Co se stane, když zkřížíte dvě stíhačky MiG s nejrozšířenějším tankem druhé světové války? Odpověď je možná jiná, nežli byste čekali, protože o žádný superničivý prostředek určený k likvidaci nepřítele nejde. Účelem a výsledkem výše zmíněné kombinace byl jeden z nejvýkonnějších hasicích strojů na světě.

Stroj známý jako „Velký vítr“ vytvořili maďarští inženýři během studené války. V té době byly jaderné, biologické a chemické (NBC) zbraně považovány za hlavní hrozbu. Což se ostatně nezměnilo dodnes, byť riziko vzájemného totálního zničení mezi Východem a Západem je dnes nižší nežli riziko cílených hrozeb terorismu.

Foto: „Velký vítr“ při hašení požáru | indexhu / Public domain

Psali jsme:Létající tank Antonov A-40

Pokud by se v Evropě byla rozhořela válka, existovalo reálné riziko, že budou zbraně hromadného ničení široce nasazeny, a to včetně použití taktických jaderných zbraní k likvidaci obrněných formací nepřítele. Bojová vozidla té doby byla vybavena těsněním a filtry, které chránily posádky uvnitř před kontaminací. Ale co samotná vozidla? Jak by bylo o ně postaráno, pokud by byla zasažena? Proto se zrodil nápad na nový druh vozidla, kdy šlo v podstatě o tlakovou mobilní myčku o velikosti tanku, která by dokázala zasažená obrněná vozidla operativně vracet zpět do provozu.

Koncem 80. let minulého století Sověti vyvinuli jednoduchou formu tohoto tlakového mycího stroje a připevněním motoru ze stíhačky MiG-15 na korbu nákladního automobilu vytvořili stroj, který dokázal tryskat silné proudy vzduchu a vody. Používal se k odklízení sněhu z ranvejí a k hašení rozsáhlých požárů. Ale byli to maďarští spojenci SSSR, kteří tento koncept dovedli do logického konce, když vytvořili tzv. „Velký vítr“. Stroj byl sestrojen z dílů tří kusů techniky - z podvozku tanku T-34 a trysek dvou stíhacích letounů MiG-21.

Tank T-34 byl veteránem východoevropských ozbrojených sil. Byl zkonstruován Sověty koncem 30. let a během druhé světové války byl nasazen ve velkém počtu. Je mu připisována zásluha, že pomohl zvrátit průběh samotné 2. světové války a dotáhnout tento konflikt do pro Rusy vítězného konce, a to hlavně díky své vynikající konstrukci a obrovskému počtu vyrobených kusů. Přestože Rusové tank T-34 v padesátých letech vyřadili z výzbroje, používal se standardně dál ve východní Evropě ještě v 80. letech, což znamená, že byly k dispozici tisíce tanků T-34.

Stíhací letoun Mikojan-Gurevič MiG-21 vznikl o něco později. Sověti jej zkonstruovali na konci 50. let a jeho podobu ovlivnily zkušenosti z bojů v korejské válce. Byl cenově výhodný a stal se jedním z nejrozšířenějších stíhacích letounů na světě, který používaly letectva Varšavské smlouvy, Finska, Indie a různých arabských zemí. Pro období studené války byl stroj podobně důležitý jako T-34 v předchozím konfliktu. Konstrukce stíhačky byla tak úspěšná, že i Číňané vyrobili velké množství nelicencovaných kopií. Stejně jako T-34 zůstal i MiG-21 ve službě po celá desetiletí, vyráběly se ho tisíce kusů a dodávaly se ozbrojeným silám po celém světě.

Psali jsme: A-10 Thunderbolt II: legendární „vrčící prase“

Maďaři pak v rámci projektu „Velký vítr“ připevnili na horní část podvozku tanku T-34 dvojici motorů Tumansky R-25, převzatých právě z MiGů, a namontovali je jako dvojici děl. Pro přívod vody byly přidány trubky s tryskami vyčnívajícími nad výstupy proudových motorů. Když se trysky zapnuly, výsledky byly mimořádné. Velký vítr rozpohybuje skoro 850 litrů vody za sekundu a promění ji v mohutnou spršku páry. Voda je vystřelována rychlostí přes 1 200 kilometrů za hodinu, tedy přibližně rychlostí zvuku.

Tanky T-34 a stíhačky MiG-21 tak byly použity pro roli, kterou původní konstruktéři nikdy nemohli předpokládat. „Velký vítr“ obsluhují tři členové posádky - řidič, operátor trysek a velitel. Týmy disponující touto „zbraní“ se v minulosti podílely na likvidaci jedněch z největších požárů na světě. Do povědomí se „Velký vítr“ dostal v roce 1991 během odstraňování následků války v Perském zálivu. Armáda Saddáma Husajna byla zničena koalicí a její zbytky byly vyhnány zpět přes poušť z Kuvajtu. Saddám však za sebou zanechal hořký dárek na rozloučenou. Jeho muži na kuvajtských ropných polích zapálili množství ropných zdrojů.

Pod Kuvajtem se nacházely obrovské zásoby ropy a každý den tak shořelo na 15 milionů litrů. Nad státy Perského zálivu se tehdy valily tisíce tun kouře, zatemňovaly oblohu a otravovaly déšť. Nejednalo se pouze o ekonomickou katastrofu, ale i ekologickou. Pokud by požáry pokračovaly, mohly by změnit globální klima a snížit teploty na celé severní polokouli. Z celého světa se proto sjeli hasiči, aby kuvajtské ropné vrty zachránili a katastrofu ukončili. Nejpůsobivější stroj přivezli právě Maďaři - „Velký vítr“. 

Maďarský stroj se přiblížil k hořícímu ústí vrtu, zatímco jeho posádka byla před plameny chráněna pancířem tanku. Pak se otevřely trysky a vypustily neuvěřitelný proud vody a chemikálií na potlačení požáru. Dobové záběry ukazují, že stroj tyto rozsáhlé požáry uhasil během několika sekund. Tým pak mohl utěsnit ústí vrtu, a hasiči se přesunuli dál.
V listopadu 1991 byl uhašen poslední z kuvajtských požárů. Katastrofě se podařilo zabránit. Ale Velký vítr stále pokračuje v hašení ropných požárů a odklízení ranvejí po celém světě, což je důkazem toho, k jakým mimořádným cílům lze vojenskou technologii využít.

Zdroj: warhistoryonline