V rámci výběrového řízení na nová pásová vozidla Armády ČR ministerstvo a armáda sdělily uchazečům 16 tzv. nepodkročitelných požadavků, které musejí nové obrněnce splňovat, aby měly šanci v tendru uspět. Mezi nimi je i přepravní kapacita minimálně 11 osob, z toho 8 má tvořit pěchotní družstvo a specialisté, a osádková věž.

Žádné trendy ale kontinuita

V bodě z oněch nepodkročitelných požadavků, který definuje kapacitu nových pásových obrněnců ve verzi bojové vozidlo pěchoty, je řečeno, že výsadek se má po sesednutí rozvinout do dvou čtyřčlenných týmů. Je nutno hned na úvod říci, že je to zcela legitimní požadavek. Kolem něho se mezi odborníky i v médiích strhla poměrně vášnivá diskuze a především ti, kteří podporují pořízení německých vozidel Puma, jej vehementně kritizují. A to z poměrně pochopitelného důvodu – Puma totiž nebude bez zásadních konstrukčních změn dané kritérium schopná splnit.  

Foto: Puma nebude bez zásadních konstrukčních změn dané kritérium schopná splnit. 

Psali jsme:Praga V3S celá v bahně, ale zvládne to

Objevily se i teorie, že česká armáda od 90. let následuje tzv. britskou pěchotní školu, proto požaduje větší kapacitu nových pásových vozidel. Pojem „britská pěchotní škola“ však neexistuje a ani v dřívějších armádních dokumentech nebo studiích odborníků se zmínky o nějaké britské škole nevyskytují. Navíc poměry v britské armádě za poslední roky ani oněm domnělým definicím neodpovídají. Tyto teorie vykreslují tzv. britskou pěchotní školu jako koncept, u něhož je údajně ústředním bodem sesednuté pěchotní družstvo a pásová či řekněme obecně pozemní obrněná technika hraje roli podpůrného prvku, který převáží pěšáky do operačního prostoru a následně je podporuje těžkými zbraněmi. 

Do kontrastu pak teoretici dávají tzv. německý přístup, u něhož je primárním prvkem bojové vozidlo pěchoty doprovázející tanky při průlomových operacích a vezené pěchotní družstvo funguje v podstatě jen jako živá ochrana vozidla či jeho doplněk. Zastánci vozidla Puma pak naznačují, že by se česká armáda měla vydat německou „moderní a progresivnější“ cestou.

Celá věc má ale nejspíše daleko prozaičtější základ. Ve formulaci nepodkročitelného bodu, který se týká množství vezených osob, se říká: „Místo ve vozidle lze ale také využít pro osmičlenný výsadek, který je schopen se po sesednutí rozvinout do dvou čtyřčlenných týmů. Takhle máme postavenou naši taktiku.“ Ano, jde o taktiku a způsob nasazení, který má v československých a českých ozbrojených silách tradici. Už od 50. let v československé armádě fungovala obrněná vozidla primárně jako odolné přepravní prostředky pro pěchotu. Vzpomeňme jen typy OT-810, OT-64 SKOT, OT-62 TOPAS, byla to vozidla, které zprvu sloužila čistě jako obrněné transportéry, časem ale dostala i těžší zbraně, které měly podporovat sesednutá družstva přímo v boji.

Foto: Už od 50. let v československé armádě fungovala obrněná vozidla primárně jako odolné přepravní prostředky pro pěchotu. (na snímku OT-64 SKOT) | Wikimedia Commons

Psali jsme:Japonské ozbrojené síly by měly dostat nové typy vozidel

A tento přístup byl jen částečně modifikován s příchodem typů BVP-1 a BVP-2. „Bévépéčka“ sice měla postupovat při operacích společně s tanky, ale vezená družstva nefungovala jen jako „ochrana vozidla“, o čemž konečně svědčí i starší označení motostřelci či motorizovaná pěchota. V roli přepravního a podpůrného prostředku sloužilo a slouží BVP-2 i po roce 1989. A stejnou roli zastávají i před více než deseti lety pořízená vozidla KBVP Pandur II CZ. Pandur nahradil typ OT-64 jako nová lehká, vysoce mobilní přepravní platforma (ve srovnání s pásovými vozidly), ale navíc přidal moderní ergonomii interiéru posádky i vezeného družstva, pokročilé vybavení a bojové systémy, a především daleko silnější a účinnější palebnou sílu.

OT-64 s kulometnou věží měl kapacitu dvou členů osádky a desetičlenného výsadku, přičemž jeden muž ovládal kulometnou věž. U KBVP Pandur II CZ je posádka tříčlenná – řidič, velitel a střelec, přičemž vozidlo pojme dalších osm osob. Návaznost je tedy nasnadě, pandur má v zadní části korby prostor pro 7 vojáků, osmé místo umístěné mezi řidičem a velitelem využívá příležitostně velitel čety, ale ve většině případů zůstává neobsazeno. Potenciálně je to pozice pro specialistu se specifickým vybavením, tedy například operátora malých taktických průzkumných či útočných dronů s krátkým dosahem atd., který nebude muset z vozidla ve většině případů sesedat. Pandur tedy byl do výzbroje zaveden už s kapacitní rezervou a má do budoucna rozvojový potenciál.

Stejné pojetí nasazení pěchotních družstev lehké i těžké brigády

Je tedy naprosto logické, že armáda pro nová pásová bojová vozidla požaduje stejný koncept, a tedy i stejný počet členů vezeného družstva. Naopak, zcela nesmyslné je prosazovat změny v zavedeném pojetí a skladbě výsadkových družstev armády jen proto, aby byla nakoupena vozidla, která jim už z podstaty nemohou vyhovět. To se samozřejmě týká především typu Puma, jehož zastánci armádu například kritizují za to, že se údajně nechce přizpůsobit pojetím nasazení pásových BVP svým nejbližším spojencům, rozuměj Bundeswehru. Už by jim ale nejspíše nevadilo, že těžká brigáda české armády s vozidly Puma by byla zcela jinak koncipována než lehká brigáda téže české armády vybavená už více než deset let provozovanými vozidly Pandur II CZ. Nebo by se podle této logiky měly překonstruovat a přizpůsobit pandury, aby vyhověly tzv. německé škole?

Foto: Pandur II 8x8

Armáda má počtem členů osádky i vezeného družstva a specialistů 3+8 naprosto legitimní nároky, už jen proto, že další uchazeči – CV-90, ASCOD 2 i Lynx KF-45 – jsou tyto podmínky schopni splnit. Paradoxní je i odvolávání se příznivců vozidla Puma na známé zkoušky ve Vyškově. Právě tyto zkoušky měly za účel získat základní informace o vozidlech a provést prvotní porovnání parametrů a schopností. A novinářské fotografie i videozáznamy z těchto zkoušek jsou přímo exemplárním příkladem důvodů, proč je vnitřní kapacita tak důležitá. Je na nich patrné, že se šestice vojáků nasouká do nitra pumy, ale vybavení a batohy musí navěsit na korbu zvenku. Je snadné si představit, jak by asi jejich obsah vypadal po bojovém nasazení v náročném terénu a při nepříznivém počasí, pokud by vůbec na korbě zůstaly. Navíc se do nitra pumy podle oficiálních vyjádření představitelů Bundeswehru nevejdou vojáci vyšší než 184 cm.

Foto: Obrněné vozidlo ASCOD 2

Stejně jako existuje určitá kontinuita a paralela u ozbrojených verzí OT-64 a KBVP Pandur II CZ, můžeme ji najít i u pásové techniky. BVP-1 mělo v interiéru prostor pro velitele a řidiče v přední části korby, střelec měl místo ve věži a zadní část vozidla byla určena pro osmičlenný výsadek. BVP-2 má kapacitu 3+7, přičemž řidič sedí v přední části korby, ve věži mají své stanoviště velitel a střelec a v zadní části jsou lavice pro 6 členů pěchotního družstva. Sedmé místo je pak za řidičem, které je podobně jako u pandurů určeno pro velitele čety nebo specialistu. 

I z tohoto hlediska je požadavek na osm míst legitimní, nenarušuje už zavedený systém, ale naopak umožňuje zvýšit možnosti přepravovaného výsadku posílením o další specialisty. Nová BVP však musejí nabídnout navíc daleko vyšší úroveň ergonomie interiéru, vyšší balistickou i protiminovou odolnost, moderní bojové systémy i výzbroj, to by se ale nemělo dít na úkor schopností přepravovaného výsadku a specialistů. Tedy ospravedlňovat malou kapacitu interiéru vysokou konstrukční odolností a preferencí ochrany posádky není na místě. A to zvláště proto, že odolnost moderních vozidel lze dnes zvyšovat pomocí přídavných pancéřových modulů a pasivních i aktivních obranných systémů, které nezasahují do vlastní konstrukce vozidla ani nesnižují jeho parametry a kapacitu interiéru.

Foto: Obrněné vozidlo CV-90

Kapacita jako záruka růstového potenciálu

Kapacita vnitřních prostor je ale důležitá nejen z hlediska zvyšující se potřeby počtu specialistů v četách, ale také z pohledu rostoucího množství vezeného materiálů, osobní výzbroje, výstroje, senzorů, osobních elektronických zařízení, popřípadě dronů, protitankových přenosných kompletů, ručních minometů, prostředků elektronického boje atd. Česká armáda si v poměru ke své velikosti nemůže dovolit luxus úzce specializovaných pěchotních družstev, jako je tomu u velkých armád. Naopak, potřebuje flexibilní mobilní pěchotu, z čehož vyplývá nutnost většího množství různého vybavení. A toto vybavení by mělo být více méně sjednocené pro lehkou i těžkou brigádu, tedy pro jednotky disponující jak pandury, tak pásovými vozidly. I to je důvod, proč je nutné jednotné pojetí výsadkových družstev a specialistů u obou typů vozidel a zároveň i počet osob.

S rozvojem obranných technologií a zvyšujícími se požadavky moderního bojiště budou postupně přibývat úkoly pro výsadková družstva, což si vyžádá další specialisty nebo nový hardware. Vše bude nutné někam umístit. A jsou jen dvě cesty: buď mít dostatečnou kapacitu přímo v bojových vozidlech, nebo k nim pořídit doprovodná a podpůrná vozidla, která ale musejí mít stejné schopnosti při průchodu terénem a stejné výkonnostní parametry. Obě cesty mají svá pro a proti, česká armáda dala najevo, že chce jít první cestou, taková je skutečnost. Navíc plánuje přechod na „čtyřkovou sestavu“ čety, tedy sestavu čtyř vozidel, přičemž jedno z nich bude určeno pro velitele čety. To nebude primárně převážet výsadkové družstvo, ale vedle stanoviště velitele čety bude disponovat místem pro umístění dalších specialistů čety, vybavení, ale i například pro evakuaci raněných atd. Celá sestava čtyř vozidel tak bude mít růstový potenciál a volné kapacity jako celek do budoucna.

Foto: Obrněné vozidlo Lynx

Osádková věž je legitimní požadavek

Další nepodkročitelný požadavek výběrového řízení na nová pásová obrněná vozidla pro českou armádu se týká věže. Armáda chce osádkovou. I tento bod se dočkal vášnivých debat a odporu opět především z řad zastánců vozidla Puma. U ostatních nabízených vozidel je tato možnost k dispozici a v takových konfiguracích i existují, ovšem u pumy to neplatí. Je to požadavek opět naprosto legitimní a je s podivem, kolik vášní vzbudil a kolik hlasů armádě opět radí, jaké jsou „nejnovější trendy“. Vypadá to, jako by si neuvědomovaly, že armáda má ve výzbroji přes deset let již zmiňované pandury, z nich všechny ozbrojené verze disponují právě bezosádkovými dálkově řízenými věžemi. S osádkovými má armáda také zkušenosti nabyté v průběhu mnoha desetiletí.

Porovnání je tedy na čem stavět, a ano, je potřeba říci, že volba mezi bezosádkovou a osádkovou věží není nikdy jednoznačná. Každá z variant má svá pro a proti. Už jen proto nelze hodnotit volbu na základě „trendů“ a označovat jednu variantu za „přežitou“ a druhou za „progresivní“. Důležité je, co uživatel preferuje a jaká koncepce zapadá do jeho způsobu použití vozidel.

Co je ale jisté, tak skutečnost, že osádková věž poskytuje lepší situační povědomí posádky. U dálkově řízených věží jsou primárními zaměřovacími a pozorovacími prvky elektronické systémy a senzory. To dnes platí i u osádkových věží, ale rozdíl je výrazný při poruše či zničení elektroniky. Osádkové věže mají z konstrukčního hlediska lépe vyřešené záložní optické přístroje a systémy i nouzové ovládání věže. Osádková věž tak přináší z hlediska situačního přehledu lepší přístup osádky k záložním pozorovacím přístrojům, které mají i vhodnější umístění na vozidle. 

Ze zkušeností také vyplývá, že pro velitele i střelce je při ostrém nasazení přirozenější otáčet se společně s věží, a mít tak zřetelnější povědomí o poloze věže a její zbraně vůči korbě vozidla. V neposlední řadě příklopy na korbě umožňují například při běžných přesunech lepší přehled, ale i třeba další možnost úniku ze stroje v případě poškození. Osádkové věže bývají také technicky jednoduší, je v nich snazší přístup ke zbraním a jejich dobíjení, a to skrytě pod pancířem, což u bezosádkových věží neplatí bezezbytku, příkladem je právě puma. 

Problém mohou u bezosádkových věží představovat i elektronické zobrazovací jednotky a systémy. Ty nutně potřebují pro svůj provoz elektrickou energii. V případě výpadku nebo zničení zdrojů elektrické energie či vedení jsou nepoužitelné, a osádka tak přijde o situační přehled, nebo má k dispozici omezené záložní systémy. Je třeba také zmínit vliv elektronických zobrazovacích zařízení na osádku. Displeje po nějakém čase působí negativně na lidské oko i mozek, způsobují především únavu, což se projevuje třeba pomalejším rozhodováním, horší pozorností a sníženou schopností rozlišovat detaily. 

Hodně zdůrazňovanou nevýhodou osádkových věží je vyšší zranitelnost osádky. Osádkové věže tedy z tohoto pohledu musejí být zákonitě lépe chráněny, tudíž i mnohem těžší. Pro bojeschopnost vozidla je však stejně důležité chránit i citlivé elektronické systémy – ve výsledku se tak rozdíly mezi osádkovou a bezosádkovou věží, co se týče odolnosti i váhy, stírají. Významným rozdílem tak zůstává jen to, že osádková věž vždy zabírá více místa v interiéru vozidla. To lze však do značné míry vyřešit vhodným konstrukčním a ergonomickým řešením celého stroje.