Na počátku 2. století našeho letopočtu za vlády císaře Trajána dosáhla Římská říše svého maximálního rozmachu. Statut jedné z nejsilnějších říší v historii udržovaly a strážily římské legie, včele s pěšáky. Než se ale rekrut mohl stát legionářem, čekala ho dlouhá cesta a drsný výcvik. O systému výcviku legionářů v době rozkvětu říše (1.-2. století n. l.) toho víme poměrně hodně, protože tomu byla věnována značná pozornost kronikářů. Pojďme se tedy společně vrátit o několik století zpět a prožít legionářský výcvik. 

Nejslavnější římské vojenské pojednání „Shrnutí vojenských záležitostí“ (Vegetius) začíná slovy: „V každé bitvě se vítězství obvykle nedosahuje ani tak čísly a netrénovanou odvahou, jako uměním a výcvikem.“ Řím disponoval profesionální armádou od raných císařských období.

Římská armáda dávala přednost při výběru uchazečům z venkova. Ti totiž byli zvyklí na těžkou fyzickou práci. Legionářský výcvik trval čtyři měsíce a nebyla to procházka růžovým sadem. Z počátku se učilo pochodování a vojenský krok. Vojska se tehdy přepravovala především pěšky a bylo nutné při pochodu udržet stejný rytmus, aby se oddíly při přesunu netrhaly, vojenský krok byl zase velice důležitý v bitvách, kdy udržet krok se svými spolubojovníky ve formaci bylo životně důležité. Od rekrutů se požadovalo, že zvládnou za 5 hodin ujít vzdálenost 29 kilometrů, ve zrychleném tempu až 35 kilometrů, to vše se základní zátěží 20 kilogramů. V reálných situacích byla ovšem zátěž mnohem větší, pokud nebyl k dispozici trén, vojáci si s sebou nosili i nádobí, jídlo na několik dní, či ženijní nástroje. Hmotnost nesené výstroje tak často dosahovala i 40 kilogramů. Fyzicky slabším jedincům byla nasazena ječná kaše, skládající se především z ječmene, aby nabrali na váze. 

Psali jsme:Otoka 1996: Jen pár týdnů po příjezdu do Bosny a Hercegoviny čekal české vojáky nejtvrdší křest

Foto: Rekonstrukce legionáře z legie Legio III Cyrenaica z 1. století našeho letopočtu | Wikimedia Commons / Public domain

Poté, co se rekruti naučili pochodovat, přešlo se k bojovým formacím. Římská vojenská taktika obsahovala velké množství bojových formací, ve kterých se vojáci i přesouvali, udržet krok, nevybočit a vědět, co má kdo dělat, tak bylo zcela zásadní, i jeden slabý článek tak mohl ohrozit celou jednotku, například ve slavné formaci Testudo, želva.
Když se rekruti stali fyzicky silnějšími a udrželi se ve formaci, začal bojový výcvik. Ten probíhal pomocí dřevěných zbraní, které byly dvakrát těžší, než reálné zbraně. Bojový výcvik byl pod dohledem instruktorů prováděn dvakrát denně a obsahoval například správné krytí štítem, boj mečem ve formaci i samostatně, hod kopím pilum, ale také lukostřelba či střelba z praku. Bojový výcvik obsahoval také boj boje proti muži beze zbraně, od legionáře se totiž očekávalo, že zvládne porazit barbarského bojovníka i beze zbraně. 

Bojový výcvik obsahoval také ženijní výcvik, vojáci se učili vytvářet vojenské tábory, stavět palisády, kopat příkopy, vytvářet valy, či stavět provizorní mosty. Významný římský autor vojenských publikací Hyginus Gromaticus ve své práci De Munitionibus Castrorum, zabývající se stavěním vojenských táborů, napsal, že by legionáři měli cvičně postavit tábor alespoň jednou týdně. Rekruti již s nějakými stavebními znalostmi byli často využíváni i na jiných projektech, jako byly například stavby chrámů, divadel, či silnic. 

Kromě silných těl byla potřeba i silná duše, stejně jako fyzickému výcviku se rekruti významně věnovali i rozvoji osobnosti, jako byla čest, disciplína a statečnost. Právě disciplína byla v Římské armádě zcela zásadní a její porušení bylo velice tvrdě trestáno. To můžeme vidět i například na příkladu generála Tita Manlia. Generál Titus Manlius vyžadoval od svých mužů přísnou disciplínu a plnění rozkazů. Během bojů s Latinským spolkem v roce 340 před naším letopočtem Titův syn Titus Manlius Torquatus, porušil disciplínu a bez vědomí svého otce přijal výzvu, kterou mu předal velitel latinské jednotky Geminus Maecius. Torquatus souboj vyhrál a zabránil tak krveprolití a svému otci přinesl vítězství. Ten byl ovšem tímto činem zcela zdrcen a pro porušení disciplíny nakonec nechal svého syna před svými muži veřejně popravit tak, že ho nechal ubít kyjem. 

Psali jsme:Karl Strecker – poslední velitel pevnosti Stalingrad

Dalším důležitým aspektem byl Virtus – mužnost, nebo osobní udatnost. Udržování patřičné úrovně individuální udatnosti bylo tak důležité, že se výcviku dokonce účastnili i někteří císaři, kteří prodělali celý výcvik s nimi, včetně všech pochodů, bojového výcviku a jinými útrapami.  Například císař Traján rád pořádal s legionáři soutěže v hodu kopí a motivoval je tak, aby byli stále lepší. Císař Traján byl totiž fyzicky silný a oštěpem házel skvěle a podněcoval tak v legionářích soutěživost, protože málokdo dokázal hodit oštěpem dál. Tím, že i sami císaři absolvovali těžký výcvik, legionáři si jich velice vážili a byli ochotni  za ně položit život.  Kromě Trajána se výcviku účastnili například i císaři Alexander Severus, Hadrián, nebo Maximus Thrácký. 

Foto: Kromě silných těl byla potřeba i silná duše, stejně jako fyzickému výcviku se rekruti významně věnovali i rozvoji osobnosti, jako byla čest, disciplína a statečnost. | Shutterstock

Tyto principy zůstaly v římských legiích po celou dobu jejich existence. Například ve 4. století našeho letopočtu napsal Vegetius „Římané si dokázali podmanit celý vesmír a to jen díky výcviku a umění postavit si tábor.“ Tyto vlastnosti skutečně umožnily Římanům zůstat po celá staletí neporazitelní. Neexistovala žádná silnější armáda a říše stála, dokud neporazila sama sebe.

Zdroj: britannica, diletant.media