Tanky Sherman se ukázaly jako účinné a spolehlivé tanky, které bojovaly na všech frontách druhé světové války – od břehů Normandie, přes vyprahlé pouště Severní Afriky a zmrzlé pláně Východní fronty až po ostrovy v Tichomoří. Avšak, stejně jako všechny jiné tanky, americké Shermany měly i své neduhy. Tím nejvýraznějším pak byl pohyb v měkké půdě.

Foto: Bahno nebylo pro tanky Sherman nejlepším přítelem. Američtí vojáci sledují v bahně uvíznuvší tank Sherman ze 756. tankového prapor | U.S. Army

Tanky Sherman měly spoustu výhod a předností, pohyb v měkké půdě a bahně mezi nimi ovšem nebyl. Tím hlavním neduhem byl příliš velký tlak na půdu, což bylo dáno hlavně úzkými pásy. Jak se Sherman vylepšoval, rostla i jeho hmotnost a tento neduh se čím dál více stupňoval. Když se američtí inženýři začali tímto problémem zabývat, jiné národy již svá řešení měly zavedeny. Mezi nejznámější řešení patří německé pásy Ostketten pro tanky Panzer III a Panzer IV. Jednalo se o speciální široké pásy, které snižovaly tlak na půdu a usnadňovaly tak pohyb ve sněhu i v bahně Východní fronty. Američané se vydali podobným směrem, ovšem místo navrhování zcela nových pásů byly vyvinuty speciální nástavce EEC (Extended End Connector), které se přidělávaly na standardní pásy. Výhodou tohoto řešení bylo, že je šlo použít na všechny varianty tanku Sherman a jeho derivátů bez nutnosti brát ohledy na verzi či rozličnost podvozku. Jedinou limitací bylo, že prodloužení nešlo použít u kanadských tanků Sherman, které využívaly odlišné pásy typu CDP (Canadian Dry Pin). Díky přídavným článkům se šířka pásů zvedla ze 41,8 cm na 51,1 cm. Existovalo však podezření, že ani to nebude stačit, a tak američtí inženýři přišli s chytrým řešením, mírně zvýšili rozchod pásů a prostě přidali další prodloužení na vnitřní stranu pásů, kdy se celková šířka pásů prodloužila na 60,1 cm. Tato modifikace získala index E9 a polní testy byly uspokojivé. Šance zapadnutí v písku se snížila o 7 % a v bahně o dokonce o 12 %. 

Psali jsme:Speciální pancéřovaná TATRA 613

Foto: Němci vyřešili pohyb v bahně a sněhu pomocí pásů Ostketten. Nevýhodou bylo, že se musely přezouvat celé pásy. | Bundesarchiv / Public domain

Praktické zkoušky se konaly v únoru 1944, kdy byl tank M4A4 Sherman se dvěma rozšířeními schopen projet zkušebním bažinným úsekem na třetí rychlostní stupeň a s jednou sadou rozšíření na druhý rychlostní stupeň. Bez rozšíření pak tank v bažině okamžitě zapadl. Při testování se však objevily i nevýhody. Rozšiřující články měly tendenci metat bahno do okolí, což mělo za následek větší zabahnění podvozku, a ten pak vyžadoval důkladnější čištění. Na tvrdém povrchu se pak extendery ukázaly jako nevhodné, kdy při vyšší rychlosti měly články tendenci se odlamovat, což snižovalo maximální rychlost vozidla. Obě sady rozšíření tanku přidaly na hmotnosti (317 kg). I přes tyto neduhy však byly výsledky testů nakonec uspokojivé.

Foto: Britský tank Sherman Firefly s nainstalovanými extendery EEC. Namur 1944 | Wikimedia Commons / Public domain

Varianta s rozšířením na obě strany vykazovala nejlepší výsledky, nicméně v armádě z toho moc nadšení nebyli. Instalace rozšíření totiž trvala 326 člověkohodin, posádce o pěti tankistech tedy „přezutí“ trvalo zhruba 65 hodin a pro zvýšení rozchodu pásů byli potřeba dva zkušení svářeči, což bylo neakceptovatelné. Nakonec se ukázalo jako nejschůdnější řešení použití rozšíření jen na vnější části pásů, jelikož nevyžadovalo žádnou specializovanou obsluhu ani vybavení a instalace trvala jen pár hodin. 

Psali jsme:ReTWis 5 – nejnovější verze radaru detekující osoby za pevnými překážkami

Foto: Američtí vojáci z 82. výsadkové divize u tanku Sherman během bitvy v Ardenách. Povšimněte si chybějícího extendéru EEC. Nevýhodou tohoto řešení bylo, že se mezi články snadno dostaly kamínky a suť, kvůli kterým pak články praskaly. | Wikimedia Commons / Public domain

Zatímco konektory EEC pomohly se snížením celkového tlaku vozidla na zem, nepomohly s trakcí. Již zmíněné zanášení bahnem nakonec američtí tankisté vyřešili tak, že instalovali jen každý druhý konektor, což ovšem nebylo ideální. V roce 1944 tak začaly práce na novém řešení s názvem Platypus grousers. Jednalo se o rozšíření ve tvaru podlouhlého T, které měly za cíl snížit tlak vozidla na zem a zároveň výrazně zlepšovaly trakci. Šířka pásů se zvedla na úctyhodných 82,55 cm a tlak na půdu se snížil na skvělých 0,65 kg/cm² . Díky tomu mohl tank téměř bez problémů překonávat bažiny, sníh a dokonce i zledovatělé kopce. Toto řešení však bylo pouze experimentální a bylo zasláno jen pár jednotkám k polnímu testování na bojové linii. Američané je testovali v Itálii, zatímco Britové v severozápadní Evropě. Britská polní zpráva z 28. června 1945 hodnotila řešení jako velice dobré. Výrazně se zlepšila trakce i na štěrkovém a pískovém podloží a tank vybavený tímto rozšířením byl schopen dokonce vytáhnout i jiný zapadlý tank. Ve zprávě se ovšem také píše, že se zhoršila trakce na zpevněných površích, kde měly pásy tendenci prokluzovat. Nejvyšší rychlost na zpevněných cestách musela být omezena na 20 mph (32 km/h). Tanky vybavené systémem Platypus grousers byly také o 38 cm širší než obvykle, takže při přejezdu mostního tanku zbývalo na každé straně jen pár centimetrů volného prostoru. Celková životnost řešení Platypus grousers byla 1288 kilometrů. Upevnění a dotažení šroubů se muselo provádět každých 30 mil (50 km) jízdy po silnici nebo 60 mil (100 km) jízdy v terénu. Instalace byla časově náročná, kdy zkušená osádka na instalaci potřebovala celý den. Členitý pás také výrazně ničil zpevněné cesty. Každé řešení tak mělo své výhody i nevýhody, nicméně bylo jasné, že budoucnost mají tanky, které měly již od začátku širší rozchody, jako např. M4A3E8, nebo tanky Pershing.

Foto: Britští tankisté z 8th Armored Brigade nakládají munici do tanku Sherman ve městě Xanten, Německo. Povšimněte si kovových pásů T-49 s extendery EEC. Jednalo se o další z řešení zvýšení trakce. Na zpevněné cestě nicméně kovové pásy klouzaly a samotnou cestu ničily. | Wikimedia Commons / Public domain

Pásy byly také hlučné a vytvářely silné vibrace, takže jízda po pevném povrchu nebyla pro osádku moc příjemná. Stejně jako Britové došli i Američané ke stejnému závěru ohledně ničení vozovky. Kvůli absenci gumových částí, byly pásy Platypus čistě ocelové, což zpevněnou vozovku výrazně ničilo a po průjezdu kolony takto vybavených tanků Sherman se vozovka stala pro automobily či jiná vozidla s pneumatikami nepoužitelná. I tak přišla od britské 21. Skupiny armád 31. března 1945 objednávka na 40 000 souprav Platypus, nicméně tato objednávka byla nakonec kvůli nedostatečným průmyslovým kapacitám zrušena. 

11. prosince 1944 bylo provedeno srovnávací testování mezi klasickými tanky Sherman, tanky Sherman se systémem Platypus, Churchill a kořistním německým Pantherem. Test spočíval v jízde do rozbahněného kopce. Na prvním místě se tehdy umístil Sherman s rozšířením Platypus, následoval tank Churchill, kořistní Panther a na posledním místě Sherman se standardními pásy. Další srovnání pak proběhlo 6. března 1945, tentokrát v mnohem větším měřítku. Testů se zúčastnily tanky Sherman M4A1 a M4A2 v několika verzích s různými pásy, britské tanky Churchill a Cromwell a kořistní tank Panther. Testování bylo rozděleno do několika etap. Každý tank měl vyjet z příkopu na silnici s převýšením 4 stopy (zhruba 120 cm), po překonání silnice měl sjet do 14 stop (necelých 430 cm) širokého příkopu, kde byly 2 stopy (zhruba 60 cm) vody a následně měl ujet 80 yardů (73 metrů) široké pole, které bylo čerstvě zoráno a zaléváno po dobu tří dní. Půda byla bahnitá s malým množstvím jemného písku. 

Foto: Tank Sherman s pásy Platypus. Tanku tyto pásy propůjčovaly skvělou mobilitu v měkkém terénu, na zpevněných cestách už to však bylo o poznání horší. | U.S. Army

Tank M4A2 se standardními pásy dokázal vyjet na silnici, avšak uvízl při sjíždění na druhé straně. Stejný typ tanku s prodlouženými koncovými konektory EEC sice příkop překročil, avšak při jídzě po poli se dostal pouze do vzdálenosti 20 yardů (18 metrů), pak uvízl. Tank M4A2 vybavený systémem Platypus snadno překonal všechny překážky. Tank Cromwell si pak vedl ještě hůře, než tank Sherman se standardními pásy. Těžší tanky si tak dobře již nevedly. Tanky Churchill i Panther dokázaly překročit silnici i příkop, ale v rozbahněném poli brzy uvízly. Panther se pomalu rozjížděl, ale brzy se zahrabal, když pak řidič chtěl zařadit zpátečku a z bahna vycouvat, zasekla se převodovka. Tank Churchill také v bahně zapadl, nicméně se mu podařilo vycouvat a na první rychlostní stupeň se nakonec přes bahno po dlouhé době dostal. 

Do konce války se nepodařilo pohyblivost tanků Sherman v blátě zcela vyřešit. Přídavné extendéry EEC byly velice poměrně hojně nasazeny, ale nepomáhaly tak, jak bylo potřeba. Extendéry Platypus pak byly sice velice účinné, ale časem poškodily jak tank, který je používal, tak silnici, po které tank jel. Práce na zlepšení terénní mobility Shermanu však přinesly viditelné výsledky. Jak již bylo výše zmíněno, budoucnost však patřila tankům se širšími rozchody a novým odpružením (buď HVSS nebo torzními tyčemi).

Zdroj: Tank Archives, Warspot