Velkým problémem klasických dělových konstrukcí byly především vysoké teploty uvnitř hlavně vzniklé odpálením nálože. Rovněž k nim bylo nutné dopravovat velké množství střelného prachu. Mnozí konstruktéři tak obrátili svou pozornost k látce, která je všude a je zdarma a začali tak experimentovat se zbraněmi poháněnými stlačeným vzduchem. Je pozoruhodné, že jedny z prvních pneumatických děl vznikaly na druhém konci světa, a to v Americe.

Leč zde jdou ruku v ruce s objevem nitroglycerinu v roce 1847. Zásadní změna přišla roku 1866, kdy jej Alfred Nobel (1833–1896) stabilizoval křemelinou (infusoriová hlinka), a tak vznikl dynamit. Samotný dynamit je poměrně stálý na rozdíl od samotného nitroglycerinu, který vybuchuje již při malém nárazu. Dynamit ale nebyl vhodný k přímému odpálení projektilu z hlavně, jelikož jej nedokázal dostatečně urychlit. Konstruktéři jej tedy využili nepřímo, právě díky pneumatickým zařízením. Exploze stlačila vzduch, který následně vymetl projektil z hlavně. Účinek dynamitu mohl být ještě znásoben tím, že dělo mohlo mít při stejné hmotnos­ti větší ráži.

První úspěšný prototyp postavil D. M. Medford, učitel z Toleda v Ohiu, a roku 1883 jej předvedl americké armádě ve Fort Hamilton v New Yorku. Kanón ráže 51 mm (2 palce) dokázal vystřelit celokovovou střelu o hmotnosti 2,3 kg na 800 m a prostřelit víc než půl metru litého betonu. Koncept zaujal jednoho z přihlížejících dělostřeleckých důstojníků, kapitána jménem Edmund Louis Gray Zalinski (1849–1909). Jeho nově založená společnost Pneumatic Dynamite Gun Company dokázala následujícího roku vyrobit kanón ráže 203 mm (8 palců) s hlavní o délce 18 m. Hmotnost hlavně činila 2 040 kg a lafety 17 tun. Projektil vážil 63 kg, z toho 45 kg tvořila dynamitová nálož. Tlaková nádoba měla objem 4 m³ a byla trubkou spojená s nábojovou komorou. Dostřel se korigoval pomocí páky, která dávkovala množství přepuštěného vzduchu z tlakové nádrže. Střela byla metána z hlavně tlakem 70 atmosfér (barů). Zajímavé je, že Zalinskiho dynamitové dělo bylo stejně přesné jako tehdejší konvenční děla a byť mělo kratší dostřel, vrhalo mnohem větší projektil se silnější náloží. Při vojskových zkouškách roku 1887 dokázalo naprosto zničit cílovou loď, což vedlo k rozhodnutí postavit experimentální loď s touto výzbrojí.

Psali jsme:Ze smetiště do služby: Americké letectvo vrací do služby 10 let vyřazený bombardér B-52H

Foto: Zalinskiho děla u baterie Dynamite, Fort Winfield Scott, San Francisco | Wikimedia Commons / Public domain

Křižník USS Vesuvius bylo nepancéřované plavidlo o délce 75 m a rychlosti až 21 uzlů. Byl postaven ve Philadelphii a uveden do provozu roku 1890. Na stavbu dohlížel samotný Edmund Zalinski, který byl v té době námořním atašé v Rusku a musel tedy být nejprve odvolán. Výzbroj plavidla tvořila tři pneumatická (dynamitová) patnáctipalcová děla ráže 380 mm (15 palců), která vystupovala z přední části paluby. Dostřel činil až 2 000 m a náměr se dal korigovat pouze úpravou tlaku v hlavni. Nevýhodou tohoto řešení bylo, že USS Vesuvius mohla vést palbu pouze ve směru plavby a děla nebylo možno natáčet. Kadence činila 15 ran za hodinu (!), zásoba munice byla zřejmě rovněž 15 kusů a každý vážil 250 kg. Projektily byly plněné nitroglycerinovou želatinou jako výbušnou směsí. Ze zadní části válcovitého projektilu vybíhala tyč se stabilizačními křidélky. Překvapivě se křižník Vesuvius zapojil do bojů americko-španělské války. Roku 1898 připlul Vesuvius ke břehům Kuby a během noci bombardoval španělské pozice blízko města Santiago de Cuba. Byť škody byly minimální, dokázaly způsobit poměrně slušnou paniku v řadách obránců. Zásadním problémem byl příliš krátký dostřel, kvůli němuž se Vesuvius nemohl účastnit denních akcí a vyplouval pouze v noci. Tehdejší námořní děla měla kolem roku 1880 dostřel 8-12 km a předem (ústím hlavně) nabíjené kusy více než 6 km, pneumatické dělo tak výrazně ztrácelo. Psychologický efekt musel být opravdu značný, jelikož při nočním nájezdu nebylo plavidlo vidět a při výstřelu nebyl slyšet typický zvuk a ani záblesk – pouze exploze po dopadu projektilu (!) Roku 1905 byl Vesuvius přestavěn pro testování torpéd a po první světové válce definitivně vyřazen ze služby.

Zalinského konstrukce měla být rovněž využita u děl pobřežní obrany. Během bojů na Kubě bylo též použito menší pneumatické dělo známé jako“Sims-Dudley gun“. Stlačený vzduch pro pohon projektilu o váze 4,5 kg byl generován pohybem pístu, hnaného odpálením malé prachové nálože. Dostřel činil až 900 metrů a celkově se jednalo o velice podobnou zbraň, jen výrazně menší a k vystřelení projektilu nebyl použit dynamit. Tato dynamitová děla odvedla poměrně dobrou práci, ale byla mechanicky nespolehlivá a ne zrovna přesná. Dynamitová děla použitá pro pobřežní obranu byla osazena ve Fort H. G. Wright poblíž New Yorku a především ve Fort Winfield Scott u San Francisca. Obecně se dá říct, že dynamitová děla byla dosti zvláštní slepou uličkou ve vývoji, ale rozhodně velice zajímavým úkazem.

Zdroj: Kabinet kuriozit

Psali jsme:Izrael testuje systém aktivní ochrany konkurující ruskému Afganitu