Torpédo typu 93 vyvinulo japonské císařské námořnictvo v meziválečném období a stalo se jednoznačně nejpokročilejším a nejefektivnějším torpédem druhé světové války. Přezdívalo se mu "Dlouhé kopí", pro svůj pohon využívalo kyslík. Bylo přitom inspirováno britským 24,5palcovým torpédem, které Japonci významně vylepšili. Pro Spojence byla tato torpéda velmi nepříjemným překvapením a nebezpečným nepřítelem, především v nočním boji hladinových plavidel. 

Foto: Nizozemský torpédoborec Kortenaer byl první obětí torpéd typu 93 | Nizozemské námořnictvo / Public domain

Torpéda typu 93 byla výrazně větší než ta, která používalo americké námořnictvo, a měřila 9 metrů – standardní americké torpédo Mark 14 bylo dlouhé 6,25 m. Bylo zjištěno, že delší torpédo má účinnější hydrodynamiku, čehož dokázali japonští konstruktéři skvěle využít. Vzhledem k celkové velikosti zbraň vážila více než 2,7 tuny a měla průměr 610 mm. Opět pro srovnání: americké torpédo vážilo necelých 1400 kg a mělo ráži 533 mm.
Velikost japonského torpéda umožňovala, aby neslo tříštivo-trhavou bojovou hlavici, která vážila 490 kg (hlavice amerických torpéd vážily podle verze 230–292 kg). Při rychlosti přes 40 uzlů to stačilo na to, aby jediné torpédo rozpůlilo americký torpédoborec, a devastující škody působily i mnohem těžším plavidlům. Oficiální maximální dosah typu 93 byl 11 kilometrů při rychlosti 42 uzlů.

Psali jsme:Armády chtěly doručovat poštu (nejen) na frontu rychle a spolehlivě pomocí artilerie, respektive raketami

Japonské námořnictvo investovalo do svého torpédového programu velmi prozíravě. Bylo v početní nevýhodě, ale moderní a účinné torpédo činilo potenciálně velmi silnou zbraní i lehké jednotky, jako byly torpédoborce, a násobily sílu křižníků. Začali se při jeho vývoji zabývat otázkou využití stlačeného kyslíku jako okysličovadla paliva v pohonném systému torpéd, což se ukázalo jako skvělé řešení.

Použitím čistého kyslíku se výrazně zvýšil dosah torpéda, aniž by se musel měnit objem nádrže. Navíc chyběl dusík, což snížilo emise po výstřelu. V důsledku toho zbraň produkovala jen velmi málo bublinových stop, což bylo na moři ještě výhodnější a pro nepřítele nebezpečnější. Nic není zadarmo a s výhodami stlačeného kyslíku přicházely i nevýhody. Kombinace čistého kyslíku a petroleje byla při práci velmi nebezpečná. Díky několika testům a náhodným výbuchům se výzkumníkům podařilo jeho použití učinit o něco bezpečnějším tím, že motor spouštěli stlačeným vzduchem a poté pomalu zaváděli kyslík.

Pro ty, kteří by s torpédy pracovali na moři, musel být zajištěn významný bezpečnostní a provozní výcvik. Do služby byla torpédy typu 93 zavedena v polovině 30. let. Při vybavování válečných lodí japonského námořnictva torpédy typu 93 se vyskytl jeden velmi velký problém: zbraň byla extrémně citlivá. Na rozdíl od TNT byla u torpéda použitá výbušná hlavice mnohem náchylnější k výbuchu v důsledku nárazu. V průběhu války bylo například riziko amerického leteckého útoku čím dál větší a japonští kapitáni se často museli rozhodnout, zda během těchto útoků svá torpéda raději vypustí a předejdou tím riziku, že explodují ještě před odpálením. Při souboji hladinových plavidel bylo riziko poněkud nižší díky tomu, že boj – a zejména noční boj – zahajovala v ideálním případě salva torpéd.

Navzdory této nevýhodě japonské námořnictvo věřilo, že výhody torpéd daleko převažují nad jejich riziky, a tak byly torpédomety ráže 610 mm vybaveny všechny moderní a nově stavěné torpédoborce, a také křižníky, s výjimkou těch nejstarších, které nesly starší torpéda ráže 533 mm. Práce na torpédu typu 93 Japonci samozřejmě tajili – natolik, že o nich Spojenci neměli až do pozdějších let druhé světové války ani tušení, ačkoli jim již způsobily značné ztráty.

Psali jsme:Lev v područí orlice aneb československé ruční zbraně v německé armádě

V americkém námořnictvu byli kapitáni vycvičeni, aby při plavbě lodí v dosahu nepřátelských torpéd kličkovali. Díky svému dlouhému dosahu ale byl typ 93 schopen zasáhnout americká plavidla, která plula přímo, protože její kapitán předpokládal, že japonské lodě jsou příliš daleko. Zbraň mohla přitom zasáhnout lodě až ze vzdálenosti 20 kilometrů, což bylo o 10 více, než byl obecně přijímaný maximální dosah torpéd. To vedlo Spojence zpočátku k domněnce, že na ně střílejí nezjištěné japonské ponorky nebo že překročily námořní miny. USA se o torpédu typu 93 poprvé dozvěděly, když v roce 1943 analyzovaly vrak japonského torpédoborce Kikuzuki. Avšak i když identifikovali nový typ torpéda, neobjevili okysličovadlo. Proto si nadále nebyli vědomi prodlouženého dosahu typu 93. Spojenci novou technologii pohonu objevili až v únoru 1944.

Jedním z prvních střetnutí, v němž bylo torpédo typu 93 použito, byla bitva v Jávském moři. Dne 27. února 1942 v ní japonské loďstvo porazilo spojenecký svaz složený z amerických, britských a nizozemských lodí. Japonci svého protivníka v několika střetnutích zničily. Japonci v úvodu bitvy vypálili dvě torpédové salvy, celkem 92 torpéd, ale zaznamenali pouze jeden zásah, a to na nizozemském torpédoborci Kortenaer, který se rozlomil na dvě části a po zásahu se rychle potopil.

Nejznámějším úspěchem nasazení japonských torpéd je bitva u ostrova Savo z 9. srpna 1942, kde se Japonci v rámci guadalcanalského tažení utkali s americkými a australskými námořními silami. Byla to jejich odpověď na spojenecké vylodění na Guadalcanalu. Japonským silám velel viceadmirál Guniči Mikawa, jehož primárním úkolem bylo napadnout americký vyloďovací svaz a zničit ho. Do oblasti bitvy vplul v nočních hodinách. Pohyboval se v předpokládaném dosahu letounů z amerických letadlových lodí a nedisponoval vlastním leteckým krytím.

Jeho útočící operační skupina Spojence překvapila, vypálila svá torpéda a rychle poškodila lodě USS Chicago (CA-29) a HMAS Canberra (D33). Během pěti minut chyběla Chicagu příď a Canberra byla potopena. Japonci pokračovali v útoku a potopili další tři americké křižníky: USS Vincennes (CG-49), Quincy (CA-39) a Astoria (CA-34). Po tomto útoku se ale stáhli zpět do Rabaulu na Nové Guineji. Někteří historikové to považují za zásadní chybu, která Američanům umožnila se na ostrově zachytit. Po taktické stránce šlo o významné vítězství, ale jeho důsledky pro vývoj bojů neměly dlouhého trvání.

Jak válka v Tichomoří pokračovala, pokračovalo i používání typu 93, přičemž torpédomety byly využity i během dalších významných bitev. V průběhu konfliktu se tato zbraň podílela na potopení 22 spojeneckých plavidel. Několik exemplářů torpéd typu 93 zůstalo zachováno a je vystaveno v muzeích. Zájemci, kteří si chtějí jeden z nich prohlédnout osobně, tak mohou učinit mimo jiné v Námořní akademii USA v Annapolisu ve státě Maryland, v památníku USS Arizona v Pearl Harboru na Havaji a v muzeu Yūshūkan v japonském Tokiu.

Zdroj: warhistoryonline.com