Během studené války panoval intenzívní nepříjemný pocit z jaderné hrozby, který byl, díky větší informační otevřenosti, více přítomný na Západě než na Východě. Nicméně víceméně každý věděl o děsivé vyhlídce tisíců jaderných raket, které se řítí na města v USA, západní i východní Evropě a SSSR. Mnozí se tehdy domnívali, že Sovětský svaz disponuje mnohonásobně větším počtem jaderných raket než země NATO, a tato představa přetrvává dodnes. Tento dojem ale pravděpodobně vyplynul z nepřesné americké zprávy z 50. let 20. století.

Použití atomových zbraní Spojenými státy na konci druhé světové války doslova v jediném okamžiku změnilo další vývoj událostí. Na několik let se zdálo, že Spojené státy budou neporazitelné. Sovětský svaz se ale výzvě postavil čelem, vyrobil vlastní jaderné zbraně a v roce 1949 odpálil první z nich.

Foto: Sovětské rakety R-2A a R-5A při testech na zkušební střelnici Kapustin Jar | Mil.ru / CC BY 4.0

Psali jsme:Mata Hari – nahá pravda o nejslavnější špionce. Němcům tajemství nevyzradila

Nyní Sovětský svaz i USA vlastnily jaderné bomby, z nichž pouhá jedna měla sílu zničit celé město. Avšak zatímco samotné bomby byly výsledkem špičkového vědeckého výzkumu, jejich nosné metody byly stále primitivní. K dopravení bomby k cíli a jejímu svržení bylo stále zapotřebí letadlo. V podstatě nejničivější zbraně, které kdy byly vytvořeny, používaly stejný způsob doručení jako bomby v první světové válce.

SSSR i Spojené státy ale začaly záhy pracovat na balistických raketách, což byl v podstatě ve všech ohledech mnohem lepší nosič. Moderní balistická střela vznikla během druhé světové války s německou raketou A-4, známější jako pod označením V-2. V té době se však objevily i další zbraně. I tyto rané rakety dosahovaly rychlosti přes 4800 km/h a měly dolet 320 km. Balistické rakety měly oproti bombardérům mnoho výhod, protože byly mnohem, mnohem rychlejší, mohly být odpáleny stisknutím jediného tlačítka, bylo prakticky nemožné se proti nim bránit a neměly žádnou posádku.

USA a SSSR se po skončení války předháněly, aby pro své vlastní programy ukořistily co nejvíce německých raketových vědců. Sověti přitom USA předběhli a v roce 1957 vypustili svou mezikontinentální balistickou raketu R-7. Oba národy nyní disponovaly nejsilnějšími zbraněmi a účinnými způsoby jejich nasazení. Jako při každém závodě ve zbrojení obě strany dychtivě zjišťovaly, jak si vede ta druhá. USA byly velmi znepokojeny tím, že jejich arzenál vypadá oproti sovětskému mnohem menší, a začaly tuto záležitost zkoumat. Prezident Dwight D. Eisenhower pověřil skupinu odborníků, aby zjistila, kolik balistických raket, bomb a jaderných střel Sověti ve skutečnosti mají. V této komisi byli Herbert York a Jerome Wiesner – první z nich byl talentovaný jaderný fyzik a druhý inženýr. Tito dva vynikající mozky byli pověřeni raketovou částí vyšetřování.

Okamžitě se setkali s obtížemi, protože nebyla známa téměř žádná čísla, s nimiž by mohli pracovat. Začali zjišťovat, kolik tovární plochy mají Sověti k dispozici, a na základě toho se pokoušeli zjistit počet raket, které by se s touto plochou daly postavit. Bylo však v podstatě nemožné, aby přesně věděli, kolik z tohoto prostoru bude skutečně využito ke stavbě raket nebo kolik prostředků a úsilí Sověti do jejich konstrukce vloží.

Psali jsme:Ohnivý drak M42 Duster hrál ve Vietnamu klíčovou roli – místo letounů ale likvidoval pěchotu

Protože byli v podstatě slepí, uchýlili se k tomu, že pro prezidenta vytvořili nejhorší možný scénář. K tomu použili efektivitu stavby raket na americké úrovni, předpokládali, že využijí téměř veškerý dostupný tovární prostor, a věnovali tomuto úkolu dostatek mužů a materiálu. Tedy vytvořili uměle podmínky, které v SSSR nikdy neexistovaly.

Díky tomu ale studie ukázala, že by Sověti mohli v příštích letech postavit tisíce raket, tedy množství odpovídající přibližně jedné raketě denně. Toto číslo bylo znepokojivé. Potenciálně sice strašlivě nepřesné, ale znepokojivé. Studie nebyla úplným odhadem, ale obsahovala několik předpokladů, které se ukázaly být skutečně zcela mimo realitu. Částečně proto, že si všimli rozporu ve výstupu výroby sovětského zboží, který podle nich naznačoval, že se vyrábí velké množství něčeho tajného.

Své poznatky vnesli do knihy Deterrence Survival in the Nuclear Age (Přežití odstrašováním v jaderném věku), která vyšla v listopadu 1957. Tento dokument měl být tajný, ale veřejnost se o jeho existenci brzy dozvěděla a začala se obávat, že Sověti Ameriku ve zbrojních závodech již porazili.

Předchozí měsíc byl vypuštěn Sputnik 1, takže již pochybovali o schopnosti USA technologicky konkurovat. Tento názor přetrvával dlouhá léta a přiměl USA shromáždit obrovské zásoby jaderných zbraní. Během Kennedyho prezidentství však špionážní letouny a satelity zjistily, že ve skutečnosti chyběly tyto zbraně spíše Sovětům.

Později se zjistilo, že v době zveřejnění zprávy z roku 1957 měli Sověti pouze čtyři použitelné mezikontinentální balistické rakety. Strach z té děsivé doby však přetrvává dodnes a udržuje představu, že Sověti byli lídry v závodech v jaderném zbrojení. Ostatně pověst "druhé nejsilnější armády na světě" definitivně vzala za své již čtvrtý den Putinovy třídenní války proti Ukrajině.

Zdroj: warhistoryonline