Během druhé světové války vyvinuli Němci několik typů samohybných děl, které by se daly souhrnně nazvat Sturmpanzery. Tyto stroje byly určeny zejména pro boj v ulicích měst, kde měly poskytovat podporu pěchotě proti nepříteli ukrytému v budovách a opevněních. Patřily mezi ně vozidla SIG 33, Brummbär a poslední, nejtěžší a nejsilnější - Sturmtiger.

Foto: Samohybný raketomet Sturmtiger ukořistěný Američany | Flickr.com

Potřeba tohoto druhu podpory pro bojující pěchotu a tanky vyvstala v podstatě již na počátku války, nejintenzivněji se však projevila po zkušenostech ze Stalingradu. Zde platila německá pěchota obrovskými ztrátami za dobývání silně opevněných bunkrů nepřítele či kulometných hnízd skrytých v rozvalinách budov. V době Stalingradských bojů byl jediným strojem tohoto druhu ve službách německé armády SIG 33, a vývoj modernějšího Sturmpazer IV Brummbär teprve probíhal. Souběžně s ním se měl rozběhnout i vývoj ještě silnějšího stroje stejného druhu, který by byl schopen poradit si skutečně s jakýmkoliv opevněním.

Psali jsme:Americká armáda v Evropě otestuje nový navigační systém, který by měl být odolný vůči ruskému rušení

Nový stroj měl být podle původního záměru vyzbrojen 210 milimetrovou houfnicí. V době vzniku plánů však ještě neexistovala zbraň takové ráže, jež by byla vhodná pro lafetaci na tankový podvozek. Vývoj nového vzoru by trval neúměrně dlouho a nesl by s sebou značné náklady. Proto bylo nakonec rozhodnuto, že hlavní zbraní nového vozidla se stane vrhač raketových střel ráže 380 milimetrů RW 61. Tento moždíř byl původně určen pro bitevní lodě jako protiponorková zbraň.

Jako nosič zbraně měl, již tradičně v rámci úspor, posloužit podvozek některého ze zaběhnutých německých tanků. Pro tak mohutnou zbraň přicházel v úvahu pouze podvozek těžkého tanku Tiger. Výrobou prototypu nového stroje byla pověřena firma Alkett. Po zhotovení dřevěných modelů vznikl ještě v roce 1943 první prototyp stroje, který byl předveden armádní zkušební komisi i samotnému Hitlerovi.

Foto: Američtí vojáci si prohlížejí svoji kořist | Flickr.com

Z tankového podvozku zmizela otočná věž a nahradila ji mohutná hranatá nástavba. Základní způsob konstrukce a rozložení jednotlivých částí bylo velmi podobné Sturmpanzeru IV Brummbär, ovšem Sturmtiger stál na robustnějším podvozku, měl silnější pancéřování a hlavně mnohem silnější zbraň.

Psali jsme:Robotické lodě jako možná budoucnost amerického námořnictva

Čelní stěna nástavby byla silná 150 mm, její boky a zadní stěna potom 80 mm. Tloušťka stropu byla 40 mm. Nejpozoruhodnějším prvkem stroje ovšem byla bezesporu jeho zbraň. Tou byl již zmíněný vrhač raketových střel RW 61 ráže 380 mm, který se nabíjel zevnitř věže. Střelou pro tuto zbraň byla 1,4 metru dlouhá raketa s vlastním motorem na tuhou pohonnou látku, která se stabilizovala rotací. Raketa vážila 345 kilogramů, z nichž plných 125 kilogramů představovala výbušná náplň. Manipulace s tak těžkou střelou byla velmi obtížná. Do vozidla byly rakety nakládány s pomocí minijeřábu na ruční pohon. Při samotném nabíjení rakety do hlavně vrhače potom posádce sloužila malá nakládací plošina opatřená válečky, po kterých se raketa posouvala.

Foto: Pohled na závěr hlavní zbraně Sturmtigeru, všimněte si rampy pro nabíjení raket | Wikimedia Commons

Ve dvou zásobnících bylo možno v bojovém prostoru přepravovat 12 kusů raket. Třináctou se dalo uložit přímo do hlavně odpalovače a čtrnáctá mohla být případně vezena na nabíjecí rampě. Většina posádek ovšem vozila pouze 13 nábojů bez onoho na nabíjecích válcích. Náměr hlavně se pohyboval v rozmezí od 0 do +85°, stranový odměr byl potom 10° oběma směry. Dostřel zbraně značně ovlivňovala teplota okolního prostředí. Při teoretické teplotě +50°C dolétl projektil do vzdálenosti 5 900 metrů, při 0°C, klesl dolet na 5 100 metrů a při -40°C až na 4 200 metrů.

Sériová produkce stroje byla schválena v dubnu 1944. Pro výrobu bylo rozhodnuto využívat podvozky tanků Tiger, které se vracely poškozené z boje, raději než nově vyrobené podvozky. Zamýšlená produkce byla 10 kusů měsíčně. Ve skutečnosti ovšem firma Alkett vyrobila dohromady pouze 18 kusů tohoto obra. Stroj dostal oficiální název "38cm Rakettenwerfer RW 61 auf Sturmmörser Tiger", vžilo se pro něj ale jméno Sturmtiger.

Foto: Detailní pohled na hlaveň Sturmtiger, všimněte si kanálků pro odvod spalin okolo hlavně | Wikimedia Commons

Sturmtiger měl stejný motor jako samotný tank Tiger, tedy 12 válcový Maybach HL 230 P45 o výkonu 700 koní. Stejná byla i převodovka Maybach Olvar s osmi stupni pro jízdu vpřed a čtyřmi pro jízdu vzad. Spotřeba stroje byla 450 litrů na 100 kilometrů a maximální dosažitelná rychlost se pohybovala okolo 40 km/h. Sturmtiger byl kratší zato však vyšší než jeho základ - tank Tiger a byl o 8 tun těžší. Jeho hmotnost tedy činila 65 tun.

Zvláštně musel být řešen odvod plynů po odpálení střely. Ty se totiž samozřejmě nesměly v žádném případě dostat do kabiny. Závěr komory ovšem nebyl sám o sobě sto udržet jejich tlak při startu rakety. Proto byly okolo hlavně odvodné kanály z nichž některé vedly samotnou hlavní až k jejímu ústi. Ty potom tvořily kruh malých otvorů okolo ústí hlavně a odváděly plyny ve stejném směru v němž startovala střela (tyto kanálky jsou výborně vidět na snímku níže). To tvořilo po odpalu obrovský sloup plamenů. Proto musel Sturmtiger po každém výstřelu změnit polohu, neboť tento plamen prozradil nepříteli jeho pozici.

Posádku tvořilo 5 mužů - řidič, radista, jež zároveň obsluhoval i kulomet, střelec z hlavní zbraně a dva nabíječi. Posádka spolu komunikovala pomocí vnitřní radiostanice. Po negativních zkušenostech s absencí integrální protipěchotní zbraně u těžké obrněné techniky, kterou Němci získali na strojích Ferdinand, byl Sturmtiger vybaven vedlejší zbraní v podobě kulometu MG 34 ráže 7,92 mm. Ten byl uchycen v kulovém kloubu v čelní stěně stroje, napravo od hlavní zbraně. Pro blízkou obranu s sebou posádky vozily ještě i samopaly MP40 ráže 9 mm, kterými mohly střílet skrz průzory. Nepřátelská pěchota, vyzbrojená granáty a příložnými náložemi, totiž představovala pro takový kolos, neschopný rychlého úniku, značné ohrožení.

Foto: Vyřazený Sturmtiger | Flickr.com

Vzhledem k nízkému vyrobenému počtu strojů, nebylo možné z nich sestavit samostatný těžký prapor. Jedinými jednotkami, které tedy byly ze Sturmtigerů sestaveny byly dvě roty (Kompanie) - Sturmmösser Kompanie 1000 a 1001.

Sturmtigery sloužily převážně na západní frontě a v omezeném rozsahu při obranných bojích na východě. První akce, které se zúčastnily byly boje proti povstání ve Varšavě. To byla také pravděpodobně jediná příležitost kdy byly Sturmtigery použity ke svému původnímu účelu - tedy boji v ulicích velkých měst. Mimochodem projektil Sturmtigeru, který selhal a nevybuchl při pouličních bojích je dodnes vystavený ve Varšavském muzeu.

Jinak ovšem Sturmtigery našly uplatnění pouze při Ardenské ofenzívě a po ní už pouze při obraně své otčiny. S 18 vyrobenými exempláři byl jejich vliv na vývoj bojů skutečně minimální. Přesto se tyto stroje ukázaly být velmi efektivní a to paradoxně zejména v obranných bojích. Byly však pomalé a trpěly mechanickými poruchami. Ty, které němci ztratili byly většinou opuštěny svými posádkami kvůli poruše nebo nedostatku paliva a nemožnosti odtáhnout je z místa.

Foto: Sturmtiger budil svojí celkovou velikostí i ráží svého raketometu u nepřítele velký respekt | Wikimedia Commons

Kvůli velmi silnému pancéřování byl v podstatě jedinou možností jak Sturmtigery zničit v boji útok bombardovacími letouny nebo těžkým dělostřelectvem. Je zdokumentováno, že v lednu roku 1945 zničila jediná střela ze Sturmtigeru dopadnuvší do skupiny amerických tanků, najednou tři tanky Sherman.