V reakci na Američany plánovanou operaci Downfall, invazi do Japonska, vyvinuli Japonci řadu z dnešního, ale i tehdejšího západního, pohledu pochybných obranných prostředků. Mezi nimi jednotky sebevražedných žabích mužů i pilotovaných torpéd.

Operace Downfall byla americkým plánem na invazi do Japonska a jeho dobytí. Měla proběhnout ve dvou fázích nazvaných Olympic a Coronet a pokud by se uskutečnila, jednalo by se o větší obojživelnou invazi než v Den D. Dodnes se vedou diskuse o tom, jakou by měla cenu v lidských životech, a to na obou stranách konfliktu. Operace měla začít v listopadu 1945, jakmile skončí válka v Evropě. Olympic, první fáze, zahrnovala masivní obojživelný útok na japonský ostrov Kjúšú, který by byl využit k vylodění jednotek během operace Coronet. Tato druhá fáze by se kolem března 1946 zaměřila na oblast Tokijského zálivu s ještě většími silami.

Foto: Vylodění na Okinawě naznačilo, že operace přímo v Japonsku by byly mimořádně obtížné | U.S. Navy / Public domain

Psali jsme:Operace Mars - zapomenutý krach sovětské ofenzívy během 2. světové války

Plánovaná invaze však nebyla nikdy provedena, protože Japonsko po atomovém bombardování Hirošimy a Nagasaki kapitulovalo, čímž obě strany ušetřilo zřejmě katastrofálních ztrát, které by taková invaze znamenala. Japonci věděli, že by mohlo dojít k nějaké spojenecké invazi, a proto přišli s myšlenkou útoků Fukurjú, které by pomohly v boji proti ní. V doslovném překladu to znamená „přikrčený drak“ a jednalo se o údery kamikaze, kteří by útočili na připlouvající nepřátelská plavidla pod hladinou.

Tuto myšlenku navrhl již v roce 1944 kapitán Kiiči Šintani z protiponorkové školy na námořní základně Jokosuka v Japonsku. Obával se, že kvůli nedostatku pracovních sil a zásobování nebudou typické prostředky obrany fungovat, a proto se rozhodl modifikovat použití plavců, kteří byli úspěšní při útocích na spojenecké lodě na začátku války, nejznámější v okolí Peleliu. Tito muži by byli nasazeni pod vodou na různých strategických místech kolem japonského pobřeží, což by jim umožnilo zastihnout nepřítele zcela překvapeného, zejména nočními útoky. Nejenže by tím zabránili tomu, aby je někdo viděl, ale znamenalo by to také menší pravděpodobnost, že budou napadeni a bude jim zabráněno úkol dokončit.

Tito „žabí kamikaze“ by se vynořovali ze svých úkrytů na mořském dně v potápěčských oblecích a v rukou by drželi bezmála 6 metrů dlouhá bambusová kopí s útočnými minami typu 5 připevněnými na jejich konci. Každá z nich by obsahovala neuvěřitelných 33 kilogramů výbušnin a byla by uzpůsobena tak, aby explodovala, když se přitiskne k trupu lodi proplouvající útočníkovi nad hlavou.

Kolem míst těchto podvodních úkrytů by bylo rozmístěno množství min, aby se k nim žabí muži mohli snadno dostat a využít je. Vzhledem k velikosti výbušnin se nepředpokládalo, že by muži vycvičení k tomuto účelu svou misi v případě úspěchu přežili. Nejenže je čekala jednosměrná cesta, ale také se upsali nekonečným hodinám samoty, kdy budou čekat na příchod nepřítele.

Psali jsme:Modrá divize v zuřivém boji o Krasnij Bor: Španělští dobrovolníci bojující po boku Wehrmachtu

Přesto vznikly velké plány na vycvičení až 6000 mužů pro tuto roli, která vyžadovala velké množství specializovaného vybavení. Každý z nich by potřeboval potápěčský oblek se speciální obuví a přilbou, stejně jako kyslík a tekutou stravu, které by je udržely pod vodou přibližně 10 hodin. V hloubce 6–8 metrů by také museli být zatíženi asi 10 kilogramy olova.

Každý jednotlivec potřeboval nejen osobní vybavení, ale bylo také třeba vytvořit podzemní úkryty, kde by mohl číhat na nepřátelské lodě. Rozhodli se pro velké betonové bunkry, které by byly postaveny nad zemí a pak potopeny na potřebné místo – není třeba dodávat, že v podmínkách konce války již žádný z nich nebyl vyroben. Přestože Japonci zjevně vypracovali rozsáhlé plány na rozmístění svých žabích mužů Fukurjú, nikdy je nepoužili.

Personál byl organizován do šestičlenných družstev s pěti družstvy v četě, pěti četami a údržbářskou četou v rotě a třemi rotami v praporu o přibližně 540 mužích. Jednotka 71. Araši sídlila v Jokosuce a měla dva vycvičené prapory a čtyři prapory ve výcviku. U 81. Araši v Kure bylo plánováno 1000 mužů, které mělo vycvičit 250 mužů z Jokosuky. Podobná jednotka Kawatana o síle 1000 mužů byla plánována pro Sasebo. Výcvik nebyl jedinou věcí, která zaostávala, protože i výroba se ukázala jako obtížná. V době kapitulace bylo připraveno pouze 1000 potápěčských obleků a nebyla zkonstruována žádná skutečná mina, pouze cvičné atrapy.

Přestože Fukurjú nebyli nikdy nasazeni v boji, mnoho jich přesto během výcviku zahynulo. Většina těchto úmrtí byla způsobena problémy s dýchacími přístroji v potápěčských oblecích. Byly primitivní, takže každý potápěč se musel nadechnout nosem a vydechnout ústy do nádrže, která přeměnila oxid uhelnatý zpět na kyslík. Pokud je smíchali, nadýchali by se žíravého louhu a pod vodou by omdleli. Pokud se do nádrží dostala nějaká mořská voda, vznikla směs, která při vdechování pálila plíce. Jiní potápěči zemřeli, když se zamotali do rostlin na dně oceánu a nedokázali se vyprostit. Fukurjú nezabili jediného protivníka, ale ztráty měli tak vysoké, že docházelo k logistickým problémům při jejich kremaci.

Zdroj: warhistoryonline.com