, a ohled na Velkou Británii, jako pro Německo konkurenční námořní velmoc.

Foto: Německé válečné lodě při pobřeží Venezuely v roce 1902, na rytině soudobého německého umělce W. Stöwera. Jde (zprava) o obrněný křižník S.M.S. „Vineta“, lehký křižník S.M.S. „Falke“ a dělový člun S.M.S. „Panther“. I když byla síla německé Kaiserliche Marine během blokády venezuelských přístavů zastíněna silou britské Royal Navy, německé aktivity v kontextu celé záležitosti byly dosti rozhodující – a v USA jen přispěly k averzi vůči (třeba jen eventuálním) cílům Německé říše na západní polokouli. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:John Rabe - nacista, který zachránil čínský Nanking

Situace se však měnila od počáteční fáze roku 1902, kdy, pod vlivem obdobných zkušeností, uvažovala o podobné akci proti Venezuele právě i britská vláda. Tak se diplomatickou cestou začala připravovat společná britsko-německá intervence. Na německé straně měl takový proces v prosinci 1902, tedy již s faktickým zahájením blokády venezuelského pobřeží, vyústit z podnětu kancléře Bülowa a císaře Viléma II. ve vyhlášení válečného stavu. Nakonec, opět poznamenejme, že v Německu už jen klimatické podmínky Venezuely, vyčkání tzv. období sucha, vedly předem k rozhodnutí posunout realizaci akce až na sklonek roku.

Už o řadu měsíců dříve se nicméně v Karibském moři pohybovaly německé křižníky „Vineta“, „Falke“ a „Gazelle“; které se měly na blokádě podílet, a k nimž přibyl dělový člun „Panther“, vyslaný do venezuelské oblasti Orinoka (přičemž pak ještě odbočil na Haiti, zase v kontextu s problémem tamního vnitřního konfliktu a německého exportu). Jakkoliv eskadra britské Royal Navy, vyčleněná pro společnou akci, byla větší (celkem 8 lodí, z nichž hlavní byl pancéřový křižník H.M.S. „Ariadne“, na palubě s admirálem Archibaldem L. Douglasem), její většina se dosud zdržovala na Bermudách v listopadu 1902, kdy byl německý komodor Georg Scheder již připraven k operaci, při níž měly být zadrženy jednotlivé lodě venezuelského válečného námořnictva - a což představovalo prvotní cíl této vlastně nátlakové akce (kdežto alternativa větší vyloďovací operace, jež se původně předkládala v Německu, byla zavržena). Teprve příjezd britského křižníku „Indefatigable“ do oblasti venezuelských vod, jehož kapitán Grogan kontaktoval 4.prosince Schedera jako vrchního německého velitele, vytvořil předpoklad pro reálnou kooperaci.

Castrův režim v Caracasu neopověděl pozitivně na britsko-německé ultimátum, předložené 8.prosince 1902, a požadující okamžité úhrady škod občanům obou států a stanovení pravidel splácení vnějších dluhů (mimochodem, klíčová role v rychlé komunikaci mezi Evropou a Venezuelou připadla na telegrafní stanici na nizozemském karibském ostrově Curaçao). Následně byli v přístavu La Guaira (předpolí Caracasu) naloděni vyslanci Velké Británie a Německa. Zatímco zájmy obou evropských velmocí ve Venezuele byly položeny pod diplomatickou ochranu USA, lodě německého Císařského námořnictva se ujaly válečné strážní role.

V té době se k intervenci připojila, také kvůli škodám, jaké její občané ve Venezuele utržili, a byť fakticky proti vůli vlád v Berlíně a v Londýně, Itálie. Ta přikročila k vlastnímu ultimátu a též přerušila diplomatické styky s Venezuelou. V karibských vodách Venezuely se již nacházel, vlastně po boku německých lodí, italský válečný křižník „Giovanni Bausan“. Na Nový rok 1903 měl dorazit „Carlo Alberto“ pod kapitánem Martinim, vrchním italským velitelem, a v polovině ledna 1903, po necelém měsíci plavby z italské La Specie, „Elba“. Její velitel byl předtím osobně přijat italským králem Viktorem Emanuelem III.

Po oficiálním vyhlášení blokády 9.prosince 1902 Němci a Britové přistoupili, a aniž by narazili na vážnější problémy, k zajetí, resp. zabavení většiny venezuelské válečné flotily. Kotvící její jádro v přístavu La Guaira, akce, realizovaná nad ránem 10.prosince, proběhla bez odporu překvapených a nepočetných venezuelských posádek. Britové pak vyřadili pomocí výbušniny torpédový člun „Margarita“, kdežto Němci odtáhli další tři lodě. Dvě z nich však záhy ve vodách severně od La Guairy potopili kvůli jejich zanedbanému stavu a nepoužitelnosti na moři (a to navzdory Schederovu původnímu záměru odtáhnout je na Curaçao, tam je nechat opravit a využít poté k další blokádě). Ve východněji položeném přístavu Guanta se posádky křižníků „Gazelle“ a „Vineta“, vyslaných tam za tím účelem, zmocnily lodi „Restaurador“, poplatné za největší a nejlépe vyzbrojenou loď v držení venezuelského válečného námořnictva (jednalo se nejpůvodněji o luxusní jachtu, dlouhou přes 70 m). Poblíž ostrova Trinidad zase britská Royal Navy zadržela loď „Bolívar“, zakoupenou venezuelskými povstalci ve Velké Británii prostřednictvím kolumbijské vlády.

Cipriano Castro, který dlouho, vzhledem k boji s domácími rebely, považoval hrozbu evropských mocností za víceméně sekundární problém, zahájil nacionalistickou rétoriku. Došlo k zatýkání britských a německých občanů, propuštěných ale brzy na nátlak vyslance USA Bowena. Zatímco USA presidenta Theodora Roosevelta (na jejichž podporu Castro v tomto sporu zjevně spoléhal) již volaly po mezinárodní arbitráži, jež by situaci vyřešila, v přístavu Puerto Cabello v oblasti západně od Caracasu, kde byla posádka britského civilního parníku odvlečena do místních pevností, svedly 13.prosince britská H.M.S. „Charybdis“ a německá S.M.S. „Vineta“ krátký dělostřelecký souboj s Venezuelany na pobřeží. Vzápětí britsko-německý výsadek vnikl do jedné z pevností, opuštěné jejími obránci. V jejích katakombách narazil mj. na politické vězně Castrova režimu. Následujícího dne britští a němečtí námořníci s využitím přítomných zásob dynamitu vyhodili do vzduchu vnitřek pevnosti (jejíž silné vnější zdi z dob koloniální španělské vlády ovšem explozi odolaly, podobně jako předtím střelbě z lodních děl, většinou granátům lehkého kalibru), a zničili či se zmocnili všech dosažitelných děl, mezi nimiž nechyběla ani polní děla německé, Kruppovy provenience.

Foto: Dělový člun „Panther“. Tuto loď, která v lednu 1903 stála u počátku ozbrojeného incidentu mezi německými loděmi a venezuelskou posádkou pevnosti San Carlos u přístupu k přístavu Maracaibo, měla později proslavit spíše jiná událost – tzv. „Panteří skok do Agadiru“ v polovině roku 1911. Tehdy byla vyslána Vilémem II. do marockého Agadiru jako reakce a jistý provokativní akt vůči francouzské expanzi v Maroku, a tak zahájila tzv. druhou marockou krizi. Ta znamenala vážné napětí mezi na jedné straně Německem a na druhé straně Francií a s ní již spojenecky vázanou Velkou Británií. | Wikimedia Commons / Public domain

Na bázi vzájemné dohody spočinula na Britech, jejichž hlavní operační základny se nacházely na vlastních antilských ostrovech Trinidad a Svatá Lucie, blokáda břehů východně od La Guairy (a Caracasu), až k pobřeží Britské Guayany. Němci naopak blokovali přístavy na západnějším úseku venezuelského pobřeží. Italské lodě měly operovat v části „německého“ úseku. V obecněji problematické situaci postupu proti lodím, jež blokádu narušovaly, často např. i lodím americkým nebo nizozemským, neúspěšné pronásledování jednoho takového „narušitele“, plachetního škuneru, německými loděmi také předcházelo asi nejvážnějšímu incidentu během celé této konfliktní situace. K tomu došlo v lednu 1903 na západě Venezuely, nedaleko Maracaiba (v jehož vodách se navíc zdržoval dělový člun „Miranda“, loď venezuelského námořnictva, jež unikla zadržení). Když se 17.ledna německý dělový člun „Panther“ potýkal s problémem mělkých vod úžiny mezi Venezuelským zálivem a lagunou Maracaibo, ocitl se poblíž staré, ze 17.století pocházející španělské pevnosti San Carlos na stejnojmenném ostrůvku pod dělostřelbou její venezuelské posádky. Kapitán „Panthera“ Richard Eckermann nechal, v rámci navigačních možností, opětovat palbou ze svých děl, a nabral zpáteční kurz.

Venezuelská strana únik „Panthera“ za takových okolností veřejně prezentovala jako své vítězství. I podle venezuelského velitele pevnosti generála Jorgeho Bella byl německý dělový člun doslova donucen k útěku. Už jen věc určité prestiže, „cti vlajky“, podnítila, aby se pak před pevností objevil spolu s „Pantherem“ křižník „Vineta“, na palubě se samotným komodorem Schederem. Ten 21.ledna s přestávkami asi 8 hodin bombardoval pevnost, za absence efektivnějšího venezuelského odporu, a ke vzdálení jej v podmínkách zdejších vod přiměl až blížící se odliv. Pevnost San Carlos byla značně poškozena, a nejspíše i kvůli výbuchu zásob munice ji zachvátil požár. Dělostřelba z „Vinety“ a požár v jejím důsledku výrazně postihly rovněž osadu v těsné blízkosti ostrovní pevnosti, sloužící jako bydliště vojákům, a způsobily smrt asi 25 tamních obyvatel.

Zprávy o této události posunuly veřejné mínění mj. i v USA a Velké Británii proti Německu. V té době však již ve Washingtonu začínala jednání, která do února 1903 vedla k ukončení krizové situace. S fixací řešení otázky pohledávek Velké Británie a Německé říše vůči Venezuele se evropské flotily z venezuelských vod stáhly, a záležitost dluhů Venezuely a pohledávek cizích států vůči ní byla předložena mezinárodnímu arbitrážnímu soudu v Haagu.

Demonstrace námořní síly, kterou na přelomu let 1902/03 předvedly Velká Británie, Německo a Itálie vůči Venezuele, zůstala z vojenského (vojensko-námořního) hlediska pouhou epizodou, zapadající do rámce tzv. „politiky dělových člunů“. Přesto, její odraz v mezinárodní rovině byl nemalý. Je nutno vidět velmi důležitou roli USA jako síly v „pozadí“, jejíž pozice a sebevědomí byly navýšeny v důsledku vítězné války se Španělskem z roku 1898, a zásad jejich Monroeovy doktríny, o níž se vlastně opřel i venezuelský diktátor. Přitom také občané či společnosti z USA patřili k dotčeným Castrovými dekrety, a také USA patřily ke státům, veřejně proti těmto rozhodnutím protestujícím (tak jako, pomineme-li trojici intervenčních velmocí, k nim patřily Francie, Nizozemí, Belgie, švédsko-norská unie, Španělsko nebo Mexiko). Německo v roce 1902 odmítlo britský návrh, aby též USA byly přizvány k účasti na společné akci. USA zase ke konci téhož roku vyslovily souhlas s britsko-německou intervencí čistě ve věci pohledávek, nepřistoupí-li evropské velmoci k představě územních zisků.

Ovšem, asi jak to v Berlíně předem vnímal admirál Tirpitz, zde se zrovna nabízela jistá třecí plocha mezi USA a Německem. Jestliže na jednu stranu právě Tirpitz v roce 1902 nastínil myšlenku, že by Německo mělo převzít karibské a jihoamerické kolonie Nizozemí (jistě podstatné, povážíme-li klíčovou pozici Curaçaa pro německé lodě během blokády Venezuely), na druhou stranu, v USA existovalo podezření, že Německo, v zájmu vybudovat vlastní námořní základnu v Karibiku, cílí k ovládnutí venezuelského ostrova Margarita.

Venezuelská krize přispěla k rozšíření idejí Monroeovy doktríny, když president USA Theodore Roosevelt v roce 1904 deklaroval právo USA zasahovat do ekonomických záležitostí karibských států, aby se předešlo vměšování evropských mocností. Ještě dříve, solidarita s Venezuelou, vyjádřená argentinskou vládou, zase podnítila zrod tzv. Dragovy doktríny, nazvané podle tehdejšího ministra zahraničí Argentiny, a prohlašující za nelegální užití síly velmocemi vůči slabším státům z finančních pohnutek.

Posuneme-li se o více než dekádu později, do roku 1916, do doby první světové války a již alternativy vstupu USA do války proti Německu, za pozornost stojí tvrzení tehdy už bývalého presidenta T. Roosevelta, že Němci svou flotilu v roce 1903 stáhli přímo pod hrozbou války s USA, resp.i pod vlivem manévrů amerického námořnictva, jež se v prosinci 1902 konaly pod admirálem Deweyem ve vodách Portorika. Jakkoliv se nenaskýtá přímý důkaz pro Rooseveltova tvrzení v takovém směru (a spíše zde rozhodla prostě těsná spolupráce Německa s Velkou Británií), tehdejší stav německo-amerických vztahů mohou přesto dokreslovat i slova samotného Deweye, vyřčená už  v březnu 1903 k jednomu americkému novináři, a totiž, že dotyčné manévry „byly cílenou lekcí Kaiserovi /německému císaři Vilémovi II./ více než kterékoliv jiné osobě“.

Ozbrojený tlak evropských velmocí na Venezuelu vyvolal jednu z mezinárodních krizí v tzv. éře imperialismu, předcházející vypuknutí první světové války, a každopádně se odrazil v jisté rivalitě mezi USA a císařským Německem, dvou vlastně nových velmocí na globální scéně. Dodejme, že sama Venezuela zatím, od roku 1908 až do roku 1935 pod diktaturou bývalého Castrova spolubojovníka generála Juana Vicenta Gómeze, a mimochodem neutrální během světového konfliktu let 1914-18, zaznamenala období relativní stability, a také prosperity. K té významně přispělo i zintenzivňující se využívání rozsáhlých nalezišť ropy.

Zdroj: britannica.com