Když začalo být jasné, že Německo nemůže vyhrát válku, připravovali Němci různé sebevražedné akce, které by alespoň zpomalily postup Spojenců, příp. by je přiměly k jednáním na jiném základě než bezpodmínečná kapitulace Německa. K těmto akcím patřila také Aktion 24.

V únoru 1945 sovětské jednotky vybudovaly několik předmostí na západním břehu Odry, poblíž Küstrinu (Kostřínu), Fürstenburgu a Frankfurtu nad Odrou, jež Wehrmacht nebyl schopen zničit. Sověti zde získali skvělou výchozí pozici pro útok na Berlín a průzkum brzy odhalil probíhající přípravy, které Němci pro nedostatek sil nemohli narušit.
Několik dostupných jednotek Luftwaffe nedokázalo zabránit přesunu sovětských posil a zásob, a proto OKW muselo vybrat pouze nejcitlivější místa sovětských zásobovacích tras, na která mohly být podniknuty útoky. Byly jimi železniční mosty přes Vislu hned za frontovou linií a sovětské pontonové mosty přes řeky Odra a Nisa. Obstl. Baumbach 1. března obdržel rozkaz Vůdce, který nařizoval zaútočit na všechny nepřítelem používané přechody přes tyto dvě řeky. Tento rozkaz mu zároveň předával dostatečné pravomoci pro zajištění veškerého nezbytného materiálu od jakékoliv součásti Wehrmachtu. Téměř okamžitě byl rozkaz rozšířen i na mosty přes Vislu, které byly proto vybrány jako cíle prvního útoku.

Foto: Na konci války byl na mělčině ve Šlesviku nalezen opuštěný Dornier Do 24, A3+??. Pravděpodobně se jednalo o jeden ze čtyř, které v listopadu 1944 měla ve svém stavu KG 200

Psali jsme:Gilbert du Motier, markýz de La Fayette: Hrdina a vojenský génius dvou světů

Ráno 1. března se šest Mistelů I, osm Mistelů II a devět letadel pro označení cílů od II./KG 200 vydalo ve třech skupinách z Burgu u Magdeburgu, aby zničily 450 m dlouhý dřevěný železniční most poblíž Varšavy – další se nacházel poblíž Deblinu a byl opravován – a také provizorní 480m dřevěný most u Sandoměře. Žádné podrobnosti o náletu se bohužel nedochovaly, ale podle všeho mosty zůstaly nepoškozeny.

Pro zvýšení účinnosti těchto úderů Luftflotte 6 vytvořila 6. března Gefechtsverband Helbig, ve kterém byly spojeny součásti několika jednotek, včetně 30 Ju 88 od II./LG 1, Mistely od II./KG 200 a Versuchskommando 200.
Na základě stejného rozkazu byl štáb eskadry LG 1 přeměněn na Einsatzstab Brückenbekampfung (Štáb pro útoky proti mostům) se základnou v Treuenbrietzenu. Baumbach byl jmenován zástupcem Obst. Helbiga.
V následujících týdnech jednotka útočila na mosty přes Odru a Nisu a pravděpodobně několikrát na Vislu. Avšak akutní nedostatek paliva výrazně omezil počet útoků. Bylo obtížné dosáhnout úspěch. Kvůli silné protiletadlové palbě a stíhačům se podařilo pouze málo přímých zásahů a několik jen těsně minulo. Také se vyskytly technické problémy s Mistely a poškozené nebo zničené pontonové mosty dokázali sovětští vojáci rychle opravit.

Na konci března Baumbach zastavil útoky Mistelů na provizorní mosty jako neúčinné. Pouze pevné mosty stály za vydané úsilí. Dokonce po spočítání úspěšnosti Helbig považoval metody útoku za pochybné. Proto se novým heslem staly „sebevražedné útoky“.

Helbig 5. března navrhl použití pouze Fw 190 a Bf 109, ale na konci března se objevily ve stavu Gefechtsverband Helbig létající čluny Dornier Do 24. S tímto typem se počítalo pro vysoce tajnou operaci s krycím názvem Aktion 24. Jejím cílem bylo zničení železničních mostů přes Vislu.

Psali jsme:Jako za dob pirátů: zoufalí němečtí ponorkáři napadli torpédoborec abordáží

Foto: Tento Mistel 2 (Ju 88G-1 a Fw 190A-8) byl v květnu 1945 nalezen opuštěný v Merseburgu

Pro vedení operace byl vybrán nejzkušenější stíhací pilot od LG 1, nyní působící u Eisatzstab Brückenbekampfung, Hptm. Güttler. Jako základna pro operaci bylo zvoleno zkušební středisko v Rechlinu u jezera Müritz. Avšak nejnaléhavějším požadavkem bylo získání mužů pro speciální operace. Aktion 24 byla založena na myšlence, že s Do 24 plně naloženými výbušninou pilot a ještě jeden člen osádky přímo narazí do mostů přes Vislu.
Karl-Heinz Lange, velitel mužů pro speciální operace, byl v lednu odeslán od KG 200 pryč a jeho podřízení byli přesunuti k různým jednotkám. Mnoho z nich bylo posláno ke 4./Erg.KG (J), umístěné v Plzni, aby se přeškolili na Fw 190. Zde byli na konci března nalezeni Hptm. Güttlerem, který získal pro akci Do 24 pět dobrovolníků pod velením Oblt. Roberta Ecka. Byli ihned odesláni do Rechlinu.

Mezitím se zjistilo, že nezkušení muži pro speciální operace nebudou schopni vzlétnout s plně naloženými Do 24, úspěšně navigovat a nalézt mosty během letu těsně nad zemí a za svítání bezpečně přistát na hladině Visly. Bylo proto nutné najít zkušené piloty létajících člunů, kteří by dokázali s letadlem doletět k cíli.
Tentokrát nebyli hledáni dobrovolníci, ale rozkaz obdrželi čtyři piloti námořní záchranné služby, o nichž se vědělo, že sloužili u bývalé letecké školy pro námořní piloty FFS(C) 17 v Pütnitz. Vybranými piloty byli Fw. Niethammer, Fw. Hildebrant, Fw. Reif. Pravděpodobně Ofw. Sporn Reif k tomu uvedl: „Na velikonoční neděli v dubnu 1945 jsem obdržel rozkaz přeletět z Pütnitz do Rechlinu. Nápadné přitom bylo, že místo obvyklé šestičlenné osádky jsem letěl pouze s palubním technikem. V tu dobu jsem neměl ponětí, o jaký úkol se jedná.“

Foto: Usmívající se Hptm. Werner Baumbach na úředním snímku krátce poté, co mu byly uděleny Dubové ratolesti

Také ostatní piloti 1. dubna přelétli s letadly do Rechlinu, avšak o účelu nevěděli nic více než Heinrich Reif. Když Reif přistál, již se na jezeře Müritz nacházely i ostatní létající čluny. Zatímco palubní technik se ihned vrátil do Pütnitz, Reif zůstal v Rechlinu, kde se k svému velkému překvapení setkal s ostatními piloty od letecké námořní záchranné služby. Zdálo se, že každý z nich byl v tajnosti převelen do Rechlinu.

Vedle pilotů Do 24 dorazili i muži pro speciální operace. Jednalo se o Lt. Ecka, Uffz. Resaga, Uffz. Noltemayera, Uffz. Sirnsena a Uffz. Strangeho. Během svého přesunu se zastavili v Jüterbogu u náčelníka velitelství letecké armády von Greima, který jim poskytl první informace o připravované akci. Veškeré podrobnosti obdrželi až večer po příjezdu do Rechlinu. Osobně je o Aktion 24 informoval Obst. Helbig. Plán počítal s přerušením sovětských zásobovacích spojů pomocí útoku na nejdůležitější železniční mosty přes Vislu u Thornu (Toruně), Varšavy, Deblinu a východně od Krakova. Heinrich Reif vzpomínal: „Let měl být proveden následujícím způsobem: Každému letadlu byl určen cílový most. Já jsem dostal ten u Thornu, byl to nejseverněji položený cíl. Mimo pilota byl pro let určen jako druhý pilot jeden z mužů pro speciální operace, který nikdy předtím s Do 24 neletěl. Vlastní pilot, tzn. já, měl přistát několik set metrů proti proudu řeky nad mostem, potom vystoupit z letadla a na nafukovacím člunu odveslovat k břehu. Potom se předpokládalo, že muž pro speciální operace dopluje s Do 24 k mostu, kde jej vyhodí do vzduchu. Mně bylo nařízeno, abych se dostal do Gdaňského zálivu k pobřeží, kde mne vyzvedne ponorka. Také jsem dostal polský občanský průkaz, ve kterém byla navíc informace, že jsem hluchý a němý, protože jsem vůbec nemluvil ani nerozuměl polsky.
Z detailů, jak jsme se my čtyři piloti Do 24 měli zachránit, jsme byli velmi znepokojení. I kdyby ranní opar zakryl okolí, Rusové by byli zburcováni již při letu Do 24 k mostu. Strážní na mostě by viděli, co se děje na řece, a zajetí by bylo pouze otázkou času.

Při zvažování, jak blízko jsme se měli přiblížit k mostu, vyvstala další otázka: Jak dlouho budou Rusové čekat, než zahájí palbu na neznámé letadlo, které se pomalu přibližuje k mostu? Ale na toto nikdo nedokázal odpovědět. Na konci diskuze byla všem připomenuta nutnost absolutního utajení: nic jsme si nesměli zaznamenat do zápisníků letů.“
Přes tato upozornění jeden z pilotů Do 24, Fw. Hildebrant, napsal 3. dubna dopis své dívce, v němž nebylo pochybností o povaze operace, které se má zúčastnit. Dopis ukazuje, jak Hildebrant posuzoval své šance na přežití:
„Přeletěl jsem sem a teď patřím ke speciálnímu komandu. Pravděpodobně to bude moje poslední akce. O co se jedná, ti nemohu říct. Zavázali jsme se opět k zachování tajemství. Mohu ti pouze říci, že to bude velice nebezpečná akce. Moje šance na přežití jsou velice malé. Pokud se to v několika týdnech nebo měsících uskuteční, určitě se o tom dovíš ze zpráv Wehrmachtu. Zda se to uskuteční, ještě nevím. Předpokládám, že ti mohu dát adresu, na které se budeš moci dovědět o mém osudu. Budeš jediná, kdo bude moci moji rodinu zpravit o tom, co se se mnou stalo. Po akci budeš moci zjistit více podrobností, když o to požádáš.“

Od 2. do 4. dubna byly Do 24 připravovány na akci. Do trupu bylo naloženo 42 krabic s hořčíkem a sedm krabic s dynamitem. Zápalná šňůra byla natažena do pilotního prostoru. Pro odlehčení letadla bylo odebráno veškeré nepotřebné zařízení včetně střeleckých věží. Po ukončení úprav byla letadla přesunuta z Rechlinu do skrytého zálivu u Robelu na západním břehu jezera. Ráno 4. dubna Do 24T-1 (W.Nr. 24) Fw. Heinze-Ottokara Hildebranta byla naložena vysoce výbušným nákladem, nahodila motory a přeplula k maskovanému místu na jezeře Müritz.
Menší tichý pilot z východopruské lesnické rodiny právě s letadlem pojížděl, když se rozezněla siréna oznamující nálet. Téměř vzápětí zaútočily americké P-51 Mustang od 354. FS v nízké výšce. Přes silnou protiletadlovou palbu zasáhly několik Ju 88, které vzplály, a následně odletěly západním směrem k jezeru Müritz. V 9.40 asi 2 km západně od Rechlinu napadly Do 24, která se pohybovala ještě na vodě. 2/Lt. Bonhorst později v bojovém hlášení uvedl: „Náš roj objevil Do 24 na jezeře Müritz. Pojížděla k západnímu břehu, když jsme na ni zaútočili…“

Foto: Ačkoliv není jisté, zda se jedná o jeden z Dornierů Do 24 zapojených do Aktion 24, snímek poskytuje dobrou představu, jak pravděpodobně vypadala letadla v době svého posledního letu do Guldborgu v Dánsku. Věže byly odstraněny a byly domalovány velké červené kříže

Pro Do 24 neexistovala žádná šance na únik. Celá skupina Mustangů se na ni vrhla, dokud nezačala hořet. Fw. Hildebrandt byl zabit. Přes prudkost útoku dynamit nevybuchl a Do 24 s běžícími motory pokračovala v plavbě, dokud nenarazila na pobřeží poblíž Robelu. Aktion 24 si vybrala svoji první oběť. Ztráta zkušeného pilota, který sloužil u 9. a 2. Seenotstaffel, kde zachránil 95 životů, byla obrovským šokem pro jeho kamarády – především pro Reifa, který vše pozoroval ze svého krytu.

V následujících dnech muži očekávali zahájení operace, ale nic se nedělo. Mimo obecných činností nebyl téměř žádný kontakt mezi piloty Do 24 a muži pro speciální operace. Výcvik nebo diskuze o taktice neprobíhaly, mimo nějakých instruktáží pro muže pro speciální operace. Zbývající „výbušné Do 24“ zůstávaly skryty v zátokách.
Odpoledne 10. dubna se nad Rechlinem opět rozezněly sirény. O chvíli později 159 bombardérů B-24 americké 2. BD shodilo svůj smrtící náklad na základnu a způsobilo vážné škody. Poslední bomby dopadly v 15.10 hod. Poté letiště napadly doprovodné stíhačky. Mezi nimi byly i Mustangy 61. FS, které odletěly západním směrem. Capt. Bond popsal, co následovalo: „Žlutý a modrý roj se stočily doprava a v zátoce asi 8 km od Rechlinu objevily tři létající čluny Do 24. Od východu k západu na ně zaútočily. Já jsem útočil na letoun úplně vpravo: střílel jsem, dokud nezačal hořet. Když jsem přelétal nad Do 24, ta při ohromné explozi vybuchla.“

Američané objevili „výbušné“ Do 24 od Gefechtsverband Helbig. Útoky nepřestaly, dokud nebyly zničeny všechny létající čluny. Pokud jsou americké záznamy správné, dvě letadla vybuchla a jedno se, hoříc, potopilo. Ztráty na životech musely být velké, protože na jejich palubách stále ještě pracovalo mnoho členů pozemního personálu.
Pro pozorovatele Aktion 24 v Rechlinu bylo více než zjevné, co se stalo: ještě předtím než začala, přišel náhlý konec – ale neobešel se beze ztrát na životech. Díky tomu, že nebyly k dispozici další Do 24, přeživší piloti nepřišli o život ve zbytečné bojové akci. Zbývající muži pro speciální operace byli posláni do Jüterbogu, zatímco námořní piloti byli přesunuti k námořní letecké záchranné skupině SNG 81.

Foto: Podrobný příběh této speciální tajné jednotky byl také sepsán do knihy KG 200 od autorů Geoffreye J. Thomase a Barryho Ketleye

Ve skutečnosti byl pravděpodobně nalezen ještě jeden Dornier Do 24, nebo jej Američané nezasáhli, protože Reif v jednom stále plně naloženém výbušninami letěl se Spornem a Niethammerem do Parowa poblíž Stralsundu, kde hledali SNG 81. Tato jednotka se mezitím přesunula do Bugu. V době, kdy Reif a jeho kamarádi nakonec dorazili do Bugu, měla ve své výzbroji jednu Me 410 a dvě Do 24. Sporn a Niethammer dostali za úkol s těmito Do 24 vzlétnout. Všechny tři Do 24 potom zamířily do dánského Guldborgu.

Ráno 5. května zde přistála poslední Do 24 od SNG 81 a padla do britských rukou.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue