Pokud by měla Severní Amerika geografické „drsné lůno národů“, jako bylo ve Starém světě Mongolsko nebo Skandinávie, byl by to Wyoming. Bylo to chladné, tvrdé a nehostinné místo, které vytvořilo národ Komančů, kteří se měli stát „mongolskou hordou Severní Ameriky“. Ostatní domorodé kmeny hospodařily v údolích přítoků Missouri, avšak Komančové byli vyvrženci, kteří nemohli těmto bohatým kmenům konkurovat.

Foto: Komančové pak byli prvním kmenem, který začal koně využívat pro válečné úsilí. | Shutterstock

Komančové žili v nehostinných podmínkách pouští a hor, kdy je tento drsný život zocelil a učinil z nich doslova jednu velkou rodinu. Každá smrt v kmeni byla tragédie, každý porod oslava a zabíjení se stalo nezbytnou součástí přežití. Komančové, kteří žili v tomto nelítostném prostředí, si vyvinuli extrémní sklon k násilí, mučení a válce, kdy jejich krutost (skalpování, mučení) byla mnohem větší než u jiných kmenů.

Psali jsme:Kontroverzní historie napalmu a jeho použití ve válce – Churchill mluvil o mučení lidí

Komančové přežívali ve svém světě a čekali, až vyjde jejich hvězda. Štěstí se pak na ně usmálo, když se dozvěděli o přítomnosti koní na jižních pláních. Tyto koně původně pocházeli od Španělů z Nového Mexika a indiáni z kmene Pueblo sousedící se Španělskem je začali využívat pro zemědělské účely. Komančové pak byli prvním kmenem, který začal koně využívat pro válečné úsilí. Komančové se tedy začali stěhovali na jih, aby se přiblížili ke koním, které následně ukradli, vyšlechtili a naučili se na nich na Velkých pláních jezdit.

Díky koním tak rychle ovládli všechny jižní pláně jižně od řeky Arkansas a východně od Nového Mexika, odkud vytlačili Apače. Toto území pak Španělé začali nazývat příznačně Comanchería. Komančové se záhy stali zkušenými jezdci a lovci bizonů. Přestali se spoléhat na staré metody pěšího zatlačování a nahánění stád do pastí a místo toho cválali na koních vedle bizonů a stříleli po nich šípy. Díky hromadám čerstvého masa se začalo Komančům dařit, a tak se úspěšně rozrůstali. Koncem 18. století se stali nespornými vládci americké stepi, přesně jako Mongolové a Hunové se svými koňskými válečnými bratrstvy. Kdyby měli více času, dobyli by i kontinent od Alberty po Oaxacu.

V každém úspěšném kmeni nebo společnosti však přijde čas, kdy je dosaženo vrcholné prosperity, čehož Komančové po čase také dosáhli. Jednotliví válečníci vlastnili stovky koní, jejich náčelníci měli tisícové stáda a díky buvolímu masu nikdo v kmeni neměl hlad. Komančové měli prakticky vše, a tak začali toužit po prestiži. Ultranásilné skupiny mladých mužů tak přesměrovali svou energii prakticky na kohokoli, na koho narazili a kdo by s nimi bojoval. Komančové se brzy stali známými jako nejdéle cestující nájezdníci v Severní Americe.

Kmeny v jejich okolí se staly prakticky lovnou zvěří a Komančové se nezastavili před ničím. Jejich oblíbeným cílem se stali Mexičané, kdy Komančové řádili po celém Mexiku a jednou téměř dorazili až do Mexico City. Jedna zpráva hovoří o skupině spojenců Komančů, kteří se dostali tak hluboko do Střední Ameriky, že si z džungle přinesli příběhy o pestrobarevných ptácích a malých lidech na stromech (opicích) a někteří spekulují, že se mohli dostat až do Guatemaly. Španělé z Nového Španělska se pokusili Komanče zastavit, když do Comancheríe vyslali četné expedice, které je měly rozdrtit. Jedna armáda, která byla na místo vyslána, měla dokonce více vojáků a indiánských spojenců, než měl Cortez, byla však na vysokých pláních Komanči poražena. Španělská říše v té době již dosáhla svého zenitu a neměla dál sílu Komančům vzdorovat. Podobně na tom byla mexická vláda, která po získání nezávislosti bojovala s nedostatkem peněz a se špatnou ekonomikou. Komančové navíc vyvinuli novou bojovou taktiku, které tehdy nikdo nedokázal vzdorovat.

Psali jsme:Smutný příběh statečného vojáka Wehrmachtu romského původu

Kmeny z rovin měly všeobecně velmi odlišný přístup k válce než Evropané. Protože domorodci měli extrémní averzi vůči obětem ve vlastních řadách, a tak evropské koncepty stojících a bojujících bitev, slavných posledních stání nebo tlaku na ustupujícího nepřítele, jim byly velmi cizí. Indická metoda válčení byl „stealth“ boj, kdy indiáni preferovali přepadení, překvapení a následný masakr. Hledali slabá místa, jako jsou nechráněné vesnice nebo osamělí cestovatelé, a masakrovali doslova každého, koho našli. Pokud narazili na nějaký odpor, obvykle ustoupili. Indiánské bitvy mezi válečníky byly spíše tichými, dlouhotrvajícími šarvátkami, kdy se válečníci plížili podrostem, stříleli šípy zpoza stromů a bojovali jeden proti jednomu. Komančové pak přinesli tento styl válčení do své kavalérie. Namísto použití těžkých koní v disciplinovaném útvaru útočících na pěchotu, Komančové na bitevním poli bez zjevného důvodu pro jejich nepřítele instinktivně kolem něj kroužili a drželi se mimo dosah. Jenom odráželi jednotlivé útoky, pokoušeli se o průniky a plíživé útoky, předstírali útěk a následně na své pronásledovatele mongolským stylem stříleli z luků, aby ho ve finále dezorientovaného zcela zmasakrovali. Všechno to byla klasická taktika stepních národů, kterou již v Asii objevili dříve Mongolové a Hunové.

Komančové, jako všichni indiáni, dávali přednost rychlému masakru před bitvou a pokud to bylo možné, útočili ze zálohy. Nejlepší byl překvapivý nájezd, kdy brzy ráno do nepřátelského tábora vjely stovky jezdců, aby pak válečníci cválali mezi stany a stříleli na všechno, co se pohnulo a zapalovali a kradli, co se dalo. Komančové byli mimořádně brutální, čímž se podobali Mongolům. Ohledně zabíjení lidí mimo kmen neexistovalo žádné tabu, ve skutečnosti bylo vraždění mezi Komanči oslavováno jako velká ctnost. Nemluvňata byla zabíjena o kameny, ženy byly hromadně znásilňovány a mrtvoly byly zohavovány. Zajatci byli zaživa staženi kůže a vykastrováni.

Začátkem 19. století se pak začali Komančové střetávat s Texasany, ke kterým se chovali stejně brutálně jako k jiným kmenům nebo k Mexičanům. Jižní okraj Comancheríe, nebo to, co Texané dnes obecně nazývají Hill Country, se táhl v oblouku od zhruba Dallasu přes Austin do San Antonia a je bodem, kde Velké pláně spadají do úrodnějšího pobřeží. Jak se osadníci v 30. letech 19. století začali do této oblasti stěhovat, stalo se toto území novou frontovou linií v komančských válkách.

Komančové začali přepadat izolované zemědělské usedlosti, které se začaly nově objevovat. Byly vyvražděny celé rodiny, kradeni koně a vypalovány domy. Neexistuje žádný zaznamenaný případ bílé ženy, kterou unesli komančové a která by nebyla hromadně znásilněna. Muži byli mučeni, někdy byli s uříznutými víčky vystaveni slunci. Styly mučení, které Komančové vymýšleli, byly opravdu extrémně kruté. Jednomu muži např. uřízli chodidla, nechali ho běžet kilometry přivázaného ke koni a pak ho následně zabili. Bílým dívkám byly uříznuty nosy až na kost, tváře jim byly zjizveny ohněm a pak z nich v táboře byly otrokyně. Komančové nechápali, proč to bílí berou všechno tak osobně. Válka a brutalizace byly každodenní součástí jejich života.

To, co Komančové viděli ve válce jako normální a životně důležitou součást života, Texasané nazývali „vražednými nájezdy“ a hodlali se bránit. Zpočátku však byli úplně bezradní, a nevěděli, co s tím dělat. Američané, kteří se přestěhovali do Texasu, byli zvyklí bojovat s indiány v lesích a teď čelili novému stylu boje. Jejich dlouhá puška Kentucky, která byla velmi účinná v rozlehlých lesích na východě, byla smrtelně přesná a perfektní pro střelbu z krytu, však byla zoufale pomalá na nabíjení. Komanč tak za dobu, kterou Američanovi trvalo jednou vystřelit ze své pušky, dokázal vystřelit až 20 šípů. V Americe se také mezi bělochy ještě nevyvinula silná kultura vojenského jezdectví, protože to ještě nebylo potřeba pro boj s východními indiány. Texasané, kteří měli čelit nejlepší jízdě Ameriky, tedy původně bojovali jako pěšáci.

Ve východních lesích USA měli osadníci tendenci žít pohromadě a bylo běžné, že několik rodin obývalo jednu farmu. Pěší milicionáři tam mohli být shromážděni ve velmi krátkém čase a díky velkému množství dřeva bylo také snadné vybudovat obranu. V Texasu však mohly být usedlosti až 50 km od sebe, a některé byly tak izolované, že to měly 100 km k nejbližšímu sousedovi. Tam žádná organizace domobrany ani budování pevností nemohla Komančům zabránit v pronikání hluboko do Pobřežních plání.

První věc, kterou bylo potřeba změnit, byla situace s koňmi. V té době bylo standardem, že jízdní američtí vojáci cestovali 45 km za den, přičemž každý muž jel na jednom koni. Zprávy, že Komančové mohli ujet až 150 km za den, úřady odmítly jako lži. Američtí koně byli navíc pro tvrdé ježdění na pláních příliš choulostiví, takže Texasané začali za pomocí španělských plemen selektivně chovat a šlechtit nový druh. Texasané se časem také naučili jezdit s více koňmi a byli tak schopni Komanče lépe stíhat. Ve 30. letech 19. století se staly další dvě důležité věci. První byla založení Texas Rangers a druhá byla zavedení pětiranného revolveru Colt. Ačkoli byly střelecké spolky k boji proti Komančům neformálně používány již ve 20. letech 19. století, z Texas Rangers texaská legislativa formálně vytvořila vysoce mobilní lovce Komančů.

Texas Rangers si záhy v americké historii zaslouženě vybojovali mytologické postavení. Prokázali pozoruhodnou hraniční přizpůsobivost a nezbytně přijali mnoho stejných vlastností jako jejich indiánští nepřátelé. Byli rychlí, tiší a měli schopnost chladnokrevně indiány popravovat a vracet jim tak jejich krutost i s úroky. Pětiranný revolver Paterson Colt zvýšil palebnou sílu Rangerů a dal jim útočnou schopnost, kterou tak nutně potřebovali. Jezdec nyní mohl cválat přímo k nepříteli a několikrát na něj vystřelit s vědomím, že nebude muset dlouze nabíjet. Revolver Paterson bylo potřeba nabít až po pěti výstřelech, takže první střetnutí s revolvery obvykle zahrnovalo útok kavalérie, kdy každý jezdec vypálil 5 ran, pak se oddíl stáhl, aby sesedl a znovu nabil. Těch pět ran znásobených 10 až 20 muži, kteří se v oddílu nacházeli, bohatě stačilo. Časem se Rangeři naučili nabíjet revolver přímo na koňském hřbetu a nosili s sebou další dva nabité revolvery, čímž se jejich palebná síla ještě zvýšila.

Texaské oddíly, vyzbrojené účinnými zbraněmi a koňmi, přenesly boj hluboko do Comancheríe a z obětí se tak postupně začali stávat lovci. Texasané se naučili hledat na obloze supy kroužící kolem zabitých buvolů a číst změny počasí podle pavučin. Pokud našli stopu, okamžitě se pustili do rychlého pronásledování a jen tak se nezastavili. Rangeři se pohybovali lehce a tiše, bez polnice nebo křiku a spolupracovali s indiánskými spojenci, kteří kruté Komanče nenáviděli ještě více než běloši. Sloužili tak Texasanům ochotně jako zvědi.

Jakmile byl lokalizován nepřátelský tábor, začal se plánovat útok. Únikové cesty byly odříznuty a Rangeři pak v noci nelítostně zaútočili. Komančové žili na pláních v bezpečí po celé generace, takže jejich zabezpečení tábora bylo velmi chabé, skoro žádné. Komančové byli zvyklí vždy útočit, a tak se neuměli bránit.

Když pak došlo k setkání Rangerů s početnou skupinou komančských válečníků, bez ohledu na to, v jaké byli početní nevýhodě, Rangeři bojovali jako lvi a nikdy se nepokoušeli o útěk. Vjeli přímo do masy indiánských válečníků, jezdili vedle nich třmen na třmen a sestřelovali je ze sedel svými revolvery. Z Rangerů se stali skuteční dravci. Jeden takovýto slavný boj se odehrál v indiánském teritoriu s náčelníkem zvaným Železný kabát, pojmenovaném proto, že do bitvy nosil starý španělský kyrys. Když byl následně texaský vůdce potrestán za překročení Rudé řeky, řekl: „Mým úkolem bylo zabíjet indiány, ne učit se zeměpis.“ Přenesením boje hluboko do komančské domovské země, využívání jejich tradičních nepřátel a nerozlišováním mezi bojovníky a nebojovníky, bylo skutečně jedinou účinnou protipartyzánskou strategií, a také to, co nakonec zlomilo Komančům vaz. V 60. letech 19. století tak byla většina Komančů zredukována válkou a nemocemi a jejich moc zlomena.

Komančové svým působením zpozdili expanzi Američanů na západ o 40 let, což je nejlepší výkon ze všech indiánských kmenů, protože většina ostatních kmenů oddálila pronikání bělochů maximálně o 10 let. Komančové si také vybudovali pověst nejdivočejšího z indiánských kmenů a byli široce respektováni všemi válečníky, kteří s nimi bojovali.

Zdroj: britannica, historie válek