Nábor do římských legií byl během rané římské říše dobrovolný, i když se při některých příležitostech kvůli nedostatku dobrovolníků císařství uchýlilo k povinnému náboru, přičemž tento nábor začínal v zimě, aby byli rekruti na jaře připraveni na válku. Z toho důvodu existovaly dva druhy odvodů. První byl voluntarii (dobrovolný) a tento typ náboru procházel různými vzestupy a pády v závislosti na době, ve které se Říše nacházela. Bylo logické, že v dobách klidu nebo v kampaních, kde byla kořist velká, bylo dobrovolníků více a naopak ve chvílích dlouhých a riskantních kampaní byla dobrovolnost vzácná. Druhý typ odvodu byl lecti (vynucený), který nastal pouze v případě velké nouze, když byl nedostatek dobrovolníků a bylo třeba naverbovat vojáky proti jejich vůli. Nucené začlenění do řad bylo provedeno loterií mezi občany vojenského věku, přičemž tyto odvody byly řízeny a kontrolovány úředníky či příslušnými místními orgány, jejichž trvání bylo pouze v době krize.

Foto: Nábor do římských legií byl během rané římské říše dobrovolný, i když se při některých příležitostech kvůli nedostatku dobrovolníků císařství uchýlilo k povinnému náboru. | Shutterstock

Většina rekrutů obvykle pocházela z venkovských oblastí říše, a i když v menší míře, pocházeli rekruti i z městských center. Armáda totiž preferovala, aby její řady zaplnili vojáci z venkova, kteří byli zvyklí na těžkou práci a nevadil jim nedostatek pohodlí, tedy podmínky, se kterými se římský voják v armádě setkával dost často. Stejně tak rekruti z rolnictva nepotřebovali přehnanou fyzickou přípravu, naopak ti, kteří přicházeli z městských center, potřebovali dost často nějaký ten trénink navíc. Legionáři byli rekrutováni na minimální dobu 20 let a legionáři pomocných sborů na dobu 25 let. Základní plat pro legionáře v nejnižším postavením byl po dlouhou dobu 225 denárů za každý rok, přičemž 50 denárů bylo odečteno za jídlo a 60 denárů bylo odečteno za vybavení. Na konci služby měl legionář dvě možnosti: buď znovu narukoval, nebo byl s platem 3 000 denáry propuštěn a k tomu dostal část půdy k vytvoření farmy nebo zemědělského provozu. Obecně se dá říct, že legionáři končili svou vojenskou službu ve věku 45 až 50 let.

Psali jsme:Krystyna Skarbek - agentka jež byla inspirací Ianu Flemingovi v jeho románech o Jamesi Bondovi

Právní požadavky na nové rekruty byly tyto. Rekrut musel být římský občan, protože v římských legiích mohli sloužit pouze římští občané. Ostatní směli sloužit jen v pomocných sborech. Rekrut musel být legálně registrován a mít souhlas obecních úřadů. Musel mít osvědčení o dobrém chování, které zahrnovalo doporučení rodiny a přátel doporučujících mladého žadatele. Každý rekrut musel být svobodný, protože římskému legionáři bylo zakázáno se ženit. Žádný rekrut nesměl dlužit peníze, nebo být trestně stíhán. Pro některé zločince bylo samozřejmě lákavé narukovat do legií, aby se tam skryly před právem a pokud k tomu došlo a zjistilo se to, byl takový muž okamžitě z legie vyloučen.

Fyzické požadavky na nové rekruty byly tyto. Rekrut musel mít stanovený věk, který se v průběhu let měnil, přičemž průměrný věk náboru se pohyboval mezi 17 a 46 lety Rekrut musel mít minimální výšku 1,70, ale to nebylo často rozhodující, protože do armády mohl být přijat i muž bez regulační výšky, ale s dobrou tělesností. Rekrut nesměl překračovat určitou váhu a určitou svalovou hmotu, přičemž obecně se hledal hubený, ale šlachovitý typ rekruta.

Nový rekrut musel absolvovat fyzické testy. Neznáme je, ale byly určitě prakticky stejné jako ty dnešní a dá se přepokládat, že rekrut musel běhat, skákat atd., aby dokázal, že je hoden služby. Rekrut musel mít dobré zdraví a z toho důvodu branci podstoupili kompletní lékařské vyšetření, které zahrnovalo testy sluchu a zraku, kterým byl přikládán velký význam.

Pokud se žadatel domníval, že splňuje všechny požadavky, dostavil se místním úřadům své obce, které musely dosvědčit, že se choval slušně a byl způsobilý ke službě. Poté byli rekruti posláni do hlavního města své provincie, kde podstoupili první fyzickou prohlídku neboli probatio. Inspekci rekrutů řídil provinční hejtman, a jakmile prošli testy a lékařskou prohlídkou, dostali osvědčení neboli probatus a dostali dietu neboli viatikum skládající se ze 75 denárů na zaplacení cesty. Poté byli posláni na velitelství legie, ke které byli přiděleni. V sídle legie, které bylo jejím správním velitelstvím, vojenští úředníci zkontrolovali dokumenty žadatelů, dali jim souhlas a podrobili je nové lékařské prohlídce a fyzické zkoušce. Pokud prošli tímto postupem, byli formálně přijati jako rekruti. Setník je informoval o platu, který dostane ve 4 platbách. Jak už jsem psal, za Augusta to bylo 225 denárů ročně a ve 3. století to dosáhlo 750 denárů. Setník je dále informoval, že ve skladech legie najdou veškeré vybavení, které budou v legii potřebovat. Toto vybavení jim stát strhával z platu, a když o něj jen těžko přišli, mohli si za své peníze pořídit levnější standardní vybavení, které bylo sériově vyráběné pro armádu nebo si mohli koupit dražší vybavení, které bylo vyráběno u specializovaných řemeslníků a mělo krásné dekorace a doplňky.

Psali jsme:Martin B-26 Marauder: „výrobce vdov“

Během výcviku, který trval 4 měsíce, nováčci cvičili se zbraněmi dvakrát denně, zatímco veteráni pouze jednou. K výcviku dostali dřevěný meč a štít, které byly těžší než ty, které se používaly ve válce, a s nimi museli strávit hodiny narážením na kolmou tyč, kterou neustále bodali, aby se naučili základy šermu. Také museli donekonečna házet, kopím, dokud nedosáhli požadované vzdálenosti a přesnosti. Když dosáhli určité úrovně výcviku a dovedností, postavili se proti sobě ve dvojicích, aby cvičili boj muže proti muži. Později už cvičili boj proti veteránům, kteří s nimi neprojevili žádné slitování a udělali nováčkům nemálo modřin a rozbili nemálo nosů. Bylo to tvrdé a bolestivé, ale nováčkové takto získali mnoho cenných zkušeností, které se jim ve skutečném boji mnohokrát hodily.

Nováčkové byli pochopitelně také cvičeni v pochodování ve formaci a hlavně, aby dokázali za letu tvořit složité bojové formace a byli dobří v držení linie v zápalu bitvy. také byli nuceni neustále pochodovat, dokud nebyli schopni překonat 20 římských mil (30 km) za pět hodin. Pochodový výcvik pokračoval dál, dokud nebyli nováčkové schopni urazit 24 mil (36 km) za pět hodin s plným vybavením. Jednalo se o zbraně a brnění, kuchyňské náčiní, kůly na opevnění, nástroje na kopání a proviant na několik dní, protože na konci každého pochodu museli nováčkové i za nepříznivých povětrnostních podmínek postavit tábor s náspy a obrannými příkopy. To vše se dělo za křiku setníka a jeho pomocníků, kteří je neustále poháněli k většímu spěchu, takže když padla noc a oni se mohli uchýlit do svých stanů, padli jako mrtví na své lůžka z ovčí kůže. Není asi divu, že v prvních týdnech bylo kasárenské valetudinarium (nemocnice) vždy plné rekrutů, kteří si stěžovali na puchýře a bolesti svalů, ale to se rychle měnilo a nováčkové si na nový život zvykli a pomalu se z nich stali vojáci.

Přísaha byla posledním z kroků, které musel rekrut učinit, aby se zasvětil armádě, a obvykle se skládala ve čtvrtém měsíci jejich služby. Přísaha se skládala před bohy a císařem a byla považována za náboženský obřad, který spojoval vojáka se státem a císařem. Samotná přísaha zavazovala vojáka stát pevně za každé situace na bojišti, poslouchat své důstojníky a chránit své spolubojovníky v jakékoli bojové situaci. Přísaha zahrnovala poslušnost legionáře veliteli velení a její základní vzorec zněl: ,, Budu plnit rozkazy s nadšením a bez váhání. Zříkám se ochrany římského občanského práva a uznávám právo svých velitelů zabít mne bez soudu za neposlušnost nebo dezerci. Slibuji, že během své služby budu sloužit pod prapory a neodejdu, dokud mně můj velitel nevystřídá. Budu loajálně sloužit Římu, i za cenu vlastního života, a budu respektovat zákony, které se týkají civilistů a mých velitelů v táboře ." A pak přišla druhá přísaha jeho kamarádům ve zbrani: „ Nikdy neopustím své kamarády, abych si zachránil život, nikdy neopustím své místo v bitevní linii, s výjimkou toho, že zvednu zbraň, zaútočím na nepřítele nebo zachráním kamaráda. " Jakmile přísaha skončila, byli nováčkové odesláni do příslušných jednotek. Tito vojáci dostali signaculum, což byla tabulka, která vojáka identifikovala. Signaculum bylo umístěna v malém sáčku, který se věšel na krk, neslo vojákovo jméno spolu s jakoukoli identifikační charakteristikou, aby mohl být za všech okolností rozpoznán.

Díky tomuto systému měl Řím profesionální armádu, o které si mohl okolní svět jen zdát. Pokud někdo například čelili perské armádě o síle 100 000 mužů, pravděpodobně ji tvořilo 20 % vysoce vycvičených a dobře vybavených válečníků a 80 % občanů bez výcviku a hrubých zbraní. Římané byli ze 100 % profesionální vojáci, kteří měli kvalitní výcvik. Legionáři dostávali standardní plat, mohli stoupat v hodnostech a měli také penzijní plán v podobě pozemků a peněžních plateb. V jistém smyslu byla armáda nejen vojenskou silou říše, ale i páteří Říma, protože legie své občany naučila mnoha řemeslům a dala jim dostatek peněz, aby po skončení služby začali nový život. Díky tomu se Řím vyhnul známým bolestem ostatních armád.

Prvním bolestí byla armáda tvořená dobrovolníky, která se po skončení konfliktu rozpadla. Ukázkový příklad je Řecko, které mělo tento problém. Jakmile byl jejich nepřítel poražen, vojáci složili zbraně a znovu vstoupili do civilního života, přičemž ztratili veškerou organizaci a zkušenosti, které se naučili. Pro srovnání, římští legionáři mohli těžit ze zkušeností, organizace a plynulé hierarchie zavedené armády. To pochopitelně neplatí pro Spartu, ale ta měla v době největší síly 8000 profesionálů, kterých měl Řím 250 000. Další bolestí byli zahraniční žoldáci, kteří bojovali o peníze. Tady je dobrý příklad Kartágo, které se při obraně svých hranic spoléhalo téměř výhradně najaté armády. V případě Kartaginců vznikl problém, který nakonec vedl ke kolapsu jejich říše. Pokud máte pokles zisků a tím pádem i nedostatek peněz na zaplacení svých cizích vojáků, ti prostě využijí vaší bezbrannosti a vezmou si výplaty vypleněním vaší země. To se stalo během velké vzpoury kartaginských žoldnéřů, kterou Kartágo zničilo jen s obrovskými problémy a velmi zemi oslabilo. Poslední bolest je, když vojáky dodává aristokracie, jejíž úkolem je shromažďovat jednotky, aby za ně bojovaly. Zde se dostáváme k problému, který Řím zažil a který přinesl konec republiky, armáda byla loajální spíše ke svým velitelům a generálům než k zemi samotné.

Řím se těmto bolestem zavedením profesionální armády vyhnul a dlouhá staletí dominoval svět. Bohužel, tento systém stál i částečně za pádem říše. Důchodové dávky a platby legionářům se spoléhaly na jednu jednoduchou konstantu, na expanzi. Jenže nikdo nemůže vykouzlit úrodnou půdu ze vzduchu a nemůže věčně dobývat, ani Římané. Nakonec se Řím dostal do bodu, kdy nemohl dále expandovat, ale také nemohl jen tak rozpustit svou armádu. Řím se stále více spoléhal na cizí vojenskou sílu, jako byl nechvalně známý Alaric, germánský velitel, který vyplenil Řím. Nakonec se ukázalo, že si říše zakousla příliš velké sousto a velká část římské armády přešla do svých provincií nebo původu nebo čehokoli, co by mohla dobýt. Vše se obrátilo proti říši a její mohutný válečný stroj přestal fungovat.

Zdroj: historie válek