V posledních letech lze pozorovat zvýšený zájem o Afriku ze strany evropských států a evropských politiků a důvodů je hned několik. Jedním z nich je geografická blízkost, kdy Evropa jednoduše nemůže tento sousední kontinent přehlížet, a částečně i historická spřízněnost. Významným důvodem tohoto zájmu je však také uprchlická krize, kdy právě z afrických zemí do Evropy přicházejí desetitisíce uprchlíků. Evropa tomu musí pochopitelně čelit – a to může dokázat jedině ve spolupráci s jednotlivými africkými státy.

Foto: Africký Čad by mohl být možný partner i pro Českou republiku, resp. Armádu ČR (ilustrační foto) | Ministerstvo obrany ČR

O Afriku tak lze pozorovat zvýšený zájem i v zemích, které nikdy neměly vůči africkým zemím žádnou koloniální vazbu. A to včetně zemí střední a východní Evropy. Ty si totiž vytvořily určitou vazbu k některým africkým zemím především v době, kdy se tyto země orientovaly na Sovětský svaz, resp. na celý někdejší východní blok.

Psali jsme:Má Ukrajina jít cestou územních ústupků?

Zřejmě největší pozornost přitom vyvolala současná vojenská mise Maďarska v Čadu. Zároveň je tato maďarská vojenská mise i předmětem celé řady kontroverzí. Leckomu takováto mise Maďarska, které v této oblasti nemá žádné zájmy, připadá nesmyslná. Jiní zase tuto misi vzhledem k proruské orientaci orbánovského Maďarska dokonce považují za jakousi prodlouženou ruku Ruska. Skutečnost je ale možná mnohem prozaičtější.

Čad – srdce Afriky

Abychom lépe pochopili dnešní situaci Čadu, je třeba aspoň krátce připomenout historii této země. Čad od svého osamostatnění od koloniální velmoci Francie prošel celou řadou vnitřních proměn. Zejména za prvního prezidenta F. Tombalbaye trpěl Čad vnitřní nestabilitou a nízkou efektivitou státní správy. Situaci umocňovala i odlehlost této země a její chudost. I v této složité době ale Čad spolupracoval se Západem, a to jak s Francií, tak i USA, zatímco mnohé jiné státy této oblasti koketovaly se socialismem.

Do popředí světového zájmu se Čad dostal zejména v osmdesátých letech, kdy se tato země stala předmětem zájmu sousední Libye. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí chtěl využít nestability v Čadu, a rozhodl se jej napadnout a přisvojit si severní část země, obývanou převážně muslimským obyvatelstvem. Důvodem libyjské invaze přitom byly i objevené zásoby ropy v této oblasti. Podle kalkulací Muammara Kaddáfího měla malá čadská armáda velkým a mohutně vyzbrojeným silám libyjské armády rychle podlehnout. K velkému překvapení mnohých analytiků se tomu ale nestalo. Čadská armáda dokázala této invazi odolat, a to i díky své invenci, kdy použila proti těžkým jednotkám libyjské armády terénní automobily vyzbrojené kulomety a bezzákluzovými děly, které libyjské armádě způsobily obrovské ztráty. Díky tomu nakonec Čad (i díky francouzské pomoci) v této válce proti Libyi zvítězil. Válka v Čadu se tak stala významnou kapitolou v tehdejší studené válce.

Devadesátá léta a první dvě dekády nového tisíciletí se v Čadu nesla ve znamení dlouholeté vlády Idrísse Débyho. Jeho třicetiletou vládu přitom dnes můžeme hodnotit pozitivně. Je faktem, že Idríss Déby své zemi vládl jako diktátor. Na druhou stranu lze konstatovat, že to byla vláda bez zbytečných excesů, příznačných pro různé diktátorské režimy včetně těch, které panovaly ve státech této oblasti. Zlepšil se výkon státu, bylo dosaženo stability, a to i přes etnickou pestrost a celkovou složitost země. I díky zvyšující se těžbě ropy se v Čadu zlepšovala životní úroveň.

Psali jsme:Konvenční arzenál Kim-čong-una

Je také třeba vidět vnější podmínky, v jakých se Čad nacházel. Do Čadu se přelévala občanské válka ze sousedního Súdánu, zejména z oblasti Dárfůru. Především v letech 2005–2010 vedl Súdán proti Čadu regulérní proxy válku. Vedle toho Čad vedl válku proti islámským extremistům, a to jak z hnutí Boko Horam, tak i z africké odnože Islámského státu. A v tomto boji dokázal Čad Idrísse Débyho obstát.

Po předčasné smrti Idrísse Débyho nastoupil na prezidentský úřad v Čadu jeho syn, Mahamat Déby. Je samozřejmě otázkou, zda Mahamat Déby bude vládnout tak dlouho jako jeho otec. Zato lze již dnes lze vládu Mahamata Débyho označit za poměrně racionální a pragmatickou. Je patrná snaha o ekonomické povznesení země, především o další využívání zdrojů ropy, o vyřešení těch nejpalčivějších problémů Čadu. A snad nejvíce lze ocenit stabilitu, kterou díky snadnému přechodu moci Čad získal. To je poměrně unikátní jev v oblasti, která byla vždy proslulá svou nestabilitou.

Celkově lze konstatovat, že po celou novodobých dějin byl Čad i přes všechny své problémy vždy na straně západních demokratických zemí, a byl jejich strategickým spojencem v této složité a zároveň strategicky významné oblasti. Především to by měl Západ (a tedy i Česká republika) ocenit.

Čad – strategická země v boji proti ilegální migraci

Velmi často je Čad zmiňován v souvislosti s ilegální migrací. Právě přes Čad totiž vede jeden z hlavních proudů migračních toků, kterými proudí tisíce migrantů ze subtropické Afriky do Evropy. Předně je třeba si uvědomit, že tuto tranzitní roli plnil Čad vždy, a to již dávno před příchodem současné masové migrace. Právě strategická poloha ve středu Afriky totiž Čad předurčuje k tomu, aby přes něj vedly cesty dál na sever, do Libye (a přes ni dál do Evropy). V jiných směrech leží zcela nehostinná poušť, zatímco v severních částech Čadu jsou podmínky aspoň trochu přijatelné, a proto tudy vedou tradiční tranzitní cesty. Přes Čad přitom proudí jak uprchlíci z jižních částí Afriky (Demokratické Kongo atd.), tak i uprchlíci ze sousedních států severovýchodní Afriky, především z válkou rozvráceného Súdánu.

Tato masová ilegální migrace má na země této oblasti velmi negativní vliv. Právě masová migrace byla vodou na mlýn islámským extremistům, kteří této situace zneužívají, a kteří se na ilegální migraci často aktivně podílejí. Masová migrace spolu islámským extremismem pak vedla k rozvratu celé řady států oblasti, ať už Mali nebo Nigeru. Je takřka zázrakem, že se Čadu daří tomuto tlaku odolávat.

Stejně tak je ale masová ilegální migrace problémem i pro Evropu. Ať již máme na migraci názor jakýkoliv, již dnes je zřejmé, že příchod tak velkého množství uprchlíků je nad možnosti Evropy (do které navíc proudí uprchlíci i z jiných oblastí, především z asijských států). Ukazuje se, že i v případě vyspělé a bohaté Evropy její ekonomické možnosti nejsou nekonečné, a že Evropa není nafukovací. Ještě závažnější jsou sociologické a politické problémy, kdy evropské obyvatelstvo příchod tak velkého množství uprchlíků odmítá, což také vyžaduje také od svých politických představitelů. Nejde tedy ani tak o migraci jako takovou, ale o její kvantitu, a také potřebu ji mít pod kontrolou.

Evropské státy přitom již dávno poznaly, že nemá smysl nechávat přicházet uprchlíky až k branám Evropy, a že je třeba tuto situaci řešit mnohem dříve. Že je nutné více spolupracovat s africkými státy, a to jak se zeměmi, odkud ti uprchlíci přicházejí (což je ovšem často složité, protože v mnoha případech jde o politicky problémové země), tak i s tranzitními zeměmi, přes které oni uprchlíci do Evropy putují. Jednou z takových zemí je – právě africký Čad.

A právě tento faktor si Maďarsko velmi dobře uvědomuje. Je třeba vzít v potaz i to, že v Maďarsku je uprchlická krize vnímána ještě silněji než v České republice. Maďarsko a jeho občané mají stále v živé paměti uprchlickou krizi v roce 2015, kdy Maďarsko sloužilo jako tranzitní země pro desetitisíce uprchlíků, což zemi působilo obrovské problémy, a což nakonec donutilo maďarskou vládu vybudovat plot na hranicích, bránící této migraci. To byla pro Maďarsko velmi trpká zkušenost. A na druhou stranu si maďarští vládní představitelé dobře uvědomují, že stavět ploty není skutečným řešením, a že je třeba proti nelegální migraci bojovat aktivněji – pokud možno ještě před tím, než uprchlíci vstoupí na evropský kontinent. Z tohoto pohledu je rétorika a politika Viktora Orbána vůči Čadu velice racionální. Jistě, o mnoha prvcích politiky Viktora Orbána lze mít pochyby, a jeho proruská rétorika je skutečně nešťastná. Ale bylo by asi nesmyslné vidět za každým jeho výrokem nějaký další podtext, nějaký negativní prvek.

Stejně tak je pragmatickým krokem i rozhodnutí Maďarska vyslat do Čadu vojenskou misi. Maďarská armáda a její specialisté pomohou vycvičit čadskou armádu, a tím skutečně aktivně napomohou v boji proti migraci, ale i proti islámskému extremismu. Je to mnohem efektivnější než pouhé cpaní peněz africkým státům, přičemž ne vždy máme záruku, že tyto peníze budou skutečně efektivně využity. Pro maďarskou armádu navíc taková zahraniční mise bude jedinečným zdrojem zkušeností, a tím i dalším krokem k zvýšení bojeschopnosti.

Obdobně dává maďarská spolupráce s Čadem smysl i z hlediska ekonomického. Samozřejmě, na první pohled se něco takového nevyplatí, když Čad je zemí nejen vzdálenou, ale také dosud chudou. Jenže i mnohé jiné a větší státy již dávno pochopily, že i takovýto malý trh má svou hodnotu, a bylo by chybou jej opomíjet. Naopak, uspět v takovémto méně vyspělém státe je často snazší než v nějaké bohaté vyspělé zemi, kde existuje domácí průmysl, který je vládou vždy protežován. Čad ostatně není trhem zas tak malým, a navíc díky bohatým zásobám ropy lze očekávat, že bude ekonomicky růst. Čad je proto trhem velice perspektivním.

Maďarsko se přitom v posledních letech snaží posilovat svou ekonomiku, a rozšiřovat maďarským podnikům jejich exportní možnosti. Je to něco, co běžně dělají i bohaté a vyspělé státy. I z hlediska ekonomického je tak maďarská spolupráce s Čadem pragmatickým krokem. Bylo by přitom chybné vnímat tuto snahu o ekonomickou spolupráci jako něco negativního. Evropské státy by se měly spíše také snažit posilovat svou obchodní a ekonomickou spolupráci s africkými státy – už třeba proto, aby se tyto státy ekonomicky pozvedly a aby z nich lidé neodcházeli za lepšími životními podmínkami do Evropy.

Jako zcela nesmyslné lze pak vnímat úvahy o tom, že by Maďarsko prostřednictvím své vojenské mise mohlo v Čadu získávat strategické informace, a ty pak díky své proruské orientaci předávat Rusku. Je třeba si uvědomit, jakou politiku Čad realizuje, a především to, v jakém politickém prostředí se Čad nachází. Čad je obklopen státy, kde v minulých letech došlo k politickým zvratům, a kde získalo vliv Rusko, resp. známá ruská polovojenská skupina wagnerovci – Burkina Faso, Mali, Niger, dále i Středoafrická republika a částečně i Súdán. Burkina Faso, Mali a Niger dokonce vytvořily jakousi politickou unii, a hodlají i vojensky spolupracovat, a to pod zjevnou patronací Moskvy. Rusko tak má strategických informací o této oblasti víc než dost. Oproti tomu Čad se i nadále orientuje primárně na západní státy, především Francii, ale i na USA atd. Čad je tak de facto v oblasti Sahelu jediným skutečným spojencem západu, a je do jisté míry v protikladu výše zmíněným proruským státům. Pro Evropu by bylo bezesporu chybou takového spojence ztratit.

Na maďarské vojenské misi v Čadu tak není nic špatného, je spíše pragmatickým krokem a jedním z mála prozápadních politik dnešního, jinak poněkud problémového orbánovského Maďarska. Pro Českou republiku, resp. pro Armádu České republiky by pak tato maďarská mise mohla být spíše inspirací. A možná by stálo za to zauvažovat nad tím, zda by se i AČR neměla k této maďarské vojenské misi třeba v jen omezené míře připojit.

Zdroj: Defense News, The Africa Report, Reuters