5. června 1944 zaslala britská vláda prostřednictvím švýcarského ministerstva zahraničí japonskému ministerstvu zahraničí protest proti brutálnímu zacházení japonských ponorkářů s těmi, kteří přežili potopení lodí a byli Japonci zachráněni. Britové požadovali "okamžité instrukce, aby se zabránilo opakování podobných zvěrstev, a přijetí disciplinárních opatření proti odpovědným osobám." Protest neměl prakticky žádný efekt, a spravedlnost se museli pokusit nalézt až spojenecké tribunály s válečnými zločinci po válce.

Foto: Těžký křižník Aoba, vlajková loď viceadmirála Sakondžu, po válce | Wikimedia Commons / Public domain

Zvěrstev se v tomto ohledu nedopouštěli jen japonští ponorkáři, ale prakticky celé námořnictvo, a to vůči všem spojeneckým národům. Jeden z nejotřesnějších případů se odehrál na palubě těžkého křižníku Tone. Je přitom diskutabilní i z japonského úhlu pohledu, zda zachráněné námořníky z potopených lodí lze vnímat jako nepřítele, který se vzdal, a tedy projevil neomluvitelnou slabost a je na místě jím podle samurajského kodexu pohrdat. Pozoruhodná byla argumentace souzeného japonského viceadmirála Sakondžu, který na svou obhajobu uváděl, že spojenci zabíjeli japonské zajatce tím, že přes ně jezdili tanky, a cíleně torpédovali japonské nemocniční lodě se záměrem omezit japonskou pracovní sílu. Zda si byl vědom skutečnosti, nebo jen podlehl propagandě, není zřejmé. Podívejme se na vybrané případy zvěrstev, jichž se japonské námořnictvo dopustilo na trosečnících z lodí, které byly během válečných akcí potopeny.

Psali jsme:Operace Reservist: Totální zničení spojeneckého výsadku v Oranu

Z obchodní lodi Daisy Moller bylo 53 členů posádky zastřeleno kulometem posádkou japonské ponorky RO-110 poté, co ponorka najela na záchranné čluny. Přežilo pouze 16 členů posádky. Loď Nancy Moller na cestě z Durbanu do Kolomba byla potopena ponorkou I-165 dne 18. března 1944. Třicet dva členů posádky zahynulo střelbou z pistole a kulometu. Loď SS Ascot se potopila 29. února 1944 poté, co ji v Indickém oceánu torpédovala japonská ponorka. Přeživší byli na vorech a ve vodě ostřelováni kulomety. Z 52 členů posádky, kteří opustili loď, jich přežilo pouze osm.

Americká loď Liberty Jean Nicolet byla torpédována 2. července 1944 na cestě z Fremantle do Kolomba. Její stočlenná posádka byla vzata na palubu japonské ponorky I-8 a po jednom odvedena na záď plavidla, kde musela projít uličkou japonských námořníků, kteří přeživší bili obušky, železnými tyčemi a bajonety, než je zkopali nebo strčili do moře. Zatímco dřepěli na přední palubě a čekali, až na ně přijde řada, byli zbývající přeživší vyplaveni přes palubu, když se ponorka ponořila. Ze 100 cestujících a členů posádky Jean Nicolet jich přežilo pouze 23. Podobných zvěrstev se dočkali i přeživší z tankeru British Chivalry 22. února 1944 potopeného ponorkou I-37. Přeživší ve dvou záchranných člunech byli ostřelováni kulometem, přičemž zahynulo 20 členů posádky, zbytek se plavil po dobu 37 dní, než byl zachráněn.

Nizozemská loď Tjisalak byla 26. března 1944 torpédovaná v Indickém oceánu japonskou ponorkou I-8. Celkem 98 členů posádky a cestujících (včetně několika britských poddaných) bylo zmasakrováno meči a nářadím, které posádka ponorky použila jako obušky. Masakr přežilo pouze pět lidí. Japonci stříleli také na přeživší z MV Sutley (potopena 26. února 1944) a SS John A Johnson (potopena 29. října 1944), zatímco se drželi na záchranných vorech.
SS Mellore, britská loď na cestě z Austrálie do Bombaje, byla 29. června 1944 torpédovaná ponorkou I-8. Z 209 cestujících a členů posádky jich 79 zahynulo. Výše uvedené příklady jsou z roku 1944, ale zbytečných zvěrstev se Japonci dopouštěli prakticky od začátku války v Pacifiku. Na britské nákladní lodi Kwantung potopené již 4. ledna 1942 ponorkou I-156 jižně od Jávy bylo 96 členů posádky a asi 40 vojáků. Pouze 35 z nich, kteří nebyli v záchranných člunech zastřeleni kulomety, přežilo a bylo zachráněno.

Beharský masakr

Během operace v Indickém oceánu potopily lodě japonského Jihozápadního oblastního loďstva 18. března 1944 britskou nákladní loď Behar. Dvaasedmdesát přeživších, včetně sedmadvaceti Evropanů a pětačtyřiceti Indů, bylo vzato na palubu japonského křižníku Tone.

Psali jsme:Tajné vojenské plány Švýcarska pro případ nepřátelského útoku během studené války byly velmi propracované

Kapitán Majuzumi si vyžádal instrukce od viceadmirála Sakondžu, který eskadře velel, a dostal rozkaz zajatce "zlikvidovat", který mu byl již předtím vydán prostřednictvím dvou rádiových signálů krátce po jejich zajetí. Vypráví se, že Majuzumi, křesťan, osobně pokorně požádal o ušetření zajatců, což ho na rozdíl od viceadmirála ušetřilo oprátky při následném hongkongském procesu s válečnými zločinci. Je sporné, zda si zasloužil jakýkoli soucit, protože vězni pod jeho velením trpěli otřesným zacházením, a když se vrátil na svou loď, nařídil to, co vešlo ve známost jako Beharský masakr. Zajímavé je, že jeho zástupce velitel Mii, rovněž křesťan, se na tomto zvěrstvu rozhodně odmítl podílet, ale japonským námořnictvem potrestán nebyl.

Evropští důstojníci a dvacet anglicky mluvících námořníků a sedm cestujících bylo odděleno pro případné vylodění v Tanjong Prioku a internaci v Batávii. Tone vyplul na moře a během noci 18. března bylo dvaasedmdesát zbývajících členů indické posádky Beharu, převážně Laskarů z Goa, surovými fyzickými útoky sraženo na kolena a sťato. Vražděním pověřil kapitán Majazumi poručíka Išiharu. Spolupachateli byli poručík Tani a podporučíci Tanaka a Ocuka. Byli zde i další. Velitel Mii u soudu vypověděl, že Tanaka a Ocuka se svými činy později chlubili.

V roce 1946 byl Sakondžu zatčen americkými okupačními úřady a vydán do Hongkongu, kde byl britským vojenským tribunálem obviněn z válečných zločinů. Spolu s ním byl obviněn i kapitán Majuzumi. Sakondžu se ve svém prohlášení z roku 1947 přihlásil k odpovědnosti: "Vzhledem k tomu, že spojenci v poslední době zabíjejí japonské válečné zajatce na Guadalcanalu tím, že po nich jezdili tanky, a často bombardovali a torpédovali japonské nemocniční lodě, což způsobilo mnoho obětí, dospělo velení k závěru, že spojenci usilují o snížení počtu japonských pracovních sil, a velení se proto rozhodlo pro odvetu." Další Sakondžuova obhajoba spočívala v tom, že "nařídil popravu během operace, nikoliv po ní", zatímco Majuzumi se hájil tím, že plnil Sakondžuovy rozkazy. Majuzumi dostal sedmiletý trest. Sakondžu byl odsouzen k trestu smrti a v lednu 1948 oběšen. Jeho ostatky a věci nebyly vydány rodině.

Zdroj: fremantlebiz.livejournal.com; IWM; combinedfleet.com