28. ledna 1918 byl vydán dekret o vytvoření Rudé armády a 30. ledna zase dekret vytvoření socialistické dělnické a rolnické Rudé flotile. Předseda Rady lidových komisařů Vladimir Lenin ovšem vypověděl, že struktura Rudé armády je zcela nová a základy nebyly položeny ani teoreticky. Nově vytvořené armádě tak neměl kdo velet. Problém bylo možné vyřešit jen jediným způsobem – naverbováním carských důstojníků, tedy těch, proti kterým Bolševici vedli krutou občanskou válku.

Usnesením Rady lidových komisařů ze dne 4. března 1918 vznikla Nejvyšší vojenská rada. Ta zahrnovala celkem 88 carských důstojníků: 10 generálů, 26 štábních důstojníků, 22 kapitánů a 30 nižších důstojníků. To se ukázalo jako problematické pro Bělogvardějce – stoupence carského režimu, kteří bojovali proti Bolševikům. Vrchní velitel Dobrovolnické armády, generálporučík Anton Děnikin dokonce požadoval jejich oběšení. Carským důstojníkům v Rudých službách se díky předchozím zkušenostem a vojenskému vzdělání podařilo obnovit bojeschopnost a vytvořit vojenský aparát. Vytvořili vojensko-správní aparát, oživili Akademii generálního štábu, zavedli správnou organizaci pěchoty i dělostřelectva.

88 důstojníků ovšem bylo málo. 27. března 1918 tak bylo vydáno prohlášení o náboru bývalých carských důstojníků. Výnos inicioval a podepsal Trockij. Během dobrovolnického období formování Rudé armády (od ledna do června 1918) se k ní připojilo 9 000 bývalých carských důstojníků. 29. července 1918 byli bolševici nuceni přejít k mobilizaci carských důstojníků. V dubnu 1919 začaly zvláštní komise pracovat na registraci bývalých důstojníků, jejich identifikaci a odesílání povolávacích rozkazů. Masivní příliv carských důstojníků do Rudé armády způsobil také rozšíření třídní nenávisti. Zatímco carští důstojníci měli alespoň nějaké formální vzdělání, bolševičtí komisaři, kteří měli do té doby prakticky neomezenou moc, byli z drtivé většiny nevzdělaní a negramotní. To rozvířilo nevraživost mezi profesionálními vojáky a negramotnými gardisty. Vrchní velitel ozbrojených sil, generál Jukums Vācietis dokonce napsal Leninovi: „Příslušníci generálního štábu a velitelé vykonávají svou práci s nejvyšší mírou svědomitosti, poctivě a s mnohem větší energií, než jakou vyžadovaly služební podmínky staré carské armády. Bývalí carští důstojníci vykonávají svou těžkou práci pečlivě, bez reptání, a dokonce se vzdávají svého osobního života. Ze strany komisařů je ovšem zaznamenávána netaktnost a nepřátelství vůči bývalým carským důstojníkům. Bohužel, mezi komisaři se nachází jen velmi málo inteligentních a vzdělaných lidí schopných porozumět organizaci.“ 

Psali jsme:Abdol Husajn Sardárí – íránský Oskar Schindler zachránil za 2. světové války mnoho životů

Foto: Příslušníci Rudé Gardy továrny Vulkan v Petrohradě | Wikimedia Commons / Public domain

Jen díky organizaci a pečlivosti bývalých carských důstojníků se podařilo Bolševikům porazit Bělogvardějce. Kolčak, Krasnov, Škuro, Děnikin, Mamontov, Kappel, Kutepov či Wrangel – ti všichni byli poraženi „kolaboranty“ bývalé carské armády, kteří dokázali nevzdělané masy bolševiků zformovat ve schopnou bojovou sílu. Celkem bylo od 29. července 1918 do 15. srpna 1920 povoláno 48 500 bývalých carských důstojníků, více než 10 tisíc vojenských úředníků a téměř 14 tisíc vojenských lékařů. 

Nicméně vítězství Bolševismu bylo pro bolševické komisaře hořkosladké – vítězství totiž bylo dosaženo jen díky profesionalitě bývalých carských důstojníků. Vrchní velitel Rudé armády, generál Jukums Vācietis v roce 1919 napsal vedení komisariátu následující řádky: „Děje se zde mnoho nespravedlnosti a urážek. Každý komisař trpí silnou touhou přistihnout každého bývalého carského důstojníka při jakémkoliv kontrarevolučním činu, aby je mohli obvinit z vlastizrady. Kde se v politických komisařích berou takovéhle myšlenky? Stejnými zvyky totiž trpěli i četníci a přisluhovači carského režimu, jejichž kariérní postup závisel na tom, kolik konspirátorů proti carské vládě odhalí.“

Bolševické vedení takový dopis velice pobouřil a Vācietis byl zatčen jako zrádce a kolaborant s carským režimem a obviněn z kontrarevolučního spiknutí. Jelikož se ovšem jednalo pouze o politické obvinění, důkazy nebyly a brzy byl z vězení propuštěn, nicméně do role vrchního velitele vojsk již dosazen nebyl. 

Psali jsme:Jací zahraniční piloti bojovali ve 2. světové válce na straně Sovětského svazu

Foto: Rudí Gardisté měli jen velmi malou bojovou hodnotu. Většinou se jednalo o politicky motivované nevzdělané a negramotné dělníky. Díky Bývalým carským důstojníkům se však z nich nakonec podařilo vytvořit bojovou sílu. Místo chvály je ovšem čekala smrt. | Wikimedia Commons / Public domain

V roce 1918 tvořili vrchní velení Rudé armády ze 75 % bývalí carští důstojníci, v roce 1919 pak toto číslo kleslo na 53 %. Nicméně po porážce Bělogvardějců bylo do Rudé armády naverbováno na 14 000 poražených Bělogvardějských důstojníků. Ti byli informováni, že v případě zrady budou oni i jejich rodiny zastřeleny. Celkem za občanské války sloužilo v Rudé armádě na 68 tisíc carských důstojníků (včetně již zmíněných zajatých Bělogvardějců). 

Navzdory své neuvěřitelně náročné práci a maximálnímu oddání to po Občanské válce neměli bývalí carští důstojníci vůbec snadné a byli pod neustálým tlakem. Můžeme si pro ilustraci uvést novinové články novin Izvěstija, které otiskly články s názvy: „Velení tvoří staří důstojníci, příslušníci bývalé šlechty, buržoazie a buržoazní inteligence nechtějí sloužit dělnictvu.“ nebo „Důstojníci nastupovali službu již se záminkou zrady lidu.“ či „Důstojnické pozice v naší armádě musí být nahrazeny zástupci mistrovské třídy dělnictva naší socialistické vlasti.“ Petrohradské noviny Severní komuna byly také docela drsné: „Generálům a důstojníkům, kteří přešli k našim službám hlásíme: Nemůžeme vám zaručit, že vás gardisté omylem nezastřelí“ nebo „Zastřelíme vás bez soudu, pokud u vás budou nalezeny zbytky buržoazních ideologií – to slibujeme.“

Jak bolševický tisk i komisaři byli znechucení skutečností, že k vítězství na carským režimem byli potřeba právě carští důstojníci a inteligence. Generál Vācietis si tehdy zapsal: „Dodnes, stále v tisku i lidových řečníků na shromážděních davů lidí slýcháme a čteme urážlivé věci na vrub generálního štábu. Ze všech stran se na nás valí pomluvy i nadávky ohledně korupce, sabotáže či kontrarevoluce. Práce vysokých důstojníků může nést ovoce pouze tehdy, kdy na ně není vyvíjen psychologický tlak a je jim zaručena právoplatná bezúhonnost.“

Odpověděl mu jeden z lidových mluvčích, jehož slova samozřejmě měla mnohem větší váhu, než zkušeného frontového důstojníka a profesionála. Předseda petrohradského sovětu Grigorij Zinověv generálu Vācietisovi odpověděl, že sovětský lid bere bývalé carské důstojníky jen jako „netopýří muže“ a po jejich použití se je odhazuje jako vymačkaný citron.

Od počátku 20. let začali být bývalí carští a Bělogvardějští důstojníci pomalu a postupně z armády odstraňováni, z počátku šetrně, byli pouze propuštěni do civilu. A poté následně vyhnáni do vyhnanství, nebo do táborů na Sibiři. Na počátku 30. let byla spuštěna pod taktovkou NKVD operace Vesna, která mezi léty 1930-1931 vedla k rozsáhlé čistce zhruba 10 000 osob spojených s bývalým carským režimem, z nichž 1 000 bylo v Leningradě popraveno. Mezi zatčenými byli například Aleksandr Verchovkyj, Nikolaj Kakurin, Vladimír Gatovskij, Aleksej Gutor, Michail Brijevič, Andrej Snesarev, Aleksand Svečin, Vladimír Jabločkin, či Vladimír Olderogge – tedy ti, kteří se významnou měrou zasadili o vybudování Rudé armády jako respektované vojenské síly.

Foto: Generál Jukums Vācietis vytvořil vyspělou Rudou armádu. Místo ocenění byl ale obviněn ze spiknutí a kolaborace | Wikimedia Commons / Public domain

Ti, kterým se podařilo čistku přežít, ovšem byli eliminováni v druhé polovině 30. let, během nechvalně proslavené Velké čistky. Během ní bylo zavražděno na 680 000 lidí a dalších 116 000 jich zemřelo v Gulazích. Kromě významných bývalých carských či bělogvardějských důstojníků, jako například Jeronim Uborevič, August Kork, Boris Feldman, Alexandr Jegorov či Vasilij Bljucher, ale tak i prominentní bolševičtí důstojníci, jako například Michail Tuchačevskij, či Genrich Jagoda, bývalý velitel NKVD, který sám „lovil“ bývalé carské důstojníky.

Čistce se nevyhnul ani generál Jukums Vācietis, který byl zastřelen v roce 1939. Jeho zásluhy o vybudování Rudé armády, zásluhy sovětské vládě jakožto i fakt, že prakticky díky jeho velení se podařilo Bolševikům vyhrát Občanskou válku, rázem nebyly vůbec důležité.

Zdroj: Diletant Media