V současné době lze v oblasti vojenství pozorovat celkové zvýšení zájmu o děla, zvláště pak samohybná. V České republice je tomu i díky tomu, že AČR konečně, po desetiletí odkladů modernizuje své dělostřelectvo, a to samohybnými děly Caesar francouzské konstrukce. Obecně je tento zájem dán i tím, že v konfliktech poslední doby se samohybná děla velice osvědčila – např. v ukrajinském konfliktu, kde jsou děla masově nasazována, a kde jasně prokázala svou nezastupitelnost jinými zbraňovými systémy.

Nejvíc zájmu pak poutají samohybná děla „západní“ ráže 155 mm, s dlouhými hlavněmi o délce 52 ráží, protože právě takováto děla se stala jakýmsi dělostřeleckým standardem moderních armád, a postupně vytlačují starší děla jiných ráží (např. dosud rozšířené ráže 130 mm), potažmo i s kratšími hlavněmi. I u samotných vojáků se tato děla těší největší oblibě, protože nabízejí vysoký dostřel dosahující cca 40 km, a leckdy ještě více. I proto na ně výrobní firmy často koncentrují veškerou svou pozornost.

V případě samohybných děl ráže 155 mm s hlavněmi o délce 52 ráží je ale určitým problémem, že tuto kategorii vnímáme takřka jako monolit. Jenže tak tomu není, kategorie 155 mm samohybných děl je až překvapivě různorodá. Není to přitom dáno jen samotným základním rozdělením na samohybná děla kolová a pásová. Mnohem víc dáno je to charakterem těchto samohybných děl, jejich konstrukční, ale i obchodní filozofií. Mezi samohybnými děly tak najdeme děla s automatickým nabíjením, ale i děla ručně nabíjená. Stejně tak zde najdeme samohybná děla, která jsou mimořádně výkonná, ale natolik drahá, že se kvůli tomu ani nedostala do sériové výroby. Na druhou stranu ale existují i velmi pragmatické konstrukce, které dosáhly výrazného rozšíření. Jedním z příkladů takového pragmatického samohybného děla 155 mm, které v poslední době upoutalo pozornost  odborné veřejnosti, je čínské samohybné dělo PCL-181.

Psali jsme:Obrana proti dronům pro obrněné jednotky AČR

Foto: Čínské samohybné dělo PCL-181 | Čínské ministerstvo obrany

Čínské samohybné dělo PCL-181, někdy  v západních zdrojích zjednodušeně nazývané jako SH-15, bylo předmětem rozsáhlého vývoje, který se ale netýkal jen přímo tohoto samohybného děla. Je třeba podívat se na genezi tohoto čínského samohybného děla poněkud šířeji. Předně je nutno podotknout, že čínská armáda a její doktrína klade na dělostřelectvo velký důraz. Čínská armáda přitom má své dělostřelectvo zařazené jak do podpůrných prvků svých mechanizovaných či obrněných jednotek, tak i do samostatných dělostřeleckých brigád. Čínská armáda tak disponuje obrovským počtem tisíců děl, a to jak tažených, tak i samohybných. Proto je jakákoliv modernizace tohoto dělostřelectva obtížným a také finančně náročným úkolem. Čínské dělostřelectvo po dlouhá léta studené války kopírovalo starší sovětskou doktrínu, která výrazně vycházela stále ještě z pouček druhé světové války. Stejně tak i samotné konstrukce čínských děl vycházely ze sovětských vzorů. Čínská děla, a to i samohybná, proto používala primárně staré ruské ráže – 122 mm a 152 mm. Samohybná děla 152 mm zastupovalo především samohybné dělo Type 83, které bylo vylepšenou kopií sovětského děla 2S3 Akacija. Disponovalo proto dělem 152 mm, odvozeném od taženého děla Type 66 o délce 27 ráží, a dosahovalo omezeného dostřelu cca 17 km s klasickou municí.

Konec studené války, a především zkušenosti z války v Perském zálivu, kde Irák měl dělostřelectvo formované také po starém sovětském vzoru, ale způsobil, že čínská armáda začala svou koncepci dělostřelectva měnit, a obdobně jako u dalších druhů vojenské techniky postupně přechází na západní standardy. Jedním z těchto prvků byl přechod z východní ráže 152 mm na západní ráži 155 mm. V souladu s moderními trendy navíc čínské dělostřelectvo začalo svá děla vybavovat delšími hlavněmi, aby mohla dosahovat vyšších dostřelů.

Projevilo se to i v kategorii  samohybných děl. V oblasti pásových děl tak Čína představila exportní samohybné dělo PLZ-45, mající ráži 155 mm a dělo o délce 45 ráží. Na toto dělo později navázalo samohybné dělo PLZ-05 stejné ráže, ale s delší hlavní o délce 52 ráží. Obdobný trend se projevil i v kategorii děl kolových. Čína totiž jako jeden z prvních států přišla s konstrukcí samohybného děla kategorie TMG, tedy děla, která vznikla osazením dělové hlavně na podvozek jen částečně upraveného nákladního automobilu.

Psali jsme:Nová africká „světová válka“

Prvním takovým samohybným dělem bylo samohybné dělo SH-1, zkonstruované čínskou státní zbrojní firmou Norinco a zjevně inspirované samohybným dělem Caesar. Šlo o  jednoduchou konstrukci, ve které byl jako nosič použit jen částečně modifikovaný nákladní automobil Wanshan WS 5252 v uspořádání 6x6. Na něj bylo osazeno 155 mm dělo, které bylo technicky téměř totožné s taženým dělem WA-021 ráže 155 mm (to přitom bylo kopií známého děla GC-45 kanadského konstruktéra G. Bulla), od kterého se lišilo především použití delší hlavně o délce 52 ráží. Toto dělo ale nepoužívalo žádnou mechanizaci nabíjení. Výrazným prvkem bylo použití pancéřované kabiny.

Samohybné dělo SH-1 představovalo nenáročnou konstrukci. Přesto dosahovalo velmi dobrého dostřelu téměř 40 km (s použitím munice V-LAP 53 km), čímž se vyrovnalo soudobým západním dělům. Velkou výhodou tohoto samohybného děla SH-1 byla i nízká cena. Proto samohybného dělo SH-1 dosáhlo i poměrně výrazného rozšíření. Samotná čínská armáda jej nezakoupila, zato ale bylo toto samohybné dělo exportováno, a to jak do Pákistánu (90 ks), tak i do Myanmaru (údajně 18 ks). A právě na samohybné dělo SH-1 nové čínské samohybné dělo PCL-181 navazuje. Dá se říci, že přebírá jeho ověřené prvky a odstraňuje některé jeho chyby, a dál tak rozvíjí jeho konstrukční filozofii.

Také samohybné dělo PCL-181 představuje na první pohled jen jednoduchou, nenáročnou konstrukci. Ale právě to představuje jeho největší přednost, protože i toto samohybné dělo ukazuje, že v jednoduchosti je síla. Stejně jako samohybné dělo SH-1 i samohybné dělo PCL-181 představuje typické samohybné dělo kategorie TMG. Jako nosič tohoto děla byl použit moderní automobil Taian GM v uspořádání 6x6. I sám tento automobil představuje nenáročnou, ale spolehlivou a dostatečně výkonnou konstrukci.

Jako dělostřeleckou zbraň samohybné dělo PCL-181 využívá moderní 155 mm dělo o délce 52 ráží, které je jen lehce upraveným dělem ze samohybného děla SH-1. Díky tomu typ PCL-181 dosahuje dostřelu 40 km – tedy hodnotu srovnatelnou s moderními západními konstrukcemi. V případě použití nové munice s pomocným raketovým pohonem pak toto samohybné dělo má dosahovat dostřelu až 75 km, což v kategorii samohybných děl 155 mm patří k nejlepším hodnotám. Zajímavě je řešeno nabíjení děla PCL-181. Toto samohybné dělo se totiž vyznačuje  částečnou mechanizaci nabíjení, kdy je použito pomocné poloautomatické nabíjecí zařízení. Obsluze stačí umístit náboj na nabíjecí rameno, a to jej následně zasune do závěru děla. Jde o relativně jednoduchou, přesto efektivní konstrukci.

Je zřejmé, že toto řešení neumožňuje dosáhnout takových výkonů, jako je tomu v případě plně automaticky nabíjených samohybných děl, např. u československého samohybného děla DANA. Přesto je toto poloautomatické nabíjení čínského samohybného děla PCL-181 v zahraničních zdrojích hodnoceno vysoko, jako příklad efektivního řešení. U samohybného děla PCL-181 je zajímavě řešeno i uložení munice. Její zásoba je totiž  uložena nikoliv na korbě (jak je tomu u většiny samohybných děl TMG), ale v prostoru mezi koly automobilu Toto řešení výrazně usnadňuje práci obsluhy, stejně tak ale toto řešení zjednodušuje a zkracuje konstrukci PCL-181. I díky tomu hmotnost samohybného děla PCL-181 dosahuje pouze 26 tun. To je slušná hodnota oproti západním samohybným dělům, u kterých se jejich hmotnost i v případě kolových typů začíná blížit hodnotě 40 tun. Otázkou je samozřejmě systém řízení palby, ke kterému se autorovi nepodařilo sehnat relevantní informace. Lze ale předpokládat, že vzhledem k celkové konstrukční filozofii samohybného děla PCL-181 půjde o spíše jednodušší systém.

Celkově tak lze samohybné dělo PCL-181 hodnotit jako nenáročnou, a přesto dostatečně výkonnou konstrukci. Velkou výhodou tohoto samohybného děla je jednoduchost jeho obsluhy, ale stejně tak i jeho výrobní jednoduchost. Vzhledem k tomu lze předpokládat, že obdobně jako i v případě dalších výrobků čínského průmyslu se bude i tento dělostřelecký systém vyznačovat nižší cenou. Lze tedy konstatovat, že samohybné dělo PCL-181 nabízí velmi dobrý poměr výkon/cena. I proto se již dnes se ukazuje, že PCL-181 bude úspěšnou konstrukcí. Ve velkých počtech jej zavádí samotná čínská armáda, která začala těmito samohybnými děly nahrazovat starší tažená děla Type 66 ráže 152 (kopie sovětského děla D-20), ale i kanony Type 59 ráže 130 mm (kopie sovětského kanonu M-46). A je příznačné, že akvizice samohybných děl PCL-181 jsou čínskou armádou upřednostňovány i před dodávkami pásových samohybných děl PLZ-05.

Možná ještě významnější bude export těchto samohybných děl. Samohybná děla PCL-181 si objednal tradiční spojenec Číny, Pákistán. A to ve výrazných počtech – celkem má být dodáno 236 ks těchto samohybných děl (a je možné, že tyto počty budou ještě dál navýšeny). Na první pohled by se export samohybných děl PCL-181 do Pákistánu mohl zdát samozřejmostí. Přesto tomu tak není. Pákistán si totiž nová samohybná děla vybíral velmi dlouho – a před nedávnem byl téměř podepsán kontrakt na dodávku srbských samohybných děl NORA B-52. Přesto byla nakonec dána přednost právě samohybným dělům PCL-181. Nejde ale jen o Pákistán. Samohybná děla PCL-181 byla již exportována také do africké Etiopie, která v současnosti obnovuje své ozbrojené síly, poškozené nedávnou občanskou válkou. Etiopie si přitom objednala relativně velký počet těchto děl – pravděpodobně 36 kusů, dva dělostřelecké oddíly. Je přitom zřejmé, co Etiopii coby regionální mocnost, ale zároveň zemi chudou na dělech PCL-181 oslovilo – nízká cena, resp. dobrý poměr výkon/ cena.

Je navíc pravděpodobné, že samohybná děla PCL-181 si pořídí další africké státy. Vše naznačuje tomu, že samohybná děla PCL-181 si pořídí Súdán. Dokonce se objevují zvěsti, že by tato samohybná děla mohla být licenčně vyráběna v súdánské zbrojní firmě MIC. Dodávky do této země mají i určitý nádech pikantnosti vzhledem k již probíhajícím dodávkám do Etiopie – s Etiopií měl totiž Súdán v minulosti opakovaně napjaté vztahy, a je proto pravděpodobné, že stejná samohybná děla PCL-181 budou mít ve své výzbroji dva tradiční protivníci. A pravděpodobně budou následovat i další africké státy. Podle posledních, neověřených zpráv si tato samohybná děla objednala i Tanzanie, tradiční uživatel čínských zbraní. Pravděpodobné jsou dodávky do Nigérie, která si v nedávné minulosti objednala velké množství čínských zbraní. Tyto dodávky tak plně zapadají do celkové politiky Číny, která se čím dál více orientuje právě na africké státy.

Stejně tak lze očekávat, že Čína se bude snažit své samohybná děla exportovat i do dalších regionů. V Asii je pravděpodobné, že si čínská samohybná děla PCL-181 pořídí některý z tradičních odběratelů čínského zbrojního průmyslu - Bangladéš, ale stejně tak i jemu znepřátelený Myanmar. Obdobně se již dnes hovoří i o možných dodávkách do regionu Jižní Ameriky, do zdejších levicově orientovaných států – Venezuely, Ekvádoru či Bolívie. I vzhledem k tomu je možné, že celkový počet exportovaných děl PCL-181 překročí počet 1000 kusů, což je v současnosti množství vskutku úctyhodné. Samohybné dělo PCL-181 má ale i svou hlubší vypovídací hodnotu. Stačí se totiž podívat právě na úspěch samohybných děl PCL-181 na dnešním zbrojním trhu, ale i na to, jak samohybné dělo PCL-181 svým technickým pojetím zapadá do kategorie kolových samohybných děl.

Již nějakou dobu se totiž ukazuje, jak moc je kategorie kolových samohybných děl rozdělená. Na jedné straně stojí moderní, pokročilá samohybná děla, převáženě západní konstrukce. Tato samohybná děla jsou velice pokročilá, obvykle disponují kvalitním systémem řízení palby. V některých případech, především u děl odvozených od československého samohybného děla vz. DANA (samohybná děla ZUZANA atd.), ale i v případě nového izraelského samohybného děla SIGMA disponují i automatickým nabíjením. Jenže velkou nevýhodou těchto samohybných děl je to, že jsou drahá. Jejich pořizovací cena, ale i provozní náklady jsou sice nižší než v případě pásových samohybných děl, přesto zůstává stále vysoká. To je ovšem velkou komplikací pro mnohé státy, především pro ty, které mají hluboko do kapsy. Tyto státy, byť třebas samohybná děla potřebují, si takových samohybných děl pořídí jen málo, nebo si je nepořídí vůbec, a raději dál ve službě udržují zastaralé typy samohybných děl.

A na druhé straně stojí samohybná děla, která jsou do jisté míry pravým opakem těchto drahých samohybných děl. Jde především o samohybná děla kategorie TMG, která vznikla prostým osazením děla na šasi nákladního automobilu, a která postrádají jakoukoliv mechanizaci nabíjení. Jde např. první verze samohybného děla Caesar, ale stejně tak i o celou řadu dalších samohybných děl kategorie TMG, která v posledních letech byla zkonstruována v různých rozvojových zemích. Takováto jednoduchá samohybná děla jsou velmi levná. Ale zároveň trpí celou řadou neduhů – především zvýšenými nároky na obsluhu, ale i relativně nízkou kadencí. Ta přitom v současných konfliktech hraje zásadní roli – od samohybných děl se čím dál častěji požaduje, aby bylo schopno rychle vypálit krátkou sérii výstřelů, a následně se přemístit, aby se dokázalo vyhnout odvetné palbě protivníka.

A samohybné dělo PCL-181 se nachází někde mezi těmito kategoriemi. Na jedné straně má samohybné dělo PCL-181 díky pomocnému nabíjecímu zařízení dostatečnou kadenci. Na druhou stranu vzhledem k tomu, že nebylo použito plně automatické nabíjení, podařilo se jeho cenu udržet na dobré úrovni. Konstruktéři se tak navíc dokázali vyhnout i jedné ze základních nevýhod jakýchkoliv automatických nabíjecích mechanismů – toho, že se mohou zaseknout. Samohybné dělo PCL-181 tedy představuje jakýsi technický kompromis.

Nevýhodou takto koncipovaného zbraňového systému je samozřejmě nižší úroveň ochrany. Jenže vzhledem k tomu, jakých dostřelů toto samohybné dělo dosahuje, hraje faktor ochrany posádky nižší roli. Nejde navíc jen o samohybné dělo PCL-181. Obdobně je řešeno i např. izraelské dělo ATMOS – to sice ve své základní podobě nedisponuje žádným nabíjecím zařízením, ale v pokročilejších verzích je už také použit semiautomat. A i toto samohybné dělo dosahuje výrazných obchodních úspěchů. Poloautomatické nabíjení tak evidentně představuje řešení, o které armády mají zájem. Lze proto předpokládat, že obdobně řešených samohybných děl bude přibývat.

Tato zkušenost je důležitá i pro český zbrojní průmysl, který v posledních letech výrazně obnovil své schopnosti, realizuje vývoj a výrobu samohybných děl. Česká společnost CSG, resp. Excalibur Army, tak v nedávné době představila nová, moderní samohybná děla ráže 155 mm – samohybné dělo DITA, disponující dělem o délce 45 ráží, a samohybné dělo MORANA, představující zcela novou koncepci, a disponující dělem o délce 52 ráží. Obě tato samohybná děla představují velmi kvalitní konstrukce. Avšak i tato děla, stejně jako všechna samohybná děla s automatickým nabíjením, jsou, resp. budou poměrně drahá a přestože si jistě najdou své zákazníky, je zřejmé, že ne každý stát si je bude moci dovolit. Mnohé státy by pak uvítaly spíše jednodušší, levnější samohybné dělo.

Českému zbrojnímu průmyslu tak dnes do značné míry chybí právě nějaké jednodušší, levnější samohybné dělo. V současnosti roli takového nenáročného, levného dělostřeleckého systému plní samohybné dělo DANA M2, modernizace samohybného děla vz.77 DANA. Tato samohybná děla mají obrovskou hodnotu; důležité je už jen to, že jejich výroba stále probíhá. Jenže samohybné dělo DANA M2 má ráži 152 a nikoliv 155 mm, se všemi negativy z toho vyplývajícími. Nevýhodou je i relativně krátká hlaveň a nižší dostřel, který činí pouze 25 km. Lze tak předpokládat, že postupně bude zájem o tato samohybná děla upadat.

Je zřejmé, že mnohem lépe by roli takového levného samohybného děla hrálo nějaké nové samohybné dělo kategorie TMG, osazené na podvozek běžného, resp. jen částečně upraveného nákladního automobilu. Samohybné dělo, které by mělo ráži 155 mm a hlaveň o délce 52 ráží (třeba odvozené od děla použitém u samohybné houfnice MORANA), ale které by disponovalo nějakou formou pouze částečné mechanizace nabíjení. Tedy přesně takové samohybné dělo, jakým je i čínské PCL-181.

Zdroj: armyrecognition.com