Zvláštní kapitolu v období nacionálně socialistického režimu v Německu let 1933-45 mohou představovat jeho vztahy se zeměmi Pyrenejského poloostrova a Latinské Ameriky jako určitým, primárně kulturně definovaným celkem. Zejména z ideologicko-propagandistického hlediska zde do jisté míry centrální roli sehrál Wilhelm von Faupel, generál, jenž měl za sebou dlouhá léta služby ve vojenských silách císařské Německé říše, ale i působení v armádách některých jihoamerických států.

Narozen Faupel 29.října 1873 v tehdy pruském, resp. německém Dolním Slezsku,  s dolnoslezskými regimenty polní artilerie byla od roku 1892 spojena jeho životní dráha. V roce 1893 byl povýšen do důstojnického stavu. Rovněž absolvoval válečnou akademii. S účastí v rámci medicínské jednotky na mezinárodní intervenci v Číně roku 1900 (lze dodat, že tato společná akce skupiny velmocí proti tzv. boxerskému povstání se ocitla právě pod německým vrchním velením) dosáhl hodnosti nadporučíka. V roce 1904 se objevil v řadách německého koloniálního, tzv. Ochranného vojska (Schutztruppe) v Německé Jihozápadní Africe (dnešní Namibii), kde se podílel na potlačení tehdy probíhajícího povstání kmene Hererů. Postoupil do generálního štábu Schutztruppe, a mj. jako štábní důstojník německého  IV.armádního sboru působil také později, od roku 1907. Jeho dočasný odchod z německé císařské armády v roce 1911 byl následován pobytem v Argentině, kde se věnoval záležitostem organizace její armády.

Foto: Wilhelm von Faupel (vpravo) jako německý velvyslanec přijatý vůdcem nacionalistického Španělska generálem Franciskem Frankem, Salamanca, 1.března 1937. V kontextu předchozích i pozdějších Faupelových aktivit se Španělsko, už jen pro svou geografickou polohu a v důsledku vývoje od roku 1936, přirozeně měnilo v klíčovou zemi z německého pohledu. Navzdory nepříliš dobrým osobním vztahům mezi Faupelem a generálem Frankem z let 1936-37 (což pak vlastně i rezonovalo v závěrečné fázi 2.světové války), obdržel Faupel v roce 1938 španělské vyznamenání Gran Cruz de la Orden de Isabel la Católica (Velký kříž Řádu Isabely Katolické). | realmofhistory.com

Psali jsme:Fialový blesk byl skvělou zbraní. Historie japonské stíhačky N1K2-J Šiden

Do německé armády se vrátil počátkem roku 1914, a během 1.světové války působil ve štábních pozicích jejích jednotlivých uskupení, bojujících na východní frontě proti Rusům, ovšem zejména na západní frontě ve Francii. Byl tak např. od srpna 1918, už v hodnosti podplukovníka, posledním šéfem štábu 9.armády. Zároveň se v roce 1918 stal nositelem Pour le Mérite (Za zásluhy), poplatného v císařském Německu, v návaznosti na pruskou tradici, za nejvyšší vojenské vyznamenání. V neklidné atmosféře v Německu po pádu monarchie a ukončení světové války převzal v lednu 1919 velení Freikorpsu „Görlitz“, který se, nakonec o síle asi 2,5 tisíce mužů, podílel na potlačení levicových revolučních hnutí ve Zhořelci, Drážďanech, Magdeburgu a Mnichově, a který byl následně zařazen do Reichswehru, nové profesionální armády tzv. výmarské republiky. Taktéž je zmiňováno Faupelovo zapojení do tzv. Kappova puče z března 1920, pokusu o vojenský převrat proti republikánské, sociálními demokraty vedené vládě, k němuž jako podnět posloužily právě redukce početního stavu armády a rozpouštění oddílů Freikorpsu (a což bylo zase podmíněno tlakem vítězných velmocí na německou stranu). V roce 1921 s hodností brigádního generála opustil aktivní vojenskou službu v Německu, a znovu se objevil v Argentině. Tam se jako poradce tamní armády a pozdějšího pučistického presidenta, generála Josého Félixe Uriburua, zdržoval do roku 1926. Následovala, v letech 1926-30, činnost ve funkci generálního inspektora armády Peru. Ta byla ukončena se svržením peruánského presidenta Augusta Leguíi v srpnu 1930.

Foto: Vyplenění domu svrženého presidenta Augusta Leguíi v peruánské Limě v srpnu 1930. Pád presidenta Leguíi znamenal pro Wilhelma Faupela konec jeho činnosti ve funkci generálního inspektora peruánské armády. Několikaleté působení v důležitých pozicích v armádách Argentiny a Peru však vytvářelo rozhodující předpoklad, aby se v nacionálně socialistickém Německu stal Faupel předním uznávaným odborníkem na převážně španělsky (a portugalsky) hovořící část světa, což se mělo plně odrazit i v politicko-ideologické a propagandistické rovině. | Wikimedia Commons

Opět v Německu, a již po nástupu Hitlerova režimu, stanul Faupel v roce 1934 v čele berlínského Iberoamerického institutu. Při pozici šéfa této kulturní instituce se prosazoval jeho vliv v dalších obdobných německých institucích, zaměřených na vztahy s latinskoamerickými a iberskými zeměmi v kulturní, resp. akademické rovině. Kromě toho se stal také referentem pro zámoří v tzv. Lidovém svazu pro němectví v zahraničí (Volksbund für das Deutschtum im Ausland), jenž se roku 1937 ocitl pod záštitou SS – a postupně přebíral rozhodující slovo též v organizacích, orientovaných na vztahy s latinskoamerickými státy a se Španělskem v obchodní oblasti. V čele Iberoamerického institutu zůstal do roku 1936; a poté zase od roku 1938 až do porážky Německa ve 2.světové válce.

Mezitím, vypuknutí občanské války ve Španělsku v roce 1936 přineslo Faupelovi diplomatickou funkci, když byl jmenován německým pověřencem u povstalecké vlády generála Franka v Salamance. K tomu přispěl vliv z řad rozhodujících kruhů NSDAP, i vzhledem k Faupelovým názorovým postojům (byť za rok samotného Faupelova vstupu do nacistické strany je uváděn až rok 1937). Do Salamanky dorazil Faupel koncem listopadu 1936; a posléze, od února 1937 až do svého odvolání v říjnu téhož roku, jednal v nacionalistickém Španělsku oficiálně jako velvyslanec. Je známo, že stál za ideou vyšší vojenské účasti Německa ve španělské občanské válce než si představovalo jeho vedení, samotného Hitlera nevyjímaje. Zatímco však jeho tendence k zasahování do sféry válečné strategie vyvolaly neshody s generálem Frankem (ale také s tehdejším velitelem německé letecké Legion Condor ve Španělsku, generálem Hugem Sperrlem),  k osobní roztržce s Frankem směřovaly i Faupelovy nacionálně socialistické vize, podle nichž mělo být nacionalistické Španělsko budováno, jeho ostré výpady vůči katolicismu a zejména otevřená podpora, jakou Faupel poskytl, v odporu proti Frankově politické centralizaci, vůdci španělské fašistické Falangy Manuelu Hedillovi (odsouzenému v první polovině roku 1937 frankistickým vojenským soudem k smrti, i když byl rozsudek zmírněn rozhodnutím o dlouholetém žaláři a vyhnanství). Faupel, překračující své pravomoci, se ve Španělsku změnil na personu non grata, načež byl, oficiálně ze „zdravotních důvodů“, z postu velvyslance odvolán a nahrazen Karlem Eberhardem von Stohrerem.

Psali jsme:Bitevní lodě třídy Montana - na velikosti záleží, ale dokončení projektu by bylo iracionální

Foto: Vojáci brazilského expedičního sboru, jako součást spojeneckých sil, v Itálii v září 1944. Brazílie představovala bezesporu důležitou zemi v rámci Faupelovy činnosti na čele berlínského Iberoamerického institutu a dalších institucí. Nicméně, aktivity ze strany nacistického Německa, opírající se o přítomnost početné německé komunity na jihu Brazílie, vedly už v roce 1938 k dočasné roztržce tamního režimu Getúlia Vargase s Berlínem. Nakonec, z vícerých důvodů Brazílie v roce 1942 vstoupila do války na straně USA, aby se v ní (a především to platí o válce konkrétně proti Německu, a podobně tomu ostatně bylo i za 1.světové války) i vojensky angažovala více než jiné latinskoamerické státy. | Wikimedia Commons

Jakkoliv byla 27.srpna 1939 Faupelovi u příležitosti tzv. tannenberského dne (připomínajícího rozhodující vítězství německé Hindenburgovy armády nad ruskou armádou ve Východním Prusku z roku 1914) udělena čestná hodnost generálporučíka, do vojenských operací následující 2.světové války již nezasáhl. Ze svých pozic zůstal zaměřen na oblast vztahů s iberskými, resp. iberoamerickými zeměmi. Je mu připisován možný vliv na vojenský převrat, k němuž došlo v červnu 1943 v Argentině – přestože tento převrat v neutrální, ale výrazně proněmecky orientované jihoamerické zemi, jenž předznamenal vzestup budoucího presidenta Peróna, byl zpočátku přivítán i v USA (jejichž vliv v Latinské Americe měl být podle Faupelových konceptů eliminován). Na druhou stranu je ovšem zjevné, že pozdější pozvolný obrat v dosavadní argentinské linii vůči Německu, nakonec směřující k tomu, že v březnu 1945 se též Argentina zařadila k zemím, jež se formálně ocitly ve válečném stavu s mocnostmi Osy, byl prostým odrazem reálného vývoje na evropských bojištích.

Rozhodující byly také Faupelovy kontakty se zástupci španělské Falangy v Berlíně. Zvláštní role na něj připadla poté, co Španělsko stáhlo ze sovětské fronty dobrovolnickou Modrou divizi (División Azul), bojující na německé straně v letech 1941-43, resp. když byla v průběhu jara 1944 stažena i vlastně její zbytková Legie – a kdy přesto mnoho set Španělů, zcela již proti postojům frankistického Madridu, ve válce po boku Německa pokračovalo nebo se do ní zapojilo v řadách Waffen SS a Wehrmachtu. Na německé scéně přispěl Faupelův vliv v srpnu až září 1944 k propuštění bývalého kněze Martína de Arruzibieta, který jako baskický nacionalista patřil k antifrankistické španělské emigraci, a který jako voják francouzské cizinecké legie padl v roce 1940, během německé invaze do Francie, do zajetí Wehrmachtu. Faupel a Arruzibieta se společně stali autory ideologického programu pro španělské vojáky „Nového řádu“ a tzv. „nacionálně socialistického falangismu“. Tento program počítal se změnou ve Španělsku po vítězství nacistické Třetí říše; a při svém antikatolickém a v jádru vlastně až protifrankistickém duchu rovněž předpokládal spolupráci s některými z tzv. „rudých Španělů“, představitelů levice, kteří se po porážce ve španělské občanské válce často zdržovali v exilu (a případně se nacházeli kupř. i v německých koncentračních táborech).

Foto: Příslušníci španělské Modré divize na sovětské frontě, někdy v rozmezí let 1941-43. Stažení této dobrovolnické síly z bojiště odráželo celkový válečný vývoj a tlak západních Spojenců, vůči nimž se režim generála Franka snažil zachovat tvář striktní neutrality. I když zde nebyla bezprostřední kontinuita se španělskými dobrovolníky, kteří bojovali přímo v řadách německých sil v letech 1944-45 (a kteří se ostatně zúčastnili operací zdaleka již nikoliv pouze proti SSSR), s Modrou divizí byla předchozí minulost mnohých z nich spjata. Takovým byl i Faupelem podpořený Miguel Ezquerra, jehož jednotka v rámci Waffen-SS proslula už koncem roku 1944 v boji proti postupujícím Američanům v Ardenách, a který se nakonec, poté, co v Polsku unikl ze sovětského zajetí, do něhož padl v Berlíně, vrátil do Španělska (a zemřel v Madridu v roce 1984). | Wikimedia Commons

Přímo na Faupela a činnost Iberoamerického institutu se stal napojen Miguel Ezquerra, mj. bývalý příslušník Modré divize a poté důstojník (Hauptsturmführer/kapitán) SS. Ten nakonec v březnu 1945 sestavil v Postupimi v podstatě novou jednotku ze španělských válečných dobrovolníků, avšak naverboval přitom i muže mezi španělskými zahraničními dělníky a studenty, přítomnými v Německu. Tato síla byla brzy poznamenána dezercemi mnohých svých členů, ale možná 100-členná Jednotka „Ezquerra“ (Einheit/Unidad „Ezquerra“) se pak podílela, vedle francouzských, pobaltských či skandinávských příslušníků  SS, na rozhodujícím boji se sovětskou Rudou armádou o Berlín do prvních květnových dní 1945.

V té době se taktéž naplnil životní osud tehdy více než 71-letého Wilhelma Faupela.  1.května 1945 spáchal společně se svou manželkou v Berlíně, prakticky již dobytém sovětskými vojsky, sebevraždu. Navzdory tomu se po 2.světové válce objevily v řadách Spojenců spekulace též o jeho jiném možném osudu, včetně alternativy exilu ve frankistickém Španělsku.

V celkovém kontextu politiky a zájmů nacistického Německa před 2.světovou válkou a v jejím průběhu mohly širší aktivity generála Faupela patřit k relativně marginálním záležitostem. Mohou však být příznačným dokladem zájmů, směřujících k zemím jistého kulturního celku, jehož postoje v průběhu velké globální konfrontace let 1939-45 zůstávaly, samozřejmě opravdu velice zjednodušeně řečeno (a lze to říci jak o státech evropského Iberského poloostrova, tak Latinské Ameriky), poměrně pasivní, resp. v mnoha případech a z různých důvodů jaksi nejednoznačné.