První světová válka byla střetnutím největších říší tehdejší doby. Kromě bělošských Evropanů se na evropském bojišti v nemalém počtu objevili i neevropští vojáci – Nepálci, Indové, Senegalci či Thajci, kteří vyrazili dobrovolně i nedobrovolně bojovat do zákopů za své vládce.

Evropské kolonie dosáhly svého největšího rozmachu v roce 1914 a tehdejší dominantní mocnosti – Velká Británie a Francie – měly svá koloniální území prakticky po celém světě. Ochrana těchto kolonií vyžadovala značně početné síly, a tak již v 19. století začaly vznikat vojenské jednotky složené z tamních obyvatel. První významnou jednotkou byli Sepojové, tedy indičtí střelci vyzbrojení puškou, kteří se stali základem britských indických sil. Později se k nim přidali Gurkhové – vytrvalí a proslulí nepálští bojovníci. 

Foto: Koloniální síly tvořily podstatnou část britských i francouzských jednotek. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Blohm & Voss BV 141: Asymetrický německý letoun, který neměl létat – ale létal

Své domorodé jednotky začala brzy stavět i Francie, kdy v polovině 19. století vznikly jednotky senegalských střelců, tzv. Tirailleurs. Ještě dříve, ve 30. letech 19. století, začala Francie formovat jednotky z Arabů v severní Africe, kdy si tito bojovníci, nazývaní Zouavové, odbyli svůj bojový křest během Krymské války.

Své kolonie mělo také Německo, i když ani zdaleka nedosahovaly takové velikosti jako předchozí zmíněné státy. Němci začali formovat domorodé obyvatelstvo ve východní Africe koncem 19. století, čímž vznikli takzvaní Askari, jejichž hlavním úkolem byla ochrana důležitých komunikací a boj s nepřátelskými africkými kmeny.

Foto: Příslušník německých Askari z německé Východní afriky. Německo koloniální síly v Evropě nenasadilo, zato Askari bojovali výtečně v Africe pod vedením generála von Lettow-Vorbecka. | Wikimedia Commons / Public domain

Nejznámější francouzské koloniální síly se aktivně účastnily první světové války, a to již od prvních bitev. Největší podíl tvořily africké a arabské jednotky, které byly narychlo přesunuty z Afriky po moři. Maročtí střelci, tzv. Goumieři, se vyznamenali již během bitvy na řece Marně, kde se jim podařilo zastavit německý postup na Paříž. Spolu se senegalskými kolegy se následně vyznamenali také během bojů v nechvalně proslaveném „Verdunském mlýnku na maso“. Celkově nebělošské jednotky tvořily zhruba 15 % celkového početního stavu francouzské armády. Francouzské koloniální síly bojovaly taktéž na soluňské frontě v Řecku, kde se zapojily do bojů s bulharskou armádou. Jednalo se především o Alžířany, Tunisany a Maročany. Arabské jednotky bojovaly i na Blízkém východě proti Osmanské říši, kde se jim velmi dařilo. Zákopy ve Francii a Belgii nebyly pro africké a arabské jednotky vůbec ideální, jelikož se jednalo o nepřirozené prostředí, čímž trpěla jejich morálka. Opravdu exotické jednotky se ve Francii začaly objevovat v roce 1916, kdy se jednalo o vojáky z francouzské Indočíny, tedy Vietnamce, kteří se zúčastnili bojů ve Vogézách v roce 1918. Celkově Francie za první světovou válku ztratila asi 70 000 svých koloniálních vojáků. 

Psali jsme:Projekt Manhattan – cesta pokusů a omylů přispěla k ukončení druhé světové války

Foto: Zástupci národů Spojenců. Zleva: Velká Británie, Maroko, Rusko, Indie, Itálie, Srbsko. Klečící zleva: Černá hora, Senegal, Francie, Francouzská Indočína (Řecko, 1917) | Wikimedia Commons / Public domain

Také v britských expedičních silách bojovaly koloniální síly od samotného počátku. Nejvíce se jednalo o Kanaďany, Novozélanďany, Australany a Indy. Zatímco první tři jmenovaní byli potomci bílých osadníků, Indové byli jistě nejexotičtější jednotkou britské armády. Zatímco Francie posílala do boje vojáky prakticky ze všech svých kolonií, Britové vzali v úvahu geografické faktory. Britské africké koloniální jednotky tak bojovaly výhradně v Africe, zatímco indické jednotky tvořily páteř britských sil na Blízkém východě. Některé indické pluky se však podívaly i do Francie. První indické jednotky byly dopraveny do Francie na podzim roku 1914 a postupem času z nich byl složen speciální sbor o čtyřech divizích, z nichž dvě byly pěší a dvě jezdecké. Svůj křest ohněm si tyto jednotky odbyly během prvního roku války v bitvě u města Ypres. Nulové bojové zkušenosti britských důstojníků vedly k vysokým ztrátám, včetně ztráty bojové morálky. V roce 1915 byl sbor zeštíhlen, když dvě pěší divize byly přesunuty do Egypta. Zbylé jezdecké jednotky pokračovaly v boji ve francouzských zákopech. Na jaře 1918 byla i tato jízda přesunuta do Egypta a v Evropě tak zůstali jen indičtí ženisté, kteří měli za úkol stavbu a údržbu komunikací a bojů se tak přímo neúčastnili. Celkem Britové přišli za celou válku asi o 70 000 Indů.

Foto: Vojáci z Francouzské Indočíny. Celkem bylo ve Francii nasazeno 92 311 vietnamských vojáků z tehdejší Francouzské Indočíny. | Wikimedia Commons / Public domain

Účast koloniálních sil v první světové válce byla pravděpodobně jednou z nejdůležitějších událostí v historii kolonií. Drtivá většina koloniálních vojáků totiž nikdy předtím neopustila své domovy a nyní viděli, jak si žijí jejich „páni“. Zpět domů si pak vojáci přinesli mnoho dojmů, které zasely v jejich myslích semínka národního obrození. 

„Bojovali jsme za vás, prolévali za vás naši krev, tak nás berte jako sobě rovné.“ Podobná slova se jistě honila v hlavách většiny přeživších koloniálních vojáků. Meziválečné období se pak stalo hybnou silou národních probuzení ve všech koloniích, na kterých se významně podíleli právě účastníci první světové války. V Indii vznikl Národní kongres a začal boj za nezávislost, který symbolizoval Mahátma Gándhí. V Maroku vzniklo silné vlastenecké povstání, stejně tak i v Senegalu. V Indočíně se zase začaly šířit myšlenky komunismu. Kolonie si uvědomily, že na osvobození nesmí čekat, ale musí si ho vybojovat. Druhá světová válka se tak stala poslední velkou válkou nuceného „bojového bratrství“, neboť po jejím skončení si svou nezávislost vybojovala většina kolonií.

Foto: Senegalským střelcům bylo povoleno si do Francie přivést své manželky, což bylo zcela ojedinělé. | Wikimedia Commons / Public domain

Pojďme se podívat na počty koloniálních vojáků, kteří sloužili ve spojeneckých armádách. Nejdříve se podívejme na britské síly, kdy jsou počty britských koloniálních vojáků kompletní, tedy zahrnují i příslušníky nebojových jednotek, jako jsou kuchaři, ženisté, lékaři atd.

• Indie: 1 440 437
• Kanada: 628 964 
• Austrálie: 412 953
• Jižní Afrika: 136 070
• Nový Zéland: 128 825
• Ostatní kolonie: 134 837

Podívejme se také na čísla koloniálních vojáků Francie:

• Senegal:  181 512
• Madagaskar: 41 355
• Francouzská Indočína: 48 322
• Francouzská Guyana: 1 929
• Réunion: 6 936
• Martinik: 11 615
• Guadeloupe: 9 151
• Somálsko: 2 435
• Jemen: 200
• Komory: 75
• Habeš: 25
• Francouzská Polynésie: 1 067
• Alžír: cca 134 000
• Tunis: cca 26 000
• Maroko: cca 73 000 

Zdroj: britannica, Diletant Media