Hrdinská obrana městské citadely v Akkonu roku 1291 byla posledním bojovým vystoupením slavného chrámového řádu Templářů. Do konce 13. století se křižácké državy na Středním východě zmenšily pouze na úzký pruh země na východním pobřeží Středozemního moře a několik pevností. Velké a dobře opevněné město Akko zůstalo nejdůležitější pevností křesťanů. Dobytím této pevnosti muslimové ve skutečnosti znovu získali plnou kontrolu nad Palestinou.

I ve svaté zemi nebyly vztahy mezi účastníky ideální. Ve skutečnosti se zde reprodukovaly spory z feudální Evropy, jen v menším měřítku. Každý pán toužil po maximální nezávislosti, Špitálníci byli nepřátelé Templářů, Britští rytíři nevěřili těm francouzským a Janované otevřeně nasnášeli Benátčany. Naproti tomu byli muslimové většinově jednotní a pod společným cílem – vytlačit křesťany z Blízkého východu, dokázali osobní spory prozatím odhodit. 

Foto: Oblehání Akkonu zachyceno na obraze Guillaume de Clermonta z roku 1845 | Wikimedia Commons / Public domain 

Psali jsme:Erich von Manstein - jeden z nejvýznamnějších stratégů a vojevůdců 2. světové války

Nedostatek koordinace v křesťanském táboře vedl k tomu, že v roce 1289 mamlúcký sultán Kalaun al-Alfi náhlým úderem dobyl Tripolis, který křižáci ovládali téměř dvě století. V důsledku toho papež vyslal do Svaté země velký oddíl Lombardských žoldnéřů, o který ale ve Svaté zemi nikdo nestál, křižákům se totiž podařilo s mamlúckým sultanátem uzavřít příměří. Nechtěným žoldnéřům tedy nikdo neplatil a tak se uchýlili k rabování a vraždění muslimských vesnic. Rozzlobený mamlúcký sultán požadoval po vládci Jeruzalémského království vysvětlení. Ale zatímco jednání probíhala, Langobardští žoldnéři provedli strašlivý masakr muslimských obchodníků již v samotném Akkonu. V Egyptě a Sýrii způsobily zvěsti o odporném chování Evropanů nebývalý nárůst vlastenectví a k sultánovi přicházely dobrovolně tisíce muslimů, kteří toužili jen po jediném – po pomstě!

Foto: Mapa z roku 1320 ukazující město Akkon v roce 1291 | Wikimedia Commons / Public domain 

Na jaře roku 1291 muslimové shromáždili obrovskou armádu čítající několik stovek tisíc válečníků. Armádu vedl mladý egyptský vládce Kálil al-Ašraf. Slíbil, že svůj meč neodloží, dokud nevyžene nepřátele islámu z Blízkého východu. Středověcí kronikáři rádi přeháněli počty sultánovy armády, reálný počet tedy není znám, je ale pravdou, že Kálil al-Ašraf vedl k Akkonu ohromnou armádu zhruba 250 000 mužů. Ta se z většiny skládala z dobrovolníků, kteří měli buď žádný, nebo minimální výcvik a velké množství válečníků nemělo ani žádnou zbroj, či zbraně. Sultán ale schválně přivedl takhle kolosální počet lidí k Akkonu schválně, z psychologického hlediska. Hlavník úkolem desetitisíců rolníků a beduínů ale nebyla přesná střelba, či mistrné ohánění šavlí, ale ženijní práce, kopali tunely a příkopy a během útoku se z nich staly lidské štíty, které měly chránit sultánovu profesionální armádu.

Foto: Mapa Akkonu se zobrazením pevností jednotlivých řádů. Poslední obránci se stáhli do templářské pevnosti u přístavu | Wikimedia Commons / Public domain 

Psali jsme:Švýcarští a němečtí žoldnéři ve Válce růží

Sultán ale musel jednat rychle. Uživit čtvrt milionu lidí je velice složité i v úrodném prostředí, navíc okolí Akkonu bylo zdevastováno. Měsíce trvající obléhání tedy nepřipadalo v úvahu, i vzhledem k tomu, že do Akkonu stále připlouvaly křesťanské lodě se zásobami a samotný Akkon měl dostatek vody i jídla.

Klíčem k úspěchu obléhání se měly stát desítky katapultů, z nichž čtyři byli opravdu gargantuovské a byly dodávány v demontu na stovkách vozů. Každý z těchto čtyř katapultů vyžadoval 400 členů obsluhy a byl schopen vrhat kameny až o hmotnosti půl tuny. Tyto katapulty cílily pouze na jedno místo a po nějaké době se v mohutných hradbách začaly objevovat praskliny.

Foto: Mamlúcký sultán Kálil al-Ašraf | Wikimedia Commons / Public domain

Křižáci samozřejmě nezaháleli a každý den lukostřelci a kušníci zabili stovky sultánových následovníků. Ten ale na ztráty nehleděl, lidí měl dost, navíc k němu stále přicházeli další náboženští fanatici. Oblehání trvalo zhruba měsíc a zahrnovalo také zahrabání příkopu u hradeb města. K zasypání nesloužil pouze písek a kamení, ale také nespočet mrtvol fanatických následovatelů, kteří mrtví padali do příkopu. Muslimům se podařilo na několika místech strhnout hradby, ale nebyli schopni se jimi probít, obranu zde vedli Templáři a Špitálníci. Křižákům se podařilo většinu civilistů evakuovat na Kypr. Také většina přeživších vojáků byla schopna uniknout na lodích. Někteří ale záměrně zvolili smrt v boji před ponižujícím útěkem. 4. května z Kypru připlulo 40 lodí se 700 kyperskými válečníky, což pozvedlo morálku v obleženém městě.

Foto: V Akkonu jsou dodnes patrné původní hradby | Wikimedia Commons / Public domain

18. května 1291 vydal sultán rozkaz k zahájení všeobecného útoku. Útok provázel strašlivý zvuk tří set bubnů a řev tisíců trubek. Tento ohlušující hluk měl inspirovat věřící a vyděsit obránce. Obrana Akkonu byla prvotřídní, ale početní převaha nakonec zvítězila a během jednoho dne byl Akkon obsazen a v boji zemřel i velmistr Templářů Guillaumo de Beaujeux. Situaci obránců zkomplikoval útěk ze svých pozic italských vojáků a milic z řad měšťanů, kteří od hradeb utíkali k přístavu v zoufalém úprku dostat se na poslední lodě plující z města. Zbývající obránci se pod vedením maršála Pierra de Servy soustředili v nedobytné templářské citadele zvané Železný hrad. Zde se dokonce podařilo vybrat nového velmistra. Byl jím Thibault Gaudin. Pod jeho velením obránci odrazili všechny útoky.

Foto: Návrat posledního křižáka je název romantického obrazu malíře K. F. Lessinga a má znázorňovat prohru křižáků v rámci jejich poslední výpravy | Wikimedia Commons / Public domain

Sultán byl nervózní. Rozkládající se těla tisíců mrtvých obránců, útočníků i koní začala zapáchat a každou chvíli mohla vypuknout epidemie.  Sultán také již neměl čím nakrmit stovky tisíc mužů i koní. Souhlasil tedy s mírovým odchodem křesťanů z citadely. Zde se křesťanské a muslimské zdroje rozcházejí a záměrně se obviňují z porušení příměří. Každopádně vypukl další boj a křesťané se znovu stáhli do pevnosti. Jelikož pevnost nešlo dobýt, rozhodl sultán o podkopání obvodových zdí a za pár dní se celá pevnost zřítila a zahubila své obránce. A přesto, doslova den předtím, se Thibaultu Gaudinovi podařilo opustit citadelu tajnou podzemní chodbou a vzal si s sebou pokladnici.
Pád Akkonu zlomil ducha křesťanských válečníků ve zbývajících městech. Brzy se města Týr, Sidon a Bejrút podřídily muslimům bez boje. Skončila tak éra křižáckých států v Palestině.

Zdroj: Diletant Media, britannica