Zhruba rok trvající válku mezi Italským královstvím a Osmanskou říší v letech 1911-12 můžeme hodnotit jako jeden z příznačných konfliktů tzv. imperialistické epochy, předcházejících vypuknutí první světové války, a vlastně už i jako předehru tohoto globálního konfliktu. Válku, vyhlášenou z italské strany koncem září 1911, ukončil v říjnu 1912 mír v Lausanne (Ouchy). Přitom zase už jenom předzvěst konfliktu Osmanské říše s blokem balkánských států (Bulharsko, Srbsko, Řecko, Černá Hora), čili první balkánské války, přiměla již od července 1912 tureckou stranu k mírovým vyjednáváním s Itálií.

Itálie dosáhla v první řadě zisku severoafrického Tripoliska (Libye), o které v předchozích letech projevovala zájem a kam pronikal její vliv. Tato oblast se také stala  hlavním bojištěm poté, co 1. října 1911 italská válečná flotila opustila Neapol a 3. října její děla bombardovala turecká pobřežní postavení v Tripolisu na protilehlém, jižním břehu Středozemního moře. 4. října ostřelovali Italové přístav Tobrúk na východněji položených březích Kyrenaiky a vylodili zde své jednotky. 5. října italské oddíly obsadily i Tripolis.

Italové disponovali zřetelnou technologickou převahou nad tureckými jednotkami s jejich zastaralou či nedostatečnou výzbrojí, ale nacházeli se i ve značné převaze početní. Zatímco počet příslušníků pravidelné osmanské armády v Tripolisku se pohyboval okolo 5 tisíc (přičemž ještě nedlouho předtím byly tisíce tureckých vojáků staženy odtud do Jemenu), již jen na říjnové italské invazi se podílelo asi 44 500 mužů. Turecká strana, při rozhodnutí z istanbulského centra, však vsadila na odpor místního muslimského, arabsko-berberského obyvatelstva proti vpádu evropské, křesťanské mocnosti. Do severní Afriky, kromě dodávek nové výzbroje, dorazili turečtí důstojníci, kteří organizovali a cvičili desetitisíce místních kmenových bojovníků pro válečné akce.

Psali jsme:7. března 1945: Dobytí mostu u Remagenu. Cesta do srdce Hitlerova Německa byla volná

Foto: Italská dělostřelecká baterie před Tripolisem v roce 1911. Snaha získat Libyi (resp. Tripolisko a Kyrenaiku) byla důvodem, proč se Itálie koncem září toho roku pustila do války s Osmanskou říší. I když ze samotné italsko-turecké války vyšla poměrně brzy jako vítěz, tento konflikt byl jen začátkem dlouhého období koloniální války, během níž její síly fakticky kontrolovaly nanejvýš jen části této severoafrické země. Zcela v italský prospěch měla být situace vyřešena teprve za fašistické éry v době po první světové válce. | Wikimedia Commons / Public domain

Tak už 23. října 1911 vypukly v oblasti Tripolisu několikadenní boje, v nichž na turecké straně sehrávali tito bojovníci klíčovou roli, a v nichž padly stovky italských vojáků. Italskou reakcí po odražení útoků byly i krvavé represe proti místnímu obyvatelstvu. Italové, kteří celkem snadno ovládli pobřežní města, naráželi při dalším postupu právě na úporný odpor domácích beduínských kmenů.

Válečné operace posléze zasáhly též další části východního Středomoří i oblast Rudého moře, kde italské síly udeřily na jiné části osmanského impéria. Italské lodě dočasně zablokovaly libanonský přístav Bejrút i jemenský přístav Hodejda, v dubnu 1912 ostřelovaly turecké pevnosti v Dardanelách, a v květnu 1912 se Italové vylodili na Dodekanéských ostrovech při pobřeží turecké Malé Asie. Toto souostroví, v němž dominuje Rhodos (a které až po druhé světové válce mělo připadnout Řecku), představovalo vedle libyjských oblastí další území, jež se skončením války prakticky zůstalo v držení Itálie.

Zatímco zmíněná první balkánská válka skončila do května 1913 téměř úplným vytlačením turecké moci z evropského kontinentu (resp., Turecko si zabralo zpět část Thrákie za krátké druhé balkánské války roku 1913, kdy se především bývalí spojenci obrátili proti Bulharsku), italská expanze let 1911-12 eliminovala osmanskou svrchovanost v Africe - nepočítáme-li specifikum Egypta, do roku 1914 stále formální součásti Osmanské říše, ale již od roku 1882 pod protektorátem a reálnou kontrolou Velké Británie.

Psali jsme:Osamocený kuchař Rudé armády vyřadil německý tank sekerou. Osádku následně zajal

Nicméně, konec válečného stavu mezi Římem a Istanbulem v říjnu 1912 neznamenal ukončení konfliktu v Libyi. Tam část kmenů pokračovala, a nadále za faktické asistence tureckých důstojníků (a za stavu, kdy se jim dále předkládala náboženská autorita osmanského sultána z titulu chalífy), ve svém protiitalském džihádu. V realitě této koloniální války italské jednotky jen pomalu vytvářely své další základny např. i ve vnitrozemské, saharské oblasti Fezzánu jižně od vlastního Tripoliska; a světová válka, v níž se od let 1914/1915 osmanské Turecko a Itálie postupně objevily v opačných táborech, situaci opět zkomplikovala. Libyjských povstalců, v jejichž čele stanul muslimský řád Senussiů, tehdy Osmané využili i proti Britům v Egyptě, a mezi jejich vnějšími podněcovateli přibyli k tureckým agentům též agenti němečtí.

Foto: Italské vzducholodě bombardují turecké pozice na libyjském bojišti. Skutečnou inovací z italské strany v této válce však bylo historicky vůbec první bojové nasazení letadel těžších než vzduch. | Wikimedia Commons / Public domain

Po první světové válce, v roce 1919, bylo mezi Itálií a Senussii dosaženo jistého kompromisu zřízením autonomní tzv. Tripoliské republiky. Situace se ale zase měnila v době po nástupu fašistického režimu v Římě. Proces tzv. znovudobytí, násilné pacifikace jednotlivých částí libyjského území italskými vojenskými silami, jenž byl zahájen v roce 1923, byl dovršen, a mj. i za koncentrace beduínského obyvatelstva v táborech, v něž byly změněny některé vesnice v Kyrenaice, zhruba v roce 1931. Až tedy dvě desetiletí od invaze do tehdy ještě osmanského Tripoliska Itálie skutečně zkonsolidovala svou vládu nad celým prostorem Tripoliska, Kyrenaiky a Fezzánu. Nakonec, při určitém impulsu, jaký pro italskou protitureckou akci z roku 1911 zavdala předchozí francouzská (a příp. i španělská) expanze v Maroku, možná bychom mohli poukázat na války s tamními kmeny, příp., řekněme, pacifikační procesy, které pak zaměstnávaly Francouze i Španěly rovněž po desetiletí.

Reálná italská vláda nad Libyí následně přetrvala do druhé světové války, během níž se také tato kolonie změnila v jedno z důležitých bojišť. V roce 1951 měl pak předák Senussiů jako král Idrís I. stanout v čele nezávislé Libye, než byl nakonec, v roce 1969, svržen převratem plukovníka Kaddáfího.

Vrátíme-li se ovšem k situaci v Tripolisku od října 1911, můžeme tedy shrnout, že Italové tehdy sice udrželi obsazené pozice i vzhledem ke své technologické převaze (připomeňme kupř. efekt jejich masivnější kulometné palby na bojovníky z beduínských kmenů). Na druhou stranu, a zase přes jiné faktory, které mohly dočasně vytvořit jisté překážky následnému postupu (jako třeba epidemie cholery, jež v řadách italské armády propukla), takový postup nejobecněji příliš neuspíšila ani řada moderních inovací, které italské síly v boji proti Turkům a severoafrickým mudžahedínům využily, ale které jinak jistě můžeme označit za podstatné, a mj. asi už i s ohledem na blížící se velkou válku, v rámci vývoje válečnictví jako takového. Italské jednotky tady přikročily k taktickému nasazení opancéřovaných vozidel nebo využití bezdrátové telegrafie v komunikaci (u čehož přímo asistoval i známý vynálezce Guglielmo Marconi); a možná vůbec především, tento konflikt, v době počátků letectví, je spojen s historicky prvním bojovým nasazením letadel.

Již se samotnou invazí na tripoliské pobřeží rozhodl o vyslání italské „vzdušné flotily“ rozkaz podplukovníka Cordera di Montezemolo, a akce se tak zúčastnilo i 5 letců pod velením kapitána Carla Piazzy z 8. polní artilerie. Dohromady bylo v počátku přes Středozemní moře přepraveno 9 motorových letounů, zejména francouzské provenience (2 značky Blériot, 3 značky Nieuport, 2 Farman), a dále 2 Etrich-Taube, jednoplošníky rakouského konstruktéra (rodáka z českého Trutnova) Iga Etricha. Později vyslala Itálie na africké bojiště ještě další letadla, společně s jednotkou 4 pozorovacích balonů a 2 vzducholodí. Podmínky pro využití těchto strojů vytvořilo obsazení Tripolisu, odkud také 23. října 1911 kapitán Piazza podnikl na jednoplošníku Blériot XI první, hodinu trvající průzkumný let, při němž objevil několik nepřátelských stanovišť poblíž města. Další průzkumný let zároveň realizoval kapitán Riccardo Moizo. Letecký průzkum z toho dne pomohl Italům v odražení překvapivého jezdeckého útoku.

Foto: Kapitán Carlo Piazza (uprostřed) se svým letounem Blériot v roce 1912. Piazza a další italští letci v Libyi byli v letech 1911-12 vlastně praktickými průkopníky nového způsobu války, který měl třeba jen ve 20. století prodělat ještě velice dynamický rozvoj. | Wikimedia Commons / Public domain  

Za pravidelného italského nasazování letounů v následujících dnech a měsících se tudíž dostavovala vlastně další prvenství v dějinách rodící se letecké války. 26. října se jedenapůlplošník Nieuport, řízený kapitánem Moizou, stal terčem ostřelování z pušek, když objevil asi 6-tisícové nepřátelské tábořiště, a utržil tři zásahy do křídla. U prvopočátků praxe  leteckého bombardování stál 1. listopadu čin poručíka Giulia Gavottiho, jenž v oblasti východně od Tripolisu hodil z jím pilotované Taube ruční granát značky Cipelli (o hmotnosti necelých 2 kg) na tureckou pozici u oázy Ain Zara a další tři na oázu Tajura. V tom se pak pokračovalo i následně, kdy mj. Turci obvinili kapitána Moizu  z útoku na lazaret.

Přes přerušení takových aktivit v důsledku nevhodných povětrnostních podmínek  v prosinci a lednu, událost z 31. ledna 1912, kdy byl kapitán Carlo Montu v oblasti nad Tobrúkem postřelen ze země, je uváděna jako první zranění leteckého pilota v boji. Smrt poručíka Piera Manziniho v důsledku havárie jeho stroje při leteckém fotografickém průzkumu z 25. srpna je vedena jako první případ pilota, jenž zahynul při bojové operaci. 10. září 1912 byl kapitán Moizo nucen v důsledku poruchy motoru jeho Nieuportu k přistání za tureckými liniemi a padl do zajetí, což je zase označováno za první případ pilota, zajatého nepřítelem.

Každopádně, při svých vzdušných útocích přešla italská strana brzy od jmenovaných granátů Cipelli i k bombám těžšího kalibru, vzdušné síly jí navíc posloužily k šíření propagačních letáků, byly zahájeny i noční letecké útoky a průzkumy... Třebaže koncepty obdobného využití letadel i experimenty se už předtím vyskytly i jinde (např. v USA, Francii), právě Italové na libyjských bojištích se od roku 1911 stali průkopníky takového trendu ve zcela praktické rovině.

Dodejme, že na turecké straně poskytla válka s Itálií zkušenosti, jako osmanským důstojníkům aktivním na severu Afriky, i takovým představitelům již tehdy rozhodujícího politického hnutí tzv. mladoturků, jako byli kupř. Enver Paša nebo Mustafa Kemal, pozdější turecký president Atatürk. Na druhou stranu, válka získala popularitu v Itálii, kde k předním iniciátorům afrického tažení patřil i tehdejší předseda vlády Giovanni Giolitti. Pomineme-li hlasy z nacionalistických či katolických kruhů, které v ní spatřovaly návaznost na středomořskou politiku antického Říma nebo nové křížové tažení proti tradičnímu nepříteli křesťanstva (samozřejmě, Osmanská říše počátkem 20. století už ani zdaleka nebyla takovou mocnou silou jako jen o několik málo století dříve), rozšířená zde byla představa Libye jako země, řešící problém vlastní rozsáhlé ekonomické emigrace z Itálie – a to zase bez ohledu na přírodní podmínky Libye, sotva příliš ideální pro masové usazování kolonistů odjinud.

Částečnou výjimku, vyjadřující v Itálii ke koloniální akci v severní Africe odpor, představovali socialisté. „Obnovme 1. máje naše rozhodné výzvy k bitvě: volejme hlasitě, že turečtí a arabští proletáři jsou naši bratři, zatímco našimi nesmiřitelnými nepřáteli jsou buržoové, jak turečtí, tak italští,“ vyzýval v první polovině roku 1912 Benito Mussolini, krátce poté, co si odpykal několikaměsíční trest vězení za podíl na výtržnostech na nádraží ve městě Forli, odkud také měli vojáci do Afriky vyrazit.

Jistě, vzhledem k budoucímu vývoji je v tom určitý paradox. Nejen vzhledem k obecně nacionalistické a imperiální povaze jeho pozdějšího fašistického hnutí, ale i vzhledem konkrétně k tomu, že teprve za jeho vlády měla Itálie jednoznačně ve svůj prospěch vyřešit v Libyi situaci, se kterou se tam právě už od roku 1911 potýkala.

Zdroj: britannica.com