Nedávné americké prezidentské volby a vítězství Donalda Trumpa vyvolaly celou řadu mezinárodně-politických a bezpečnostních otázek, týkajících se i Evropy. Jednou z nich je pak otázka Ukrajiny. Všichni si asi vzpomeneme na známý výrok, že po svém zvolení Trump tento konflikt vyřeší za 24 hodin. Nový americký prezident sice může rusko-ukrajinský konflikt výrazně ovlivnit, avšak lze pochybovat, že jej může v krátkém čase zcela ukončit.

Foto: Konflikt na Ukrajině trvá již téměř 3 roky | Shutterstock

USA a Ukrajina

Předně je nutno podotknout, že USA jsou pro Ukrajinu významným, a do jisté míry tradičním partnerem, což je dáno i historicko-politickými důvody. USA byly jednou z garantujících stran budapešťského memoranda, které Ukrajině zaručovalo její práva, její samostatnost a územní integritu. USA také od osamostatnění Ukrajině významně pomáhají, a to především ekonomicky, kdy této zemi věnovaly na rozvoj státních institucí či na odstranění ekologických škod miliardy dolarů.

Psali jsme:Madurovská Venezuela – geopolitický hráč s četnými slabinami

Vypuknutí války na východě Ukrajiny v roce 2014 a především otevřená agrese ze strany putinovského Ruska v roce 2022 pak tuto pomoc ještě zesílily. USA navýšily svou hospodářskou pomoc Ukrajině, jejíž nedostatečně silnou ekonomiku válka dál oslabila. Důležitá je ale i americká vojenská pomoc, kdy USA darovaly Ukrajině obrovské množství zbraňových systémů a munice. A to jak ze zásob americké armády, tak i prostřednictvím vojenského prodeje, který byl plně financován z amerického státního rozpočtu. Celkový rozsah této americké pomoci přitom činí desítky miliard dolarů; tedy víc než státní rozpočet leckteré země.

Nelze se proto divit, že i otázce Ukrajiny se D. Trump během předvolební kampaně věnoval, a že chce svou pomoc Ukrajině omezit. Tyto peníze totiž USA do jisté míry chybí. I USA mají své ekonomické problémy, ekonomika USA dlouhodobě trpí vysokým deficitem státního rozpočtu a rostoucím státním dluhem. Především ale USA tyto prostředky potřebují i jinde. Vždyť i další američtí spojenci požadují pomoc, např. Izrael, který v současnosti bojuje svou válku s teroristickým hnutím Hammás a Íránem. Stejně tak USA potřebují finanční prostředky pro posílení svých vojenských schopností v Pacifickém oceánu, kde se čím dál častěji střetávají s ambiciózní Čínou, ale také nevyzpytatelnou KLDR.
  
I to je důvod, proč D. Trump chce omezit americkou pomoc Ukrajině, a dané prostředky investovat do jiných oblastí. Lze ale pochybovat, zda by toto zastavení či třeba jen výrazné omezení americké pomoci mohlo vést k ukončení ukrajinského konfliktu. Právě tím přitom Trump argumentuje – podle této poněkud zvrácené logiky pokud USA zastaví svou pomoc Ukrajině, Ukrajina svou válku prohraje, dojde k uzavření nějakého kompromisního míru (nikdo ale nedokázal představit, jak by ten mír měl vypadat), a tím dojde k ukončení války. A je třeba podotknout, že v tomto názoru není D. Trump není nijak osamělý, a že má i v Evropě, potažmo také v České republice celou řadu názorových souputníků, kteří by chtěli jít stejnou nebo podobnou cestou.

Cesta územních ústupků – cesta do pekel

Problém je, že D. Trump se zjevně nezabývá otázkou, zda by k něčemu takovému Ukrajina přistoupila, zda by byla ochotna jít cestou uzavření mírové smlouvy s Ruskem. Zda je něco takového vůbec reálné, a zda je to také dlouhodobě udržitelné. Ukrajina totiž má s takovou politikou smutné zkušenosti. Je zde naprosto jasná historická zkušenost Budapešťského memoranda, jehož cílem bylo definování mezinárodně-politického postavení Ukrajiny po rozpadu a především stanovení jejích bezpečnostních garancí. Rusko coby jedna ze smluvních stran této mezinárodní dohody se v ní zavázalo k respektování Ukrajiny; Rusko také deklarovalo, že uznává územní celistvost Ukrajiny. A nic z toho nezabránilo ruské anexi Krymu, vyvolání prorusky motivovaného (a ruskou armádou řízeného) separatismu východních území Ukrajiny a konečně i přímému vpádu ruské armády na území Ukrajiny.

S uzavíráním takovýchto zdánlivě rozumných kompromisních smluv, s cestou územních ústupků má smutnou zkušenost i Evropa, potažmo Česká republika. Také Evropa a někdejší Československo šly cestou územních ústupků, kdy Československo odstoupilo hitlerovskému Německu území Sudet (což byla situace analogická východnímu území Ukrajiny). Tato smířlivá politika ale vedla jen k tomu, že Německo brzy začalo požadovat území celého Československa. A Evropa brzy došla k závěru, že takovému zlu nelze donekonečna ustupovat – a šla cestou otevřeného vojenského střetu s nacistickým Německem.

Psali jsme:Analýza akvizice čínských stíhaček Egyptem

Je také možná škodou, že si D. Trump a jemu podobní nedokážou položit otázku, zda by i oni sami byli ochotni jít cestou územních ústupků, zda by byli ochotni aplikovat tento přístup sami na sobě. Zda by D. Trump byl ochoten dát Ukrajincům coby kompenzaci za jejich územní ústupky třeba stát Iowa. Stejně tak si D. Trump bohužel nedokáže sám sobě položit ani otázku, zda by USA byly ochotny jít nějakou kompromisní cestou územních ústupků, pokud by Rusko začalo požadovat území Aljašky, které kdysi carské Rusko postoupilo USA. Je to možná poněkud absurdní (ovšem nikoliv nereálná) představa. Ale právě to nám ukazuje, jak absurdní a nesmyslné je nutit Ukrajinu, aby šla právě takovouto cestou. Je tedy pochopitelné, proč se Ukrajina takovéto cestě územních ústupků tolik brání.

Předně je otázkou, jak velkého území Ukrajiny by se ony územní ústupky měly týkat. Nejedná se ani tak o otázku strategicky významného Krymu, ale především regionů na východě Ukrajiny. Vždyť Rusko zde již obsadilo území mnohem větší, než je území obývané ruskou menšinou, území separatistické Doněcké a Luhaňské republiky. Lze přitom pochybovat o tom, že by Rusko bylo ochotno se jím obsazeného území vzdát, když místo toho se vehementně snaží postupovat dál na západ.

I z této ruské politiky, z ruské vojenské taktiky postupovat dál bez ohledu na ztráty a na lidské životy je přitom patrné, že Rusku nejde jen o území na východě Ukrajiny, ale o celou Ukrajinu. Rusko chce Ukrajinu opět dobýt, a obnovit tak hranice z dob Sovětského svazu. V neposlední řadě Rusko usiluje o přírodní bohatství Ukrajiny, o její úrodnou půdu.

Právě to si Ukrajinci dobře uvědomují. Především těm prozíravějším je jasné, že nové dobytí Ukrajiny Ruskem by znamenalo zotročení, faktickou likvidaci ukrajinského národa. Ukrajinci ostatně mohou dobře vidět, jak se Ukrajincům žije na území obývaném Ruskem, kde běžně dochází k znásilňování, únosům dětí atd. I proto se již na území obsazeném Rusy se začíná projevovat partyzánská válka. To nám také napovídá, co by nastalo po hypotetickém uzavření smíru mezi Ruskem a Ukrajinou.

Teoreticky je možné, že by Rusko a Ukrajina uzavřely nějaký kompromisní mír. Ukrajina by se vzdala Krymu a území na východě Ukrajiny. A to jak separatistické Doněcké a Luhaňské republiky, tak i dalších oblastí obsazených ruskou armádou. Tyto oblasti by se plně začlenily do území Ruské federace. Otázkou je ovšem statut Kurské oblasti, tj. území Ruské federace, které je ale nyní pod kontrolou ukrajinské armády.

Výměnou za tyto územní ústupky by Ukrajina získala mír. Rusko by přestalo útočit na Ukrajinu, ruská vojska by se stáhla na ruské území. Zbytková Ukrajina by se pak teoreticky mohla stát součástí západních struktur, a to jak Evropské unie, tak především NATO, které by pro ni byly bezpečnostní garancí.

Lze ale pochybovat, zda by něco takového mohlo fungovat. Předně – je otázkou, zda lze Rusku věřit; po zkušenostech s jeho politikou, s jeho pošlapáním Budapešťského memoranda či Minských dohod (které jako první začali porušovat proruští separatisté, zjevně na příkaz Moskvy). Spíš je pravděpodobné, že by Rusko jen využilo uzavření míru ke krátkému oddechu, k posílení svých ozbrojených sil, a brzy by opět na Ukrajinu zaútočilo.

Stejně tak je pochybné, zda by tento smír mohl fungovat i na ukrajinské straně. Je totiž pravděpodobné, že by velká část ukrajinské společnosti uzavření míru s Ruskem za cenu ztrát vlastního území nikdy nepřijala. Ve vedení ukrajinského státu, ve vysokých funkcích ukrajinské politiky a stejně tak i ukrajinské armády jsou totiž lidé, kteří jsou ve vztahu k Rusku mnohem radikálnější než je ukrajinský prezident Zelenskyj či současná ukrajinská vláda. Za takové situace je pravděpodobné, že by na Ukrajině došlo ke státnímu převratu. Prezident a ukrajinská vláda by byli odstraněni, a místo toho by přišla nějaká nová, radikálnější vláda. Ta by obnovila boje, s jasným cílem znovu získat ztracená území na východě Ukrajiny.

Důležité je, že tento postoj, tj. znovu získat všechna území obsazená agresorem, zastává nejen velká část ukrajinských politických a vojenských špiček, ale také převážná část ukrajinského národa. Nemalé procento Ukrajinců je dnes již unaveno vlekoucí se válkou. Ale i ti, kteří se cítí unaveni, mnohdy nejsou ochotni připustit jakékoliv územní ústupky. Většina ukrajinské společnosti vnímá obsazení části své vlasti Ruskem jako obrovskou křivdu. Tito lidé by byli ochotni i nadále bojovat, a to i bez ohledu na vládu. Je navíc třeba mít na mysli, že Ukrajinci mají často na území obsazených Ruskem své blízké. Mají tedy za co bojovat.

Je proto pravděpodobné, že brzy by došlo k vytvoření různých soukromých armád, které by ve válce pokračovaly, byť v poněkud jiné podobě. Lze také předpokládat, že tyto jednotky by získaly podporu od oné radikální části ukrajinské generality. Stejně tak je pravděpodobné, že by se tento boj propojil s hnutím odporu, které již dnes vzniká ve východních územích Ukrajiny obsazených Ruskem. Výsledkem tohoto stavu by byla pokračující válka na Ukrajině, která by prorůstala v otevřený konflikt s Ruskem. Tedy žádný mír, žádné ukončení války, a to i přes hypotetické oficiální uzavření smíru mezi Ukrajinou a Ruskem.

I proto současné politické vedení Ukrajiny včetně samotného prezidenta Zelenského jedná tak, jak jedná. Ukrajinská vláda vidí, že má značnou veřejnou podporu, a to právě v otázce boje s Ruskem. Ukrajinská vláda se chová jako každá správná politická reprezentace, kdy dělá to, co po ní požadují občané země. Ukrajinské politické vedení se navíc obává dominového efektu; toho, že by Rusko mohlo požadovat další a další území. Stejně tak má vláda v Kyjevě obavy z toho, že by se od Ukrajiny mohly odtrhnout některé regiony, s jasným cílem pokračovat dál v boji s Ruskem a znovu získat ztracená území. Výsledkem by byl naprostý rozvrat Ukrajiny. Je přitom zřejmé, jak negativní dopad by to mělo na situaci v regionu, ale i v celé Evropě. I proto ukrajinské politické vedení nehodlá jít cenou zdánlivě výhodného smíru, územních ústupků – a místo toho pokračuje dál ve svém boji s cílem osvobodit celou Ukrajinu.

Důležité je, že v tomto svém boji za svobodu a nezávislost s Ukrajina získala i celou řadu podporovatelů. USA totiž nejsou jedinými partnery Ukrajiny, jedinými poskytovateli pomoci Ukrajině. Je zde celá řada evropských států, především na východě Evropy, které se cítí být ohroženy úplně stejně jako Ukrajina. Tyto státy a jejich politické reprezentace si dobře uvědomují, že Putinovy ambice nekončí na Ukrajině, a že pokud by Ukrajina padla, pak by byly na řadě. To, že i jim hrozí válka, napadení Ruskem. A proto tyto státy vehementně podporují Ukrajinu, a to jak ekonomicky, tak i dodávkami zbraní.

Především jde o pobaltské státy. Pobaltské státy mají s ruskou okupací svou vlastní smutnou zkušenost. A rozhodně se nechtějí vracet zpět po kuratelu Ruska. Pobaltské státy jsou ovšem poměrně malé, s malou populací a slabší ekonomikou. Přesto by bylo chybou tyto státy podceňovat. Po svém osamostatnění a hlavně po vstupu do EU totiž pobaltské státy zaznamenaly značný rozvoj, vzrostla jejich ekonomika, pobaltské státy si dokázaly vytvořit i kvalitní ozbrojené síly. Co je však asi nejvíc imponující, je jasný postoj pobaltských států vůči Rusku, a jejich ochota pomáhat Ukrajině. Pobaltské státy proto i přes svou slabší ekonomiku poskytly Ukrajině obrovskou pomoc, a to především v podobě dodávek různých zbraňových systémů. A v této pomoci hodlají pobaltské státy i nadále pokračovat.

Obdobnou politiku jako pobaltské státy zastává i Polsko. Také Polsko má s ruskou politikou smutné zkušenosti, Polsko si je též dobře vědomo různých hanlivých a výhrůžných výroků ruských představitelů vůči Polsku. I proto Polsko bere nebezpečí ze strany Ruska velmi vážně.

Výhodou Polska (oproti pobaltským státům) je přitom to, že jde o stát poměrně velký, s početnou populací, a dnes již výkonnou ekonomikou. Polsko navíc obdobně jako pobaltské státy neváhá posilovat své ozbrojené síly a věnuje na ně význačné procento státních výdajů, takže polské ozbrojené síly dnes patří mezi nejsilnější v Evropě. Co je důležité, Polsko výrazně pomáhá Ukrajině. A to jak ekonomicky, tak i vojensky, pomocí při výcviku ukrajinských vojáků, ale hlavně dodávkami vojenské výzbroje. Polské dodávky zbraní jsou přitom impozantní, a zahrnují celou řadu zbraňových systémů. A jelikož má polská armáda velké množství zbraňových systémů a zároveň v mnoha kategoriích plánuje přezbrojení na moderní západní typy, má z čeho pomáhat. Výroky polských představitelů navíc naznačují, že Polsko chce v této pomoci Ukrajině i nadále pokračovat.

Výrazným poskytovatelem pomoci Ukrajině je i severské Finsko, čerstvý člen NATO. Také Finsko má s ruskou agresí své smutné historické zkušenosti, a některé výroky ruských představitelů naznačují, že tato finská historická zkušenost je dodnes živá. I proto Finsko výrazně posiluje své ozbrojené síly. A ze stejných důvodů Finsko podporuje Ukrajinu. Velkou výhodou Finska je přitom to, že má sice poměrně malou populaci, ale zato výkonnou ekonomiku, vysoký HDP na obyvatele. Finsko má tedy dostatečné finanční zdroje. Důležité je, že finská armáda disponuje velkým množstvím výzbroje, z části sice zastaralé, ale zato výborně se hodící pro ukrajinský konflikt. Právě jimi může Ukrajině výrazně pomoci.

Podobnou pozici jako Finsko zaujalo i Švédsko. Také Švédsko si plně uvědomuje nebezpečnost dnešní situace, a proto opustilo svou tradiční neutrální pozici, a stalo se členem NATO. Ze stejných důvodů se Švédsko stalo významným poskytovatelem pomoci Ukrajině, a to jak finanční, tak i vojenské. Bohaté a silné Švédsko přitom chce svou pomoc ještě navýšit.

Samozřejmě, otázku pomoci Ukrajině komplikují Maďarsko a Slovensko. Oba tyto státy zastávají silně proruské postoje, a rozhodně nehodlají pomáhat Ukrajině. Tyto státy komplikují pomoc Ukrajině na půdě EU, nijak ale nemohou ovlivnit politiku jednotlivých dalších členských států.

Ukrajině pomáhají i další evropské země. Nejasný je postoj České republiky, která je nyní silným podporovatelem Ukrajiny, ale po příštích volbách se může situace změnit. Složitá je situace balkánských zemí, především Rumunska a Bulharska, které jsou odpůrci ruské politiky, ale slabá ekonomika jim brání realizovat nějakou výraznější pomoc Ukrajině. Na druhou stranu Ukrajině pomáhají i západní státy, které jsou v relativně komfortní situaci, protože jsou vzdáleny od ukrajinského bojiště. Státy jako Holandsko či Belgie Ukrajině pomáhají, a to ani ne tak vlastními dodávkami zbraňových systémů, ale financováním zbrojních dodávek od středoevropských států.

Především Litva, Lotyšsko, Estonsko, Polsko, Finsko a Švédsko tak představují  jakousi neformální protiruskou koalici, která má vůči Rusku jasný a vyhraněný názor. Tyto státy si uvědomují, že jsou ruskou politikou ohroženy, a proto tolik pomáhají Ukrajině. Politická situace v těchto zemích přitom naznačuje, že tyto státy budou v této pomoci i nadále pokračovat – a to i bez ohledu na USA a na to, jestli USA pod vedením D. Trumpa omezí svou pomoc Ukrajině.

Vše tedy ukazuje, že D. Trumpovi se nepodaří realizovat jeho zjevný plán ukončit válku na Ukrajině na úkor Ukrajiny, že se mu nepodaří donutit Ukrajinu k územním ústupkům pohrůžkou ukončení či omezení americké vojenské a ekonomické pomoci. Existují totiž i další státy, které jsou ochotné Ukrajině pomáhat. Jednotlivé tyto státy jsou sice menší než USA, společně ale vytvářejí obrovskou sílu. A s vědomím této síly v zádech, o kterou se může opřít, bude mít Ukrajina i nadále dostatek vůle bojovat proti Rusku.

Donald Trump tak do jisté míry donutil Evropu k tomu, aby znovu nalezla svou sílu, aby našla svou politickou vůli vzdorovat nebezpečným autoritativním systémům. Je to paradoxně něco přesně opačného než to, co si D. Trump přál, protože jeho ambicí bylo spíš oslabit Evropu. Nicméně pro Evropu je to jenom dobře.

Zdroj: Reuters, European Council on Foreign Relations