Werwolf byly teroristické skupiny působící zejména v Sudetech těsně po skončení 2. světové války, kdy od května 1945 do poloviny roku 1946 jich bylo u nás napočítáno cca 256. Zaměřovali se zejména na tajné akce. Bedny, o kterých chci psát, byly ukryty na spoustě míst a i dnes mohou být velmi nebezpečné! 

Foto: Dodnes se v lesích nalézají tajné skrýše Werwolfu

Werwolf se zaměřoval na tajné akce, na sledování vojenských cílů a přepravy vojenské techniky. Fungoval jako spojka pro diverzanty hluboko v týlu nepřítele, ale také zajišťoval popravy zběhů a zrádců říše. Členy byli většinou němci, převážně z Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend), dále to byli vojáci, kteří byli po zranění zproštěni služby, nebo staří lidé bez vojenské povinnosti, kteří měli zpravodajské zkušenosti. Členství ve Werwolfu bylo dobrovolné, ale odmítl-li někdo splnit rozkaz, byl popraven. Na výcvik členů dohlížel SS (Schutzstaffel) a kontrolováni byli také zpravodajskou službou SD (Sicherheitsdients). Vedením Werwolfu byl pověřen Gruppenfuhrer SS Prützman. Na našem území probíhalo školení, které z už tak přesvědčených nacistů udělalo fanatiky. Školili se mimo jiné v Chebu, Lokti, Podmoklech, u Máchova jezera, v Prachaticích, ve Vimperku, v Českém Krumlově a zejména kolem Horní Vltavice a Kvildy. Kurz trval pět týdnů a po jeho skončení byl každý, kdo ho absolvoval, schopen rychle a bezhlučně zabíjet a ovládat různé zbraně a techniku. 

Psali jsme:Když ponorce velí psychopat

Foto: Vedením Werwolfu byl pověřen Gruppenfuhrer SS Hans-Adolf Prützman (vpravo). Na snímku s říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem.

Po skupinách Werwolfu zůstala na našem území řada skrýší a ne všechny byly dosud odhaleny. Díky perfektnímu uskladnění jsou ukryté zbraně, střelivo i výbušniny dodnes funkční a jejich náhodní nálezci mohou na svou zvědavost doplatit životem. O vybavenosti a dobrém maskování skladů svědčí slova jednoho příslušníka Hitlerjugend a člena Werwolfu, která vydalo Naše vojsko ve svých Zápisnících: Když akce skončila, byl jsem vybrán, abych šel s velitelem skupiny do skladu pro zásoby. Byl jsem překvapen, co tam všechno bylo a v jakém množství – potraviny, oblečení, pokrývky, zbraně – dost na celé roky. A bylo to ukryto tak dovedně, že na metr od skrýše jste o její existenci neměli ani tušení. 

Foto: Úkryty Werwolfu byly tak mistrně zamaskované, že na metr od skrýše jste o její existenci neměli ani tušení  | zdroj: Střelecká revue 1972

Podrobně se budu věnovat 17 skladům nalezených v letech 1955 až 1988 na území Jihočeského kraje. Při likvidaci těchto míst muselo být odstraněno 67 nástrah zabezpečujících materiál Werwolfu proti vyzvednutí cizími osobami. K zabezpečení přístupu ke štolám se používaly jak protipěchotní, tak protitankové miny, klasické náložky s roznětem RO-1 s drátem na odpal tahem nebo střihem, 1kg oplechované nálože TNT se třemi otvory pro roznět s rozněcovači ZZ 42 a T-Mi Z 40. U přístupových cest byly 3kg oplechované nálože s rozněty T-Mi Z 35, s minohledačkou nezjistitelnými italskými dřevěnými protitankovými minami se dvěma bakelitovými rozněcovači. Bedny, ve kterých byl materiál uložen, byly zabezpečeny proti zvednutí. Lanko připevněné šroubem ke dnu vedlo k 3kg náloži uložené do země pod dřevěnou podlážku, na které bedna stála.

Psali jsme:Operace Teardrop: Hon na nacistické raketonosné ponorky, které měly zaútočit na USA

Foto: Obsahem beden byly většinou zbraně a munice (na snímku německý samopal MP-40)

Druhý způsob spočíval v protažení provázku z bedny ven a v jeho uchycení hřebíčkem k podlážce. Uvnitř bedny byl třecí rozněcovač zašroubovaný do ručního granátu. Proti otevření byla bedna chráněna ručním granátem vz.39 s dřevěnou rukojetí, který byl uložen na dno pod ostatní materiál. Víčko rukojeti bylo sejmuté, provázek třecího roznětu vytažen a napojen na lano, které bylo připevněné k víku bedny šroubkem a maticí. Většinou šlo o  vojenské transportní bedny o výšce 50cm, šířce 60cm a délce 100 nebo 120cm. Okraje měly obložené gumou a zevnitř i zvenku byly natřené německou khaki barvou. Plech, ze kterého byly vyrobeny, byl velmi kvalitní, protože i při volném uložení v zemi téměř nerezavěl. Sabotážní soupravy uložené uvnitř byly v bezvadném stavu i po 35 až 40 letech a byly stále plně akceschopné.

S každým kusem a druhem munice jsem provedl praktickou zkoušku použitelnosti a zjistil jsem, že veškeré střelivo včetně signálních nábojů bylo funkční a bez selhačů. Narušeny byly pouze bedny s chemickými granáty, dýmovými granáty a s lahvemi s bojovými látkami. Nalezl jsem jak ruční granáty dýmové, tak ostré útočné i obranné, pancéřové pěsti, samopalové a kulometné střelivo, dále zápalnice, bleskovice, dýmovnice i osvětlovací a zápalná tělesa a všechno pracovalo naprosto přesně včetně času hoření. V pořádku byly i elektrické palníky a rozbušky. Jsem přesvědčen, že sabotážní materiál, který nebyl do dnešní doby nalezen a který se rozhodně ještě v jižním a západním pohraničí nalézá, je plně použitelný a zneužitelný. Úkryty byly a jsou i dnes pečlivě zakresleny v mapách. Nevíme ale, kdo všechno má stále tyto mapy k dispozici. Pro krátkodobé uskladnění se vedle výše uvedených plechových beden používaly také klasické nábojové truhlíky a plechové kulometné nábojové schránky. Ty byly většinou zaasfaltovány, aby byly chráněny proti vlhkosti. 

Foto: Velmi raritní snímek sudetoněmeckých Werwolfů (vlevo) a obsah jedné z nalezených beden Werwolfu

Taktika Werwolfu byla jednoduchá, při spojeneckém postupu se nechat „přejít“ frontou a pak se stáhnout do lesů, kde už předtím byly vybudované podzemní bunkry. Cesta k nim byla vytrasována jen stopařskými značkami-jeden z werwolfů zajatých v Teplicích nad Metují zavedl policisty k tajnému skladu až po několika hodinách toulání v lesích a skalách, při kterém pečlivě odpočítával kroky a směr určoval například podle drobných smrkových větviček přivázaných do korun listnáčů vysoko nad zemí. Z těchto základen měla v noci podnikat komanda útoky na vojenské, ale i civilní cíle v týlu spojenců nebo vraždit své krajany, kteří se provinili kolaborací s nepřítelem. Přes den se pak werwolfové měli v civilních šatech a s falešnými dokumenty potulovat po vesnicích a sbírat zpravodajské informace. 

Z vlastní zkušenosti mohu jen potvrdit, že ne zdaleka všechny tajné skrýše Werwolfu byly doposud objeveny a nástražná zařízení proti vyzvednutí nebo otevření beden jsou stále i po více jak 73 letech plně funkční. Proto bych rád prostřednictvím tohoto článku upozornil  všechny "hledače pokladů", aby při případném nálezu těchto beden ihned kontaktovali policii a pyrotechniky, neboť by vás neopatrná manipulace se zajištěnými bednami mohla stát i život.

Zdroj: kniha Život pyrotechnika (Antonín Klůc a Dana Zlatohlávková), kniha Vlkodlaky kryje stín (Roman Cílek, Jiří Fabšic 1968)