Japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 je jednou z nejznámějších událostí 2. světové války. Neméně známý je tzv. Doolittleův nálet, při němž americké bombardéry B-25 18. dubna 1942 v reakci na Pearl Harbor bombardovaly japonská města Tokio, Nagoja, Ósaka a Kóbe. Japonská odveta za Doolittleův nálet – kampaň v Če-ťiang-si – se však dnes téměř nepřipomíná, přestože stála život 250 tisíc čínských civilistů.

Po odeznění šoku z nečekaného japonského útoku na Pearl Harbor se Spojené státy rozhodly Japonsku úder vrátit. Podplukovník James Doolittle z amerického armádního letectva (USAAF) vymyslel odvážný plán úderu na japonské domovské ostrovy pomocí středních dvoumotorových bombardérů B-25 startujících z letadlové lodi námořnictva, což se nikdy předtím nepodařilo.

Foto: B-25 pilotovaný podplukovníkem Doolittlem startuje. Slavná operace měla dohru, o které se příliš nemluví. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Tanky Sherman bojovaly úspěšně na všech frontách. Jejich pověst „hořících hrobů“ přehání

18. dubna 1942 Doolittle vedl nálet na japonskou domovinu a ze 16 bombardérů B-25 bombardoval řadu japonských měst. Nálet, který Japonci naprosto nečekali, byl úspěšný. Většina bombardérů po přeletu nad Japonskem přistála v čínských provinciích Če-ťiang a Ťiang-si. Velká část Číny byla v té době okupována Japonskem a v důsledku brutality invaze byli japonští okupanti Číňany velmi nenáviděni. Místní čínští rolníci proto mnoha americkým letcům poté, co jejich bombardéry nouzově přistály na čínské půdě, pomáhali.

Japonská reakce na Doolittleův nálet byla rychlá a brutální. V kampani v Če-ťiang-si se 180 tisíc vojáků expedičních sil japonské armády vydalo nejen hledat americké letce, ale také potrestat každého, koho podezřívali, že jim jakýmkoli způsobem pomáhal. To, co následovalo, se co do násilí, krveprolití a krutosti vyrovnalo masakru v Nankingu. Japonská vojska se prohnala provinciemi Če-ťiang a Ťiang-si. Podařilo se jim zajmout osm amerických letců, z nichž tři popravili. Největší hrůzy však zažilo čínské civilní obyvatelstvo.

Foto: Japonská reakce na Doolittleův nálet byla rychlá a brutální. V kampani v Če-ťiang-si se 180 tisíc vojáků expedičních sil japonské armády vydalo nejen hledat americké letce, ale také potrestat každého, koho podezřívali, že jim jakýmkoli způsobem pomáhal. | Wikimedia Commons / Public domain

Když japonské jednotky dorazily do města nebo vesnice v provinciích Če-ťiang a Ťiang-si, předpokládaly vinu a spoluvinu amerických letců u všech obyvatel. To se týkalo mužů, žen a dětí až po domácí zvířata, bez ohledu na to, zda se nějací američtí letci vůbec v blízkosti osady nacházeli. Trest, který japonští vojáci za tento zločin podezření ze spoluviny vynesli, byl trest smrti. Svědky zvěrstev páchaných hromadně japonskými jednotkami byla řada zahraničních křesťanských misionářů, kteří v některých z těchto vesnic a měst žili. Jeden z nich, otec Wendelin Dunker, popsal japonské hrůzy s mrazivou jasností: "Zastřelili každého muže, ženu, dítě, krávu, prase nebo cokoli, co se hýbalo, znásilnili každou ženu ve věku od 10 do 65 let a před vypálením města ho důkladně vyrabovali."

Psali jsme:Pohotovostní jednotka Schwere Panzer-Kompanie Hummel alias Hummelova těžká tanková rota

11. června se japonské jednotky přesunuly z vesnic a malých měst do města Nan-čchang, které mělo asi 50 tisíc obyvatel. Poté, co Nan-čchang obklíčili, aby nikdo z obyvatel nemohl utéct, město obsadili a nastaly orgie krveprolití, znásilňování, vražd a rabování. Japonští vojáci shromáždili 800 žen a uvěznili je ve skladišti, kde je opakovaně znásilňovali. Muži byli hromadně zabíjeni na ulicích a město bylo vydrancováno.

Japonci okupovali město asi měsíc, kdy zde panovalo barbarské násilí, strašlivé krveprolití a brutalita, a poté celé město vypálili. Proces vypalování Nan-čchangu trval tři dny; vojáci se chtěli ujistit, že z něj nezůstane nic než ohořelé trosky. Podobným způsobem byla obsazena i další města v těchto provinciích, kde japonská vojska vše zpustošila a vedla kampaň bezohledného teroru, ničení a rabování. V některých oblastech bylo zničeno 80 % všech domů a většina obyvatelstva zůstala bez prostředků.

Japonská vojska, která se účastnila tažení v Če-ťiang-si, se však nezastavila u znásilňování, mučení a vraždění. V srpnu zaútočili na region zákeřnějším, ale stejně ničivým způsobem příslušníci tajné japonské divize biologických a chemických zbraní, jednotky 731. Ta si uvědomovala, že jakmile oblast opustí, bude znovu obsazena čínskými vojáky i civilisty, a proto otrávila studny, prameny a vodní zdroje bakteriemi cholery, tyfu, úplavice a paratyfu. Těmito patogeny zamořili také příděly potravin a vody a nechávali je tam, kde je hladoví čínští vojáci a civilisté mohli najít.

Celkem se odhaduje, že při této kampani plné bezohledné brutality a krveprolití přišlo o život 250 tisíc čínských civilistů. Další tragédií kampaně v Če-ťiang-si bylo, že jen málo vojáků a důstojníků, kteří se na ní podíleli, bylo za hrozné válečné zločiny, které byly během této kampaně spáchány, stíháno.

Polní maršál Šunroku Hata, který kampaň řídil, byl usvědčen z válečných zločinů a odsouzen k doživotnímu vězení, ale v roce 1954 byl podmínečně propuštěn. Možná stejně smutné je, že tato kampaň teroru byla v paměti Západu o druhé světové válce z velké části zapomenuta.

Zdroj: warhistoryonline.com