Ukrajinský konflikt, stejně jako i další konflikty současnosti, plně potvrdily význam dělostřelectva. Děla, díky své kombinaci vysokého dostřelu a přesnosti, opět prokazují svou hodnotu. Proto mnohé armády nakupují moderní verze a navyšují početní stavy svého dělostřelectva. Ukazuje se, že děla nedokážou nahradit ani rakety, ale dokonce ani tolik populární drony.

Foto: Ukrajinský konflikt, stejně jako i další konflikty současnosti, plně potvrdily význam dělostřelectva. | Shutterstock

Přesto jsou děla někdy zpochybňována. Bývá poukazováno především na jejich dlouhou reakční dobu, kdy jim trvá, než dokážou zaujmout palebné postavení a především jej opustit. Právě kvůli tomu se stávají často snadným cílem protiútoku protivníka.

Psali jsme:Pravidla v IDF aneb co není povoleno vojákům izraelské armády

Týká se to především tažených děl, kterým trvá opustit palebné postavení výrazně déle než samohybným dělům, a proto je armády za samohybná nahrazují. Konflikty poslední doby pak tento trend jen potvrzují. Za takové situace se nabízí otázka – mají tažená děla na současném bojišti vůbec ještě smysl?

Tažená děla

Tažená děla mají přitom stále celou řadu výhod. Jednou z nejvýznamnějších výhod tažených děl je to, že jsou relativně levná. Jejich pořizovací cena je totiž výrazně nižší než v případě samohybných děl, především pak ve srovnání s pásovými samohybnými děly. Samohybná děla přitom mají často samotnou dělostřeleckou zbraň odvozenou od nějakého taženého děla, nabízejí proto jen stejný dostřel a stejný účinek v cíli. Tažená děla mají i mnohem nižší provozní náklady, jsou i méně náročná na výcvik.

I proto lze konstatovat, že tažená děla stále dominují a tvoří většinu ve výzbroji světových armád. Samozřejmě, musíme brát v potaz to, že světové armády jsou různě vyspělé. Především různé chudší rozvojové země si jednoduše nemohou samohybná děla dovolit, a proto raději kupují tažená děla. Ale i ve vyspělých státech mnohdy tažená děla tvoří vyšší procento početních stavů. Jen málokterý stát má dělostřelectvo plně samohybné (poněkud překvapivě mezi ně patří i Česká republika).

Je také brát v potaz to, že děla existují v široké škále různých ráží. Zdaleka nejde jen o děla ráže 155, resp. 152 mm, byť ta jsou zmiňována nejčastěji. I nadále slouží ve velkých počtech děla jiných ráží, a to jak nižších (105, 122, 130 mm), tak i vyšších ráží (170, 175, potažmo 203 mm). Současné světové dělostřelectvo tak představuje až neuvěřitelně pestrou směs. A především v nižších rážích jde často o děla tažená.

Psali jsme:Rozšíření EU jižním směrem – zvýšení bezpečnosti pro celou Evropu

Stejně tak svou roli hraje i to, že děla – podobně jako i jiné vojenské systémy – prokázala až neuvěřitelně dlouhou životnost. Pokud je dělo vydařené, může sloužit i celá desetiletí. A to třeba i ve výzbroji poměrně vyspělých států, nikoliv jen nějakých chudých afrických zemí, kde dosud ve velkém slouží taková děla, jako jsou typy Zis-3. Příkladem může být třeba dnešní Rusko, které kvůli svým potřebám na enormně náročném ukrajinském bojišti a vysokým ztrátám je nuceno vytahovat ze skladů děla pocházející ještě z dob druhé světové války či vyrobená těsně po ní, např. dělo D-1 ráže 152 mm. Jde tedy o děla stará již 80 let! Mnohdy navíc dochází k tomu, že některý vyspělejší stát dané dělo vyřadí, a vzápětí jej koupí nějaký menší, chudší stát A zde pak slouží ještě další desetiletí.

Přechod z tažených děl na samohybná

Přesto je přechod z tažených děl na samohybná čím dál zřetelnější. A to především z již zmíněných důvodů – vyšší mobilita, a vyšší reakční schopnost. Svou roli hraje i technický a ekonomický pokrok; to, že si čím dál více států může samohybná děla dovolit.

Snad nejvíc se to týká těžkých děl 155, resp. 152 mm. A to nejen proto, že se jedná o děla nejvýkonnější, a je tedy na ně kladen nejvyšší důraz. V případě ráže 155 mm hrál ve prospěch přechodu z tažených děl na samohybná poněkud paradoxně i technický vývoj. Jde především o prodlužování hlavní. Zatímco v osmdesátých letech měla tažená 155/152 mm děla hlavně o délce 39 ráží, v devadesátých letech se objevila děla s hlavněmi o délce 45 ráží. Ta brzy následovala děla o délce 52 ráží, představující dnes jakýsi dělostřelecký ideál. A to především proto, že jsou schopna standardně střílet na vzdálenosti přesahující 40 km.

Takováto tažená děla mají ale vedle svého vysokého dostřelu i řadu nevýhod. V důsledku použití tak dlouhé hlavně jsou totiž příliš rozměrná, a také těžká. To ovšem komplikuje jak jejich nasazení, tak i jejich transport. Právě snazší transport byl přitom do té doby vnímán jako klíčová výhoda tažených děl oproti dělům samohybným.

Dalším faktorem, který začal zásadně působit v neprospěch tažených 155mm děl o délce 52 ráží, je nástup samohybných děl kategorie TMG (truck mounted gun), tedy samohybných děl osazených na podvozek běžných, jen lehce upravených nákladních automobilů. Prvním takovým dělem byl francouzský typ Caesar (sloužící v modifikované podobě i v AČR), které díky hlavni o délce 52 ráží dosahovalo stejného dostřelu jako ta nejlepší samohybná děla. A po něm brzy následovala celá řada obdobných typů.

Příchod takto koncipovaných samohybných děl do značné míry převrátil úvahy vojenských plánovačů. Je třeba si uvědomit, že do té doby mezi samohybnými děly převažovala pásová samohybná děla (americké M-109, sovětské 2S3 Akacija). Ta byla oproti taženým dělům mnohem dražší, a proto byla tažená děla i nadále součástí armád. Určitou výjimku mezi samohybnými děly tvořily kolová samohybná děla G-6 jihoafrické výroby, a děla vz.77 DANA československé provenience. V jejich případě se ale jednalo o speciální kolový podvozek, a proto i tato děla byla relativně drahá. Oproti tomu samohybná děla kategorie TMG byla (ve své původní formě, bez poloautomatického nabíjení, které je dnes běžným prvkem) prakticky stejně drahá jako děla tažená. Vždyť i tažené 155mm dělo tak jako tak ke svému provozu potřebuje tahač, leckdy přímo daný automobil může být použit jako nosič děla TMG. I jednoduché samohybné dělo kategorie TMG přitom oproti taženému dělu nabízí celou řadu výhod – vyšší rychlost, a především schopnost rychle zaujmout a naopak opustit palebné stanoviště, a vyhnout se tak odvetné palbě protivníka.

I to byl důvod, proč tažená 155mm děla s hlavněmi o délce 52 ráží dosáhla jen omezeného rozšíření. A to i přesto, že mnohdy šlo o kvalitní typy. Např. turecké tažené dělo Panter dosahovalo vynikajícího dostřelu. Přesto byl jeho program omezen. A podobné to bylo i u dalších, obdobných tažených 155mm děl.

Přesto se 155mm děla s hlavněmi o délce 52 ráží vyrábějí. Například Indie vyrábí svůj typ ATAGS. Vzhledem k vysokým početním stavům indického dělostřelectva lze přitom předpokládat, že toto tažené dělo bude vyrobeno v počtu stovek jednotek. Je zajímavé, že toto tažené dělo si zakoupila i Arménie, pro kterou by nebyl problém pořídit si nějaké jiné dělo (Arménie si pořizuje Caesary). Obdobně jsou v Egyptě dál produkována tažená 155mm děla GH-52 původně finské konstrukce. To ukazuje, že nejsou zcela mrtvá. Přesto je v případě 155mm děl s hlavněmi o délce 52 ráží patrný přechod k samohybným dělům, a to především kategorie TMG.

Perspektivy menších ráží

Mnohem víc jsou rozšířená tažená děla nižších ráží. Má to ale svou logiku, protože děla nižších ráží jsou méně rozměrná a méně těžká. Pro jejich tažení proto postačuje nějaký lehčí nákladní automobil – nemusí jít o těžký, leckdy zvlášť vyvinutý tahač, jako je tomu v případě těžkých 155mm děl.

Takováto lehčí děla i nadále mají svůj smysl. A to i přesto, že mají logicky nižší dostřel než 155mm děla. Ne vždy se boje odehrávají v oblastech, kde je možné nasadit samohybná děla, jejichž hmotnost – a to i v případě samohybných děl TMG – se běžně pohybuje kolem 30 tun. Ze stejného důvodu pak zde nelze nasadit ani tažená 155mm děla, jejichž nevýhodou je opět vysoká hmotnost. Především pro boj ve složitém a měkkém terénu jsou proto i nadále vhodná lehčí tažená děla nižších ráží.

Typickým příkladem takového lehkého, nenáročného taženého děla může být známý sovětský, resp. ruský typ D-30. Dělo D-30 je někdy poněkud přehlíženo, a to jak pro svůj vysoký věk (poprvé bylo představené v roce 1960, tedy již před více než 60 lety), tak i pro nižší dostřel, který i v případě použití vylepšené munice dosahuje max. 20 km. Přesto lze konstatovat, že dělo D-30 je v současnosti nejrozšířenějším dělem! Armády i nadále toto dělo oceňují především pro jeho jednoduchost, náročnost, ale i pro jeho originální konstrukci, která nejenže dovoluje kruhový odměr, ale především umožňuje rychlé zaujetí a stejně tak i rychlé opuštění palebného stanoviště.

Je přitom pozoruhodné, že mnohé armády zůstávají u tažené verze D-30, přestože je poměrně snadné udělat z tohoto děla samohybné dělo TMG osazením na podvozek nákladního automobilu. Což o to, i takováto samohybná děla existují. Ale např. srbské dělo Sora, které jako dělovou zbraň využívá D-30, nedosáhlo žádného obchodního úspěchu. Obdobně tak súdánské SHD Al Khalifa nepřešlo do sériové výroby. Mnohým armádám totiž vyhovuje tažené D-30 i proto, že vzhledem k jeho nízké hmotnosti a specifické lafetě lze pro jeho tažení využít kdejaký nákladní automobil.

V případě děla D-30 navíc působí i již zmíněná vysoká životnost dělostřelecké techniky, a setrvačnost armád, které rády používají systém, který se jim osvědčil. I přes svou letitost je proto dělo D-30 i nadále vysoce hodnoceno. Lze proto počítat s tím, že tažené dělo D-30 a jeho kopie budou sloužit ještě řadu desetiletí, hluboko do 21 století.

Nejmenší ráže – se značnými perspektivami

Paradoxně největší perspektivy mezi taženými děly má ale jedna z nejmenších ráží, ráže 105 mm. Děla ráže 105 mm se samozřejmě nemohou rovnat 155mm dělům. A to ani svým dostřelem, který nepřesahuje 20 km, ale ani co se týče účinku v cíli. Vyšší účinek v cíli mají dokonce i 120mm minomety. A přesto jsou 105mm děla i nadále používána a jejich význam dokonce stoupá. Lehká tažená 105mm děla se totiž ukázala jako jedinečný systém palebné podpory pro lehkou pěchotu.

Lehká pěchota je někdy poněkud přehlížena. Často je navíc vnímána jen jako nástroj vhodný pro různé mírové mise OSN atd. Už jen proto by ale neměla být podceňována – takovéto mise jsou stále nedílnou součástí úkolů armád vyspělých států, byť jsou v současnosti zastíněny konfliktem na Ukrajině.

Bojové určení lehké pěchoty je ale mnohem širší. Úkolem lehké pěchoty je především krytí křídel hlavních jednotek, průzkumné úkoly, zajišťování území atd. A v neposlední řadě také boj v oblastech, kam se běžné jednotky kvůli vysoké hmotnosti svých vozidel nemohou dostat. A proto je lehká pěchota, převážená na terénních automobilech, jako jsou známá vozidla HMMWV, nedílnou součástí moderních armád.

I tyto jednotky lehké pěchoty přitom potřebují nějaký systém dělostřelecké podpory. Tu jim ale nemohou poskytnout běžná 155mm děla, protože ta jsou na to až příliš těžká. Dokonce i děla D-30 jsou pro tento účel těžká, obdobně se pro tyto úkoly nehodí klasické protitankové kanony, jako je ruský T-12. Jako ideální systém palebné podpory těchto jednotek se proto jeví lehká 105mm děla. Klíčovou výhodou těchto děl je totiž to, že je mohou táhnout lehké automobily, používané v jednotkách lehké pěchoty pro převoz mužstva. Například americká armáda jako tahače svých 105mm děl používá vozidla HMMWV či JLTV, britská armáda používá Landrovery atd. Armády tak mohou postavit celou velkou jednotku včetně dělostřeleckých tahačů na jednom univerzálním podvozku, což je samozřejmě obrovskou výhodou. I proto jsou 105mm děla stále hojně rozšířena. V mnoha státech např. dosud slouží děla M-101/102, a to přesto, že jde o konstrukci sahající až do druhé světové války.

Americká a britská armáda používají mnohem modernější děla L-118/M-119. A i když jde o poměrně letitou konstrukci, obě armády plánují i dál tato děla používat.

Velmi podobným dělem je francouzský typ LG-1. U francouzského typu je pozoruhodné to, že je stále vyráběn – jako poslední byla dokončena dodávka do Malajsie s tím, že nyní si je objednal Senegal. Výroba těchto děl sice probíhá jen v relativně nízkých počtech, ale to její význam nijak nesnižuje. Výrobce se pochopitelně nehodlá vzdávat výroby produktu, o který je stále zájem.

Na životnost tažených děl ráže 105 mm poukazuje turecké dělo Boran, představené v roce 2019. Jde tedy o zcela nový typ, není to tedy jako v případě děl L-118 a LG-1, která mají původ v sedmdesátých letech minulého století.

Lehké dělo Boran se přitom vzhledem ke své hmotnosti 1 720 kg a dostřelu 17 km od děl LG-1 či M-119 příliš neliší. Je zajímavé, že u děla Boran byla použita hlaveň o délce 30 ráží, a nebyla zde snaha použít hlaveň o délce 52 ráží, jak je tomu u děl ráže 155 mm. Tvůrci se zjevně poučili z neúspěchu jihoafrického děla G-7 105 mm, u kterého byla použita hlaveň o délce 52 ráží a dosahovalo proto vysokého dostřelu, ale jeho nevýhodou byla vysoká hmotnost a cena.

Ovšem největší výhodou děla Boran je to, že je prakticky nové, používá moderní materiály atd. Důležité je i to, že bylo zkonstruováno právě v Turecku, které se pyšní obrovskou armádou. Turecká armáda přitom dosud používá velké množství děl M-101, údajně více než 500 ks, a bude potřebovat je nahradit. Úvodní objednávka na 114 ks proto zcela jistě bude rozšířena. Dělo Boran navíc začíná získávat i první zahraniční zákazníky, když si tato děla objednal Bangladéš, a hovoří se o zájmu Ománu.

Nelze proto vyloučit, že zcela nová 105mm děla budou vyvinuta i v dalších státech. I turecký příklad naznačuje, že lze vyjít ze starých vzorů, a jen je modifikovat použitím moderních materiálů. Ukazuje se tak, že tažená děla mají své místo na dnešním bojišti a tedy i ve výzbroji moderních armád. Jde sice spíše o děla nižších ráží a navíc jsou používána pro doplňkové úkoly, to ale jejich význam nijak nesnižuje. I takovéto úkoly musí armády plnit. Ostatní systémy, např. tolik populární drony, tato děla nedokážou plně nahradit.

Světové armády tak s taženými děly i nadále počítají. A vysoká životnost dělostřelecké techniky, která je leckdy schopna sloužit i celá desetiletí, nám napovídá, že s lehkými taženými děly vyráběnými v současnosti (lehké typy Boran, LG-1), ale i s některými taženými 155mm děly (typ ATAGS, ale i poněkud atypická americká děla M-777, resp. čínská AH-4) se budeme setkávat po celé jednadvacáté století.

Zdroj: Defense Express, Breaking Defense