Nebudeme se podrobně zabývat odvěkým vztahem mezi Maďarskem a Slovenskem, ačkoli tato kapitola s dlouhodobým sporem mezi oběma národy úzce souvisí. Pro další vývoj maďarsko-slovenských vztahů měl klíčový význam jeden podstatný dokument sepsaný mezi Slovenským státem a Německou říší, známý jako Ochranná smlouva. 

Listina podepsaná mezi 18.- 23. březnem 1939 z německé strany von Ribbentropem a ze strany slovenské Vojtěchem Tukou a ministrem zahraničí Ďurčanským tehdy Slovensko titulovala coby berlínský satelit v rámci Německé říše. 

Foto: Maďarští vojáci během 2. světové války | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Jak jsem našel svůj poklad z 2. světové války

Smlouva po dobu 25 let zaručovala Slovenskému státu zejména ochranu územní integrity Německou říší, ovšem výměnou za podřízení místních ekonomických zájmů těm německým. To se tedy týkalo zemědělství, průmyslu, ale i dopravní sítě. Neodlučnou součástí byla i řada vojenských ustanovení upravujících možnost vstupu německých vojsk na slovenské území. Jak se tedy tento dokument projevil v příštím maďarském tlaku? Vlastně nijak, jelikož když 19. března Maďarsko provedlo vojenskou operaci proti Slovensku s cílem anektovat mnohem větší území než byla přiřčená vídeňskou arbitráží, Hitler tehdy odmítl aktivovat některé články dohody a ochránit tak územní celistvost Slovenské republiky.

Maďarské království regenta Miklóse Horthyho bylo v pořadí hned druhým státem uznávající nově nabytou samostatnost Slovenska. Jenže to neznamenalo, že by se horthyovský režim na základě nových skutečností hodlal vzdát svých územních nároků. Když do Budapešti tehdy přicestoval slovenský vyslanec Spišiak, maďarský ministr zahraničí hrabě István Csáky jej zpražil studeným konstatováním vývoje na Slovensku. Csáky zřejmě čekal, že po nutném a nevyhnutelném rozpadu ČSR se Slováci konečně vydají ochotně do maďarské náruče. To nepřicházelo v úvahu, Maďaři pro ně představovali po mnoho staletí utlačovatele. Role Maďarska již během podzimní krize v roce 1938 zapůsobila na jevišti čtvrceného Československa jen o málo později Slovákům ke škodě.

Vlivem výsledku I. vídeňské arbitráže totiž Slovensko přišlo o nemalou část svého jižního území, padajícího verdiktem nezávislých rozhodčích von Ribbentropa a italského hraběte Ciana pod Horthyho vládu. Došlo tak jen částečně k naplnění maďarských očekávání. Kromě výrazného pásu jižních slovenských území byla Maďarsku odloučena jistá část Podkarpatské Rusi. Územní ztráty tehdy činily přes 12 000 čtverečních kilometrů. Regent Horthy tak klidně mohl vjet na bílém koní do centra Košic, nyní maďarských. Jenže to nemělo být zdaleka vše! Po událostech spojených s doražením druhé Česko-Slovenské republiky se maďarská armáda 14. března odvážila  plnohodnotnou anexí kompletně zabrat i celou Podkarpatskou Rus, což se již neobešlo bez boje, kdy došlo ke srážkám mezi posledními zbytky čs. armády a maďarskými vojsky. Právě ve zdejších kopcích svedla československá armáda poslední, 4denní boj pod velením generála Olega Svátka. Tehdy se bojovalo za stát, který již prakticky neexistoval. Po 19. březnu naše jednotky ustoupily se 60 padlými právě na Slovensko nebo do Rumunska. V tomto směru Maďarské království dosáhlo svého jen částečně ovládlo sice kompletně celou Podkarpatskou Rus, ale Budapešť tyto zisky uspokojily jen částečně, nároky vůči Slovensku totiž naplněny nebyly.

Královská armáda, velmi povzbuzena rychlým tažením na Podkarpatské Rusi, se hodlala konečně vypořádat se Slovenskem a jednou provždy vyřešit své územní požadavky vůči Slovenskému státu. Boje na Zakarpatí ještě zcela neustály, když se přes východoslovenskou hranici převalily maďarské formace. Bleskovým úderem tehdy Maďaři obsazují Ubľu a urychleně rozvíjejí ofenzivní operaci dvou celků s cílem obsadit Velký Berezný a Ulič. Druhá z formací měla postupovat směrem na Vyšné Nemecké a Sobrance. Přičemž již 23. března ráno byly Sobrance pod maďarskou kontrolou a na severním směru Maďaři postoupili až na okraj Stakčína. 

Psali jsme:Zemřu, ale děti neopustím - příběh Janusze Korczaka

Obě maďarské jednotky měly přibližně sílu pluku, přičemž pouze jedna z nich se mohl opírat o podporu lehkých obrněných vozidel a lehkých tanků. Druhý oddíl se mohl spoléhat jen na podporu dělostřelectva. Zároveň se z nástupního prostoru kolem Užhorodu vydala na pochod 3. skupina s cílem podpořit zabrání Sobranců. Podle všeho maďarský invazní celek tehdy očekával velmi rychlé vítězství, ne nepodobné tomu z Podkarpatské Rusi. 

Jenže Maďaři narazili na slovenské jednotky rozdělené do dvou skupin zvaných Stakčín a Michalovce, které znemožňovaly maďarským oddílům další postup a v oblasti se tak rozhořely velmi těžké boje. 24. března také maďarské bombardovací letouny Ju 86 napadly leteckou základnu ve Spišské Nové Vsi, ze které operovaly slovenské Avie B-534 a letouny Š-328. Tehdejší útok na základnu i město si vyžádal na 20 mrtvých civilistů a dále podpořil protimaďarské nálady. 

Později také došlo k několika leteckým soubojům mezi stíhači B-534 a maďarskými piloty s italskými stroji Fiat ČR.32. Letecké souboje nad frontovou linií trvaly minimálně do 26. března, poté na německý nátlak boje prakticky z hodiny na hodinu ustaly. V rámci vzdušných šarvátek bylo ztraceno na 5 slovenských B-534 a zřejmě dva Š-328. Právě 25. března započala slovenská armáda rozhodný protiútok, ve kterém nasadila také OA vz. 30 a pouze 3 LT vz. 35, které byly mezitím v Prešově opraveny a poslány na bojovou linii. Během protiútoku se tehdy podařilo obsadit množství vesnic předtím dobytých maďarskými královskými oddíly. Zároveň se střety s Maďary nadále nabíraly na intenzitě.

Ponechme nyní stranou vývoj bojů a vzpomeňme onu Ochrannou dohodu. Neměl právě tehdy Hitler vojensky zasáhnout proti maďarské agresi vůči Slovenskému státu? Hitler však neměl v úmyslu zasáhnout v souladu s ustanoveními Ochranné smlouvy. Německý kancléř nehodlal poslat sbory Wehrmachtu z tzv. ochranné oblasti na protektorátní hranici do zóny bojů při východě Slovenska, navíc slovenské armádě výslovně zakázal použít zásoby původní čs. armády nebo množství těžkých zbraní. Německo 25. března pouze oběma stranám nařídilo okamžité zastavení palby. Sice bylo vyhlášeno okamžité příměří ze strany slovenského ministra obrany a byla zahájena jakási předběžná jednání, avšak sporadické výpady obou stran a přestřelky trvaly minimálně do 30. března.

27. března započala pod německým dozorem jednání v Budapešti, na nichž se konečně mělo rozhodnout o příštím průběhu maďarsko-slovenské hranice. Vzhledem k jasné vojenské převaze z konfliktu na pomezí Maďarského království a Slovenského státu vyšlo nakonec agresivní Maďarsko jako vítěz. Na základě rozhovorů z přelomu března a dubna 1939 bylo k Maďarsku připojeno původně slovenské území čítající rozlohu 1 700 čtverečních kilometrů. Nově se tak muselo přejmenovat maďarskými názvy na 79 obcí s 69 000 obyvateli, převážně Slováky, ale i Rusíny apod. Počet Slováků za maďarskou hranicí se tak navýšil na 700 000 osob.

Vítězem se sice stala maďarská armáda, avšak i slovenský soupeř prokázal nebývalé kvality. Ačkoli byla slovenská ozbrojená síla dokonale dezorganizovaná, rozložená, nedisponovala kompetentním důstojnickým sborem a už vůbec se jí nedostávalo silnějších zbraní, tehdy dokázala ve třech dnech početně silnější maďarské jednotky blokovat.

Nové hraniční uspořádání následně vydrželo pouze 6 let. Po roce 1945 totiž došlo k dalšímu překreslení slovenské hranice. SSSR si odebral Podkarpatskou Rus, připojil ji k Ukrajinské svazové republice. Dle sovětského výkladu se Rusíni do náruče SSSR vydali dobrovolně, o čemž se dá však pochybovat. Maďarskem zabraná území nejvýchodnějšího Slovenska se pak po roce 1945 opět vrátila Slovensku. Události z roku 1939 mají i po mnoha letech Maďaři i Slováci stále na paměti.

Video: Malá válka - Slovensko proti Maďarsku v březnu 1939 / YouTube

Zdroj: VálCast