Vojenský puč v Mali, Nigeru, Burkina Faso. K tomu nedávný puč v Gabonu; v zemi, která donedávna patřila mezi nejstabilnější státy v Africe. To jsou zprávy, které se na nás valí takřka s želenou pravidelností, a které v Evropanech vyvolávají přinejmenším obavy. K tomu je třeba přičíst i uprchlickou krizi, kdy právě z těchto, ale i dalších afrických zemí přicházejí do Evropy zástupy tisíců migrantů. Je proto zřejmé, že dění v těchto zemích se nás bezprostředně dotýká. I proto si mnoho lidí klade otázku – co se to vlastně v Africe děje?

Vojenské puče – nic nového pod sluncem

Předně je třeba říci, že vojenské puče nejsou pro Afriku nic nového. Naopak, jsou nedílnou součástí dějin afrických zemí, a do jisté míry patří k místnímu politickému koloritu. Téměř v každé africké zemi v její novodobé historii, tj. po etablování jednotlivých afrických států po skončení koloniální éry, proběhl nějaký vojenský převrat. Vojenské puče tak nejsou výrazem nějakého novodobého trendu.

Foto: Vojenské puče nejsou pro Afriku nic nového. Naopak, jsou nedílnou součástí dějin afrických zemí | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Nasazování starších tanků na moderním bojišti aneb platí úsloví „i špatný tank je lepší než žádný tank“ ?

Vojenské puče navíc nejsou jen nějakou výsadou Afriky. Vojenské puče byly donedávna příznačné pro celou oblast Jižní Ameriky, kde vynesly k moci řadu operetních generálů. V některých zemích (Bolívie) se odehrávaly tak často, že občané leckdy ani nevěděli, kdo právě panuje. Obdobně se celá řada vojenských pučů odehrála v Asii, a to i v zemích relativně vyspělých (Thajsko). A např. v Myanmaru vojenský režim vládne již od roku 1988, a de facto již od r. 1962. Vojenské převraty proto nelze vnímat jako nějaký příznak zaostalosti Afriky.

Vojenské převraty navíc mají svou logiku. Pokud je v zemi vládnoucími elitami dlouhodobě zanedbáván její rozvoj, pokud je země navíc i vnitřně rozvrácená, pak je přirozené, že část představitelů armády (která je založena na jasné hierarchii, na určitém řádu) může nabýt dojmu, že jejich autoritativní styl řízení může danému státu pomoci. A je nutno říci, že v některých případech tomu tak skutečně bylo, a vojenský převrat dané zemi napomohl. Bylo to ale pouze tehdy, když vzniklá vláda vojáků posloužila jen jako překlenovací, která měla zemi převést od svržené vlády k řádným demokratickým volbám. Problémem je, že představitelům armády se leckdy u moci zalíbí, a snaží se jí udržet co nejdéle, a to za jakoukoliv cenu. K udržení moci navíc mají jedinečný nástroj – armádu, ze které vzešli. Historie vojenských převratů nám ale ukazuje, že právě v armádách leckdy vzniká odpor proti diktátorovi; už třeba proto, že se objeví další ambiciózní důstojníci, kteří by se rádi dostali na diktátorovo místo. Vojenské puče a na nich vzniklé vojenské vlády proto nejsou skutečným řešením.

Afrika – až příliš velká, až příliš různorodá

Problémem je, že jednotlivé vojenské převraty často strkáme do jednoho pytle. Je to dáno i tím, že i jednotlivé státy subsaharské Afriky, potažmo i Afriky jako takové nám splývají. Státy subsaharské Afriky proto vesměs hodnotíme jako chudé, zaostalé atd. Jenže tak tomu není. Mezi jednotlivými africkými zeměmi jsou naprosto zásadní rozdíly, a to jak co se týče ekonomiky a míry rozvoje, tak i co se týče politické kultury. Každý africký stát je naprosto svébytný, stejně jako jsou svébytné i státy Evropy či Asie. Africké státy jsou sice chudé, mají nízké HDP, ale zato mají v mnoha případech velké množství obyvatel, jehož počet navíc neustále roste. Rostoucí počet obyvatel pak dál zvyšuje i pestrost názorů v jednotlivých zemích, což má samozřejmě velký vliv na politiku dané země. Vše dál umocňují i moderní sociální média, která se i v Africe zabydlela, a dávají tak tamní politice zcela jiný rozměr, jiný, než na jaký byly tamní vládnoucí elity zvyklé. Každý stát, případně jednotlivé regiony (je třeba brát v potaz to, že hranice afrických států vznikly často za koloniální éry uměle, a jednotlivá etnika obvykle žijí hned v několika sousedících státech) tak představuje zvláštní případ. I proto stojí za to se na jednotlivé země podívat systematičtěji.

Súdán představuje zvláštní případ. V této zemi proběhla hned celá řada vojenských převratů; především převrat v r. 2019 , který svrhl dlouholetého diktátora Umara al-Bašíra, a následně puče v r. r. 2021 a 2023. Z toho posledního se navíc země dosud nevzpamatovala. V zemi de facto probíhá občanská válka, a to mezi vládou představovanou prezidentem A. Burhánem a odbojnou skupinou kolem generála M. Dagala a jemu podléhajících jednotek RSF. Do bojů se ale zapojily i další skupiny, z nichž každá chce získat svůj podíl na moci. Situace v Súdánu proto zůstává i nadále velmi nepřehledná.

Psali jsme:1000 dronů Bayraktar, křižník potopený cigaretou, či zničené ukrajinské letectvo. Rusko se samo ztrácí ve své propagandě

To, že v Súdánu v tak rychlém sledu proběhlo hned několik vojenských převratů, je do značné míry důsledek toho, že země se dosud nevyrovnala s pádem režimu al-Bašíra, který Súdánu vládl dlouhých 30 let. Dlouholetá vláda O. Bašára nedovolila vzniknout přirozené politické reprezentaci, během této diktatury navíc byla zanedbávána i státní správa jako taková. I to vytvořilo podhoubí pro dnešní situaci.

Případ Súdánu je do značné míry klíčový a určující pro celý region. Za vlády al-Bašíra totiž Súdán podporoval různé odbojné skupiny v dalších zemích – především v Etiopii, ale také Čadu, Středoafrické republice atd. Někdy stál i u jejich zrodu. Právě tyto skupiny pak ve svých zemích hrají významnou roli dodnes.

Nemalou roli v této podpoře různých povstaleckých skupin hrálo i to, že Súdán disponuje i poměrně výkonným zbrojním průmyslem. Zbraně súdánské provenience se tak objevily hned při několika pučích či pokusech o puč. Súdán také hraje významnou roli v černém obchodu se zbraněmi na africkém kontinentu. Súdán proto má pro dnešní sérii pučů v Sahelu význam větší, než se může zdát.

Poněkud jiným případem jsou nedaleké země Sahelu – Mali, Niger a Burkina Faso. Také v těchto zemích proběhla hned celá série převratů. Tyto puče ale mají jiný původ než puč v Súdánu. Ve všech těchto zemích jsou vojenské puče reakcí na nedobrý stav těchto zemí, daný především činností extremistických islamistických skupin, jako je Islámský stát, Boko Horam atd., a stejně tak odbojovou činností Tuaregů, kteří žijí ve všech těchto zemích, a kteří by si nejraději vytvořili svůj vlastní stát. To by ovšem znamenalo faktické rozbití těchto tří zemí, a není tedy divu, že se tomu jejich vlády brání. Jednotlivé vlády jsou ovšem limitovány špatnou ekonomickou situací těchto zemí, a proto se jejich činnost může zdát jako nedostatečná. I to je silným impulsem pro armádní kruhy, aby převzaly moc, a pokusily se vládnout efektivněji a řešit bezpečnostní problémy s vyšší razancí.

V Mali proběhly puče v r 2020 a 2021. Tyto puče ale neznamenaly jen předání moci, ale také změnu zahraničně politické orientace země. V důsledku těchto pučů se totiž Mali odvrátilo od dosavadní spolupráce se západními zeměmi, především bývalou koloniální mocností Francií, a mnohem víc se začalo orientovat na Rusko. Tato spolupráce s Ruskem ale zatím nepřináší žádné výsledky, a především nijak nepřispěla ke stabilizaci země.

V Nigeru proběhl puč v červenci 2023, kdy byl svržen prezident M. Bazoun, a k moci se dostal prezident A. Tchiani. Šlo o relativně poklidný puč, kdy byly vyměněna pouze hlava státu, a klíčovou úlohu v zemi si stále drží armáda. Je  ovšem třeba zmínit, že pro Niger jsou vojenské puče a střídání dob vojenských a civilních vlád příznačné po celou dobu jeho novodobé existence od osamostatnění země v r. 1960. Občané Nigeru tak jsou na vojenské puče do jisté míry zvyklí. Silná moc armády je vítána i kvůli složité bezpečnostní situaci na severu země. V nigerském převratu hrálo svou roli i Rusko, resp. známá ruská skupina wagnerovci.

V Burkina Faso proběhly poslední puče v lednu a v září 2022. I v tomto případě byly puče  reakcí na složitou situaci na severu země, kde probíhají boje proti islamistickým skupinám, částečně pronikajícím z nedaleké Libye. Stejně tak ale byly i důsledkem špatné ekonomické situaci v zemi, která patří mezi nejchudší státy světa. Na druhou stranu tyto problémy Burkinu Faso sužují dlouhodobě, a lze pochybovat, že by je nová vláda I. Traorého dokázala nějak razantněji řešit. Také při tomto puči sehrála určitou, byť zřejmě jen omezenou roli ruská bezpečnostní skupina Wagnerovci.

Ve všech těchto třech zemích tak byly puče primárně reakcí na nedobrou bezpečnostní situaci země, na existenci islamistických skupin, se kterými předchozí vlády bojovaly nedostatečně. Tyto vojenské puče jsou navíc i výrazem nižší politické vyspělosti těchto zemí. Je ale třeba brát v potaz, že vojenské puče jsou v těchto zemích dlouhodobě běžným jevem, do značné míry patří do místní politické kultury.

Důležité je, že ve všech těchto zemích v posledních převratech hrálo nějakou roli i Rusko, a to jak neoficiálně prostřednictvím skupiny wagnerovci, tak i prostřednictvím oficiální státní politiky. I to nám ukazuje na význam dění v tomto regionu, kde se snaží mít vliv i světové velmoci, a to jak Francie coby bývalá koloniální velmoc, ale i USA, a stejně tak i Rusko nebo Čína.

Zcela jiný průběh měl vojenský převrat v sousedním Čadu. Také tato země se potýká s islamistickými extremisty, s Boko Horam atd., oproti výše zmíněným zemím ovšem výrazně úspěšněji. Bylo tomu i díky poměrně efektivní vládě I. Débyho. Ten ale v r. 2021 zemřel, a to po dlouhých třiceti letech vlády.

Po tragické smrti I Débyho provedla část armády vojenský puč; po určitou dobu hrozilo, že dojde k destabilizaci Čadu. Výsledkem tohoto puče ovšem bylo to, že byla ustanovena nová vláda, ve které je silně zastoupena armáda - a prezidentem se stal M. Déby, syn I. Débyho . Bylo tomu i díky tomu, že M. Déby se coby syn bývalého prezidenta, ale i coby příslušník armády těšil značné popularitě.

Nová vláda měla mít pouze přechodný charakter. Časový rámec její působnosti byl ale již opakovaně překročen, a lze předpokládat, že tak tomu bude i nadále. Není tedy vyloučeno, že i M. Déby bude vládnout obdobně dlouho jako jeho otec.

Čadský puč je zajímavý tím, že nijak nenarušil struktury vládnutí. Došlo jen k výměně několika hlavních tváří. Tím, že se hlavou státu stal M. Déby, syn I. Débyho, pak Čad získal i určitý monarchistický charakter. Je ale otázkou, zda je to i dlouhodobě udržitelné.

Svébytným případem je nedaleká Guinea, kde v r. 2021 proběhl puč, který svrhl prezidenta A. Condé. Za tímto pučem přitom nestála ani tak nedobrá bezpečnostní situace v zemi 
(Guinea se zdaleka tolik nepotýká s islamisty, jako Niger atd.), ale pouze ambice určité části ozbrojených sil. Jde tak o ryze vojenský puč, o klasickou snahu dostat se k moci.

Je ovšem třeba zmínit, že puče do značné míry patří k místnímu politickému koloritu. Vojenský puč proběhl v Guineji i v r. 2008, vojenským pučem se v r. 1984 dostal k moci dlouholetý diktátor L. Conté. Ostatně, i proto obyvatelstvo vojenský puč přijalo bez nějakých větších protestů, jako cosi normálního. Tento puč je tak opět spíše výrazem nižší politické kultury v této jinak dobře disponované zemi.

Pokus o vojenský puč proběhl  v r. 2022 také v Sierra Leone. Tento pokus navázal na předchozí nepokoje, které vznikly jako protest proti vysoké inflaci, zdražování některých základních komodit atd. I na základě toho se několik důstojníků pokusilo o svržení prezidenta J. M. Bio. Pučisté se také snažili oslovit obyvatelstvo obvyklými řečmi o korupci. Tento puč byl ale rychle potlačen, a to i díky poměrně energickému zásahu vlády a prezidenta J. M. Bio. Pokus o puč si nezískal ani nějakou širší podporu veřejnosti, která si zjevně uvědomila, jakého pokroku v zemi bylo dosaženo od devastující občanské války. Pozici prezidenta J. M. Bio tak tento pokus o puč spíše upevnil.

Pokus o Sierra Leone nám ukazuje, že pro úspěšné provedení vojenského puče nestačí pouze ekonomická nespokojenost v zemi, nestačí k tomu také jen ambice několika důstojníků. Zároveň nám zkušenost ze Sierra Leone ukazuje, že pokud vládní aparát aspoň trochu slušně funguje, pokud mezi jednotlivými složkami státní moci existuje potřebná synergie, pak pro vládu není problémem takový pokus o puč potlačit. Případ Sierra Leone nám také ukazuje, že pokud má země funkční politický systém, vojenský puč si nedokáže získat veřejnou podporu.

Takřka operetní charakter měl pokus o vojenský puč, který proběhl v Guineji-Bissau. Zde se skupina vysokých armádních důstojníků pokusila sesadit vládu, a především prezidenta 
U. Embaló. Tento pokus o puč byla ale až neuvěřitelně amatérsky proveden, což bylo dáno i tím, že jej uskutečnila jen omezená skupinka vysokých důstojníků. I proto byl rychle potlačen.

Přesto lze pochybovat, zda v Guineji-Bissau bude nadále klid. Pokusy o vojenský puč v této zemi ostatně proběhly i v letech 2002, 2010, 2012. Jde  do jisté míry o důsledek celkově špatné situace v zemi, která se potýká i s problémem pašování drog atd. Pokus o vojenský puč v r. 2022 tak není žádnou výjimkou, a nemá návaznost na vojenské puče v dalších, již zmíněných zemích.

Svébytným případem je nedávný vojenský puč v Gabonu. Zdejší situace je zcela jiná už třeba tím, že v této zemi neexistuje žádný islamistický extremismus, neexistuje zde ani nějaké národnostní, etnické pnutí, či dokonce snahy o separatismus. Gabon naopak coby relativně bohatá a ropou oplývající země po dlouhá léta působil takřka idylicky, zvlášť ve srovnání s dalšími zeměmi regionu jihozápadní Afriky. Bylo tomu částečně i díky dlouholeté vládě prezidenta O. Bonga, který v zemi vládl neuvěřitelných 42 let, až do r. 2009. Po jeho smrti moc převzal jeho syn A. Bonga, a mnohé napovídalo, že se stejně jako jeho otec stane doživotním vládcem. A Bonga se nicméně nevyznačoval politickými schopnostmi svého otce, příznačná pro něj byla naopak až neuvěřitelná rozmařilost. Široká veřejnost byla navíc dlouhodobě nespokojena s vládnutím klanu Bongů, během kterého obrovské zisky z prodeje ropy končily v rukou omezené skupinky lidí, a široké vrstvy obyvatel i nadále žily v chudobě. I kvůli tomu došlo k vojenskému puči, který sesadil A. Bongu. Situace v zemi zůstává poměrně nejasná, nicméně vše naznačuje tomu, že dlouhá vláda rodu Bongů skončila. Otázkou je, kdo tento rod nahradí, a zda přinese kýžené zlepšení situace v zemi.
Případ Gabonu nám tak ukazuje, že iniciátorem nějakého puče nemusí být vždy armáda, ale spíše celková nespokojenost širší veřejnosti. Armáda se pak k těmto projevům občanské neposlušnosti jen přidá, a to zvlášť tehdy, je-li také omezována ve svých potřebách. Zkušenost Gabonu nám také ukazuje, že monarchistický styl vládnutí, kdy je moc symbolizovaná prezidentským úřadem jen předávána v rámci jedné rodiny, případně v rámci jednoho klanu, není úplně fungující. Často to vede k pádu takto koncipované státní moci. To je důležité nejen z hlediska samotného Gabonu, kde vláda rodu Bongů skočila, ale třeba i již zmíněného Čadu. Stejně tak to je důležité i v západoafrickém Togu. V této zemi po dlouhá léta vládne dynastie rodu Gnassingbé – nejprve to byl Eyadéma Gnassingbé, který vládl zemi od r. 1967 až do r. 2005, a po něm převzal moc jeho syn Faure Gnassingbé, který vládne až dosud. Zatím je politika F. Gnassingbé přijímána poměrně pozitivně, protože F. Gnassingbé se snaží modernizovat ekonomiku, a tato politika již přináší výsledky. Nicméně v Togu existuje několik opozičních skupin, v minulých letech došlo i k omezeným nepokojům. Proto i situace ve zdánlivě stabilním Togu může snadno přerůst v širší nepokoje, a případně může i zde dojít k vojenskému puči.

Události z Gabonu, ale stejně tak i dění v dalších afrických zemích posledních let nám také ukazují, že příliš efektivní není ani ten model, kdy zemi enormně dlouho vládne pouze jeden vládce, ať již jako vojenský diktátor, nebo civilní prezident (takový se ostatně také většinou opírá o podporu armády). Takovéto režimy na první pohled působí stabilně, někdy nám také dlouhověkost takových vládců imponuje. Jenže události v Gabonu nám ukazují, že taková stabilita je velmi křehká, a že pod ní může doutnat celá řada ohnisek občanské nespokojenosti. Někdy pak stačí jen málo, a takováto pyramida moci, postavená jen na jednom „silném jedinci“, se snadno zhroutí. Mnohdy to bývá právě ve chvílích, kdy daný prezident již zestárne, a jednoduše mu už nepostačují síly na další vládnutí. Tato zkušenost je důležitá právě pro Afriku, kde v současnosti vládne hned několik takových dlouholetých vládců. Např. v Kamerunu vládne již od r. 1982 prezident Paul Biya, kterému je přitom letos již 90 let. Obdobně v malé, ale díky zásobám ropy bohaté Rovníkové Guineji vládne T. Obiang (81 let) již od r. 1979.  Pokud by předání moci v těchto zemích neproběhlo hladce, mohlo by to zcela rozbít celý po dlouhá léta budovaný systém státní moci. Případné nepokoje by se navíc mohly přenést i do dalších zemí regionu.

Pokud se podíváme na výše popsané případy, pak vidíme, že puče v jednotlivých zemích, či spíše jednotlivých regionech se zcela liší. Mají jiné důvody, jiné zázemí. Někde byly tyto puče reakcí na špatnou bezpečnostní situací zemi, na existenci různých extremistických, islamistických skupin (Mali, Niger, Burkina Faso).V některých zemích byly puče reakcí na špatnou ekonomickou situaci (Sierra Leone, Guinea-Bissau), v některých zemích (Guinea) byly také výrazem celkově nízké politické kultury. Oproti tomu puč v Gabonu byl spíš výrazem aktivizace občanské veřejnosti. Každý případ je tedy zcela odlišný. Rozhodně by bylo chybou házet všechny puče, všechny africké země do jednoho pytle, byť právě to se leckdy v českých médiích děje.

Celkově nám ale tyto puče ukazují na jedno. Afrika se dala na pochod. A to nejen v podobě tisíců uprchlíků, kteří míří do Evropy, ale celkově – politicky, ekonomicky. Do politického důchodu odcházejí dlouholetí diktátoři, kteří svou politikou svým  zemím spíše bránili v rozvoji. Objevují se silné demokratizační trendy, protože čím dál víc lidí v Africe si uvědomuje svá lidská práva. Paradoxně jim k tomu nejvíc napomohla moderní sociální média, která v tomto směru udělala mnohem víc než podpora západních států.

Stejně tak ale začíná Afrika růst také ekonomicky. Některé státy běžně dosahují růstu kolem 10 % HDP- sice z nižšího základu, ale dlouhodobě, takže celkové výsledky již začínají být velmi slušné. I proto je ve světě o Afriku takový zájem. Bylo by přitom chybné si myslet, že Afriku si skoupila Čína, byť i takové názory se někdy objevují. O Afriku mají prostě zájem všichni – USA, Rusko, ale i takové asijské země, jako je Japonsko, Pákistán. Ale stejně tak i Rusko nebo Čína. Proto by i Evropa měla být v africké politice aktivní, a měla by se snažit všechny pozitivní trendy v africké politice podchytit.

Zdroj: The Guardian, AP News, Human Rights Watch