Když v roce 2016 zemřel někdejší japonský námořní stíhací pilot Kaname Harada, odešel ze světa opravdu vzácný člověk. Člověk, jenž byl mimo jiné posledním stíhačem, který se 19. února 1942 zúčastnil náletu na australský přístav Darwin, veterán války v Číně i nad Guadalcanalem a stíhací eso, současně však také člověk, který si nikdy neodpustil to, že během 2. světové války střílel a zabíjel.

Foto: Fotografie z roku 1941 zachycující Haradu na základně v Oitě | Wikimedia Commons / Public domain 

Psali jsme:Písek a Krev: SVD Dragunov a jeho služba v Afghánistánu

Kaname Harada se narodil 11. srpna 1916 ve vesničce Asajawa v prefektuře Nagano na ostrově Honšú. Po dovršení sedmnácti let v roce 1933 dobrovolně vstoupil do řad japonského císařského námořnictva. Jenže mladý Harada se nechtěl jen plavit po mořích a oceánech – on chtěl hlavně létat. Následně tedy přešel k letecké složce námořních sil a zahájil nesmírně náročný pilotní výcvik. Po jeho ukončení byl odeslán k získání bojových zkušeností do Číny.

Tam právě probíhala druhá čínsko-japonská válka. Harada sice vzlétal do akcí, ale žádného vzdušného boje se – alespoň prozatím – nedočkal. Na počátku roku 1938 byl povolán zpět do Japonska, kde se díky svým schopnostem stal instruktorem nových stíhačů. Postupně se stal expertem v pilotáži nových palubních stíhacích letounů Mitsubishi A6M. Dlouhodobé pilování řízení tohoto „tažného koně“ japonských námořních kokutai mu později mnohokrát zachránilo život.

Když se 7. prosince 1941 z palub úderného svazu letadlových lodí postupně vznesly dvě útočné vlny o 353 strojích, včetně střemhlavých a torpédových bombardérů i stíhačů, a zamířily k Havaji, respektive ostrovu Oahu a tamní základně americké Tichomořské flotily v Pearl Harboru, Kaname Harada mezi nimi nebyl. Ano, toho dne byl sice členem letecké skupiny na letadlové lodi Sorjú, ale jeho úkolem bylo po odletu útočné skupiny odstartovat a krýt úderný svaz letadlových lodí ze vzduchu proti možnému příletu amerických letounů. K tomu však nedošlo.

O dva měsíce později už ale do boje zasáhl. Dne 19. února 1942 byl jedním ze 36 pilotů stíhacích A6M, kteří podpořili japonské bombardéry při náletu na severoaustralský Darwin. Toho dne se na letadlové lodě nevrátily mimo jiné čtyři japonské stíhačky – ta Haradova však ano. Na jaře 1942 si také připsal první sestřely nepřátelských letounů. Do 9. dubna 1942 ohlásil celkem sedm jistých sestřelů britských letounů a další dva pravděpodobné. I ve slavné bitvě u atolu Midway, která pro Japonce skončila drtivou porážkou a mimo jiné ztrátou hned čtyř letadlových lodí a výkvětu jejich létajícího personálu, si Kaname Harada připsal další vítězství. Oficiální záznamy se nemohou shodnout na počtu sestřelů – zcela jistě byly tři, možná až pět amerických strojů. Harada měl během bitvy namále mnohokrát – když po ztrátě všech letadlových lodí neměl kde přistát, „plácnul“ sebou do oceánu tak šikovně, že byl zakrátko vyloven doprovodným plavidlem.

Psali jsme:1942: „Velký nálet“ na Los Angeles – ztráty na životech způsobily fámy a panika

Po reorganizaci námořnictva, které bylo po bitvě u Midway těžce zasaženo, se Harada na několik měsíců stal příslušníkem letecké skupiny na nové letadlové lodi Hijó. S ní se zúčastnil dalšího slavného tažení války v Pacifiku – na ostrově Guadalcanal. Tato bitva nakonec znamenala konec jeho bojového nasazení. Dne 17. října 1942 při doprovodu torpédových bombardérů Nakajima B5N sice sestřelil americký Wildcat F4F, ale další stroj téhož typu ho zasáhl tak těžce, že se Harada s prostřelenou paží při pokusu o nouzové přistání zřítil u zátoky Rekata na ostrově Santa Isabel. Během havárie se jeho Zero převrátilo na „záda“. Naštěstí ho nezachvátil požár a pilotovi se podařilo dostat ven poté, co se skrze roztříštěný překryt kabiny doslova hlínou prohrabal na svobodu. Harada, který mezitím onemocněl malárií a horečkou dengue, se vydal na několikadenní pochod džunglí a nakonec byl zachráněn a evakuován do Japonska.

Poručík Kaname Harada, jeden z posledních veteránů, se díky těžkému zranění ruky do boje již nikdy nedostal. Cvičil nové námořní piloty a na konci války i sebevražedné letce kamikadze. Většinou se uvádí, že se mu zcela jistě podařilo sestřelit 9 až 10 nepřátelských letounů, některé zdroje však uvádějí až 19.

Po skončení 2. světové války se vrhl na farmaření. Tak jako mnozí jiní ale trpěl nočními můrami. Byl sice hrdý, že byl elitním stíhačem, ve snech však vídal tváře nepřátelských letců, na které střílel a které zabil. Trpěl velkými depresemi. V polovině 60. let mu jeho žena navrhla, že když za války „bral životy“, měl by teď lidstvu něco vrátit a naopak nové životy vychovávat. Harada v roce 1965 založil nejprve jesle a o čtyři roky později i mateřskou školu, kde následně až do odchodu do penze působil jako její ředitel.

Zejména od roku 1991 se stal jedním z nejviditelnějších protiválečných aktivistů. Po celém světě se setkával s bývalými nepřáteli – spojeneckými letci – se kterými společně vzpomínal na to, co během války zažili. Harada se rovněž zúčastnil mnoha besed nejen s mládeží a varoval před vypuknutím dalších válek. Ještě v devadesáti letech dokázal diskutovat a mluvit na těchto setkáních i několik hodin v kuse. Kaname Harada, stíhací eso, ale také ředitel školky a pacifista, zemřel 3. května 2016 v Naganu ve věku 99 let.

Zdroj: warhistoryonline.com, britannica.com