5. června ve 12:30 odpoledne jsme byli převezeni na letiště nedaleko Grathamu, kde jsme znovu zkontrolovali naše vybavení a připravili se k provedení našeho úkolu po seskoku. Týmy "Značkařů" (Pathfinders) se skládaly z 15 až 17 členů, ale jen 9 vojáků z každého praporu prodělalo náročný výcvik v používání radiomajáku "Eureka" a signálních světel, kterými měly být naváděny výsadky, pouze jeden z mužů měl při tomto ovládat radiomaják a právě to bylo i mým úkolem. Ve chvíli, kdy jsme přistáli a zabezpečili seskokovou zónu, měl jsem začít vysílat pomocí morseovky svůj kód, který přijalo vedoucí letadlo našeho praporu (1/505) na cestě z Anglie a tak mělo přesně najít naši seskokovou zónu.

Foto: Noční seskok amerických výsadkářů nad územím Normandie | Matt Hall, matthallstudios.com

Týmy se skládaly z velitele - poručíka, naším velitelem byl poručík (Lt.) Michael Chester, seržanta jako výkonného poddůstojníka, což jsem byl já, desátníka (Cpl.) jako zástupce a ostatních parašutistů.

Psali jsme:Ruský velitel byl údajně zastřelen svými vlastními vojáky

Se samotným nakládáním a přípravou k seskoku, v rámci níž proběhlo krátké zopakování našich úkolů, které jsme tak pilně cvičili v předchozích dnech a měsících, jsme skončily v 10:30 večer a rovnou jsme nastoupili k naší cestě do Normandie. První věc, která mi přišla na mysl, když jsme seděli v letadle byla: "Dobrý Bože, letíme se pokusit prorazit ten Atlantický val, o kterém se říká, že bude tak strašně náročné ho prorazit."

Někteří ze "značkařů" v letadle si natřeli tváře černou kamuflážní barvou, já jsem to však neudělal. Cítil jsem, že pokud mám zemřít, chci abych vypadal normálně.

Když se letadlo odlepilo od země necítil jsem se nijak lehčeji, byť to byl můj již třetí bojový seskok. Cítil jsem velké obavy, protože jsem si uvědomoval, o jak velkou věc teď jde. Ve chvílích, kdy jsme přelétali anglické pobřeží, se již nadobro setmělo. Před námi však byla ještě dlouhá cesta. V letadle bylo ticho, nikdo nemluvil, nikdo nevtipkoval, žádná povzbudivá konverzace, pouze konstantní dunění motoru a hučení, jaké při letu obvykle vydává C-47. Díky odmontovaným dveřím se nám naskytl pohled na obrovské množství lodí v kanálu, které jsme přelétali.

Někteří z chlapů v letadle měli žaludek v krku, né kvůli nevolnosti z létání, ale z nervů, takže nebyli schopni ani mluvit. Obával jsem se, abych do takovéhoto stavu neupadl také a tak jsem se, jako při předchozích dvou seskocích, začal modlit. Byl jsem velmi stručný: "Pane, dej ať dokončím svůj úkol, ale jestli je mi souzeno zemřít, prosím, abych zemřel jako muž." Po této krátké modlitbě najednou vše vypadalo OK a já už se jen soustředil na to, až budeme přelétat pobřeží Normandie.

Psali jsme:Douglas SBD Dauntless změnil průběh 2. světové války v Pacifiku během jediného dne

Foto: Kompletní "Pathfinder Team" 1-505th/82nd ABN spolu s osádkou C-47 Dakota, která je vysadila v Normandii / archiv autora

Obvykle jsme k cíli přilétali zhruba ve výšce 1500 stop (457 metrů) při rychlosti 140 uzlů (259 km/h), ale vzhledem k silné protiletecké palbě, která ozařovala celé nebe a pilot musel složitě manévrovat, byla naše rychlost při seskoku zřejmě vyšší a výška nižší, než bylo obvyklé.

Všichni na palubě letadla jsme stáli již od chvíle, co jsme přelétli pobřeží u Cherbourgu, byť naše vybavení bylo velmi těžké. Po předchozích zkušenostech jsme totiž měli obavu z toho, že letadlo bude zasaženo a my tak budeme nuceni ho rychle opustit, takže jsme byli raději připraveni. Byli jsme již velmi unaveni a všichni jsme chtěli ven. Náhle se letadlo "propadlo" a v tom okamžiku se rozsvítilo "červené světlo", což znamenalo, že máme zaujmout pozice pro seskok (ve kterých už jsme dávno byli) a očekávat "zelené světlo", tedy signál k seskoku.

Poručík Chester byl první u dveří a já hned za ním. Střely nepřátelské protiletecké palby prolétaly všude kolem nás a vypadalo to, že letadlo bude každou chvíli zasaženo a spadne. Stále jsme se nemohli dostat z mraků, proto letadlo začalo klesat. Rychle jsem pochopil, že klesáme víc než bychom měli, ačkoliv jsem o tomto nikdy předtím s žádným pilotem nemluvil. Najednou jsme byli venku z mraků a napravo od nás bylo vidět vrcholky stromů.

Foto: Vlevo James "Elmo" Jones s generálem Jamesem M. Gavinem (vpravo v kšiltovce) na oslavách 40. výročí D-Day v Normandii v roce 1984. / archiv autora

Náhle se rozsvítilo zelené světlo. Vyskočili jsme. Nevím, jak vysoko či nízko jsme byli. Padák standardně potřeboval 175 stop (cca 53 metrů) k plnému otevření. Pamatuji se, že že mi padák otevřel, ale než jsem stačil provést jeho kontrolu, už jsem se nohami dotýkal země. Dopadli jsme velmi tvrdě. Odhaduji, že jsme vyskakovali ve výšce 350 až 500 stop (cca 100 - 150 metrů). Během tohoto krátkého seskoku jsem slyšel a pozoroval palbu všude okolo mě.

Po přistání jsem se rozhlédl a snažil se najít orientační body tak, jak jsem si je pamatoval z plastických map, které jsme studovali v Anglii. Vypadalo to, že jsem přistál přesně uprostřed pole, které bylo určeno jako naše seskoková plocha a které bylo ohraničeno živým plotem, který byl  o 3-5 stop vyšší než já. První věc, na kterou jsem pomyslel, když jsem se tak rozhlížel kolem sebe, bylo: "Sakra, prorazil jsem Atlantický val!". Z toho, že přistání bylo tvrdé jsem si moc hlavu nedělal, standardně jsem zkontroloval, jestli jsem si nezlomil ruku či nohu a snažil jsem si uspořádat výstroj tak, abych se mohl dostat z padákového postroje. Vzhledem k rychlému otevření a velké váze výstroje se mi celý postroj posunul tak, že jsem nemohl najít rozepínací přezku. Vytáhl jsem tedy nůž, se kterým jsem seskakoval a z postroje se doslova vyřezal.

Potom jsem pomalu rozepnul pouzdro, jeden patent po druhém tak, aby nebylo nic slyšet. Vytáhl jsem svůj samopal Thompson. 15-20 vteřin poté jsem uslyšel nějaké zvuky a tak jsem použil svého "cvrčka", se kterým jsem vydal signál, abych zjistil, zdali se jedná o někoho z našich či nepřítele. Byli to naši. Během následujících deseti minut se nám podařilo se sejít s celým týmem, kromě jednoho vojáka Bonshuck. Ten z letadla vyskakoval mezi posledními. Mysleli jsme si, že se stal prvním padlým v Normandii. O této události je také zmínka v knize "Nejdelší den". Až po mnoha letech jsme zjistili, že to Bonshuck přežil.

Foto: Rekonstrukce vybavení příslušníka "Pathfinder teamu" 505th PIR v muzeu Dead Man's Corner/D-Day Experience v Normandii. Jedná se o jediný exemplář originální uniformy použité příslušníkem "Pathfinders" na světě. / archiv autora

Poté co se tým sešel, jsem určil směr větru a vytyčili jsme označení plochy ve tvaru písmene "T". 7 mužů se vydalo na předem určená místa, kde měli rozsvítit své signální lampy. Já jsem vzal svůj ADF (Automatic Direction Finder - zařízení pro navádění), vybral vhodné místo, rozvinul anténu a zahájil navádění letadel našeho praporu. Systém fungoval tak, že letadla začala přijímat signál z ADF ve vzdálenosti 50-75 mil (80-120 km), v závislosti na kvalitě signálu, od cíle. Přesné navádění bylo poté provedeno radiomajákem "Eureka", jehož přijímač "Rebbecca" byl umístěn v prvním letadle svazku a podle aktuálních instrukcí byl poté proveden výsadek. Tímto způsobem jsme naváděli jak letadla nesoucí výsadkáře, tak později i kluzáky s vojáky, zásobami a technikou.

Na půdě Normandie jsme přistáli 6. června 1944 někdy mezi 1:15 a 1:30 ráno. Naše signální světla se neměla rozsvítit dříve, než uslyšíme zvuk přilétajících Dakot nebo je přímo uvidíme, abychom neodhalili své pozice a tím neohrozili seskokovou plochu. Jak jsem již říkal, bylo nás okolo patnácti, sedm mužů obsluhovalo světla, jeden operátor ADF, jeden operátor Eureky a ostatní, kteří zajišťovali perimetr a naši bezpečnost, abychom mohli splnit svůj úkol.

Zanedlouho poté, co jsme provedli kompletní rozmístění jsem obdržel zpětný signál, že naše letadla se již blíží. Ve chvíli, kdy jsme uslyšeli zvuk motorů, vydal jsem rozkaz k rozsvícení světel. Za pár okamžiků nám nad hlavami prolétla první Dakota, z níž začali vyskakovat výsadkáři. V tu chvíli se doposud občasné výstřely z ručních zbraní, které se ozývaly již od našeho přistání slily spolu s protileteckou palbou v jeden velký kravál a rozpoutalo se doslova peklo.

Dakoty sypaly výsadkáře na seskokovou plochu, ovšem díky husté palbě a velké rychlosti letounů některé z osádek míjely svou zónu shozu a dopadali přímo  k nám. Vznikl tak šílený zmatek. Po několikáté vlně výsadkových Dakot se najednou objevily další, které vlekly kluzáky a ty začaly přistávat na naší ploše. 

Zažívali jsme vskutku perné chvíle až do svítání, kdy jsme se přesunuli asi o 4 míle, kde jsme podle rozkazu vytyčili novou plochu pro přistání kluzáků se zásobami. Když jsme skončili s touto prací bylo odpoledne 6. 6. 1944 a byly jsme odvoláni k velitelství divize, kde nás nechali trochu odpočinout. Pak nás poslali posílit náš prapor.

Výše uvedený text  jsou vzpomínky druhoválečného veterána TSgt. Jamese "Elmo" Jonese, příslušníka "Pathfinder teamu" 1. praporu, 505. parašutistického pluku, 82. výsadkové divize US Army (1st Battalion, 505th Parachute Infantry Regiment, 82nd Airborne Division), které mi poskytl Elmův prasynovec Jeremy Jones.