8. prosince 1941 Japonsko napadlo Filipíny. Směsice místních a amerických sil, většinou bez bojových zkušeností, se statečně, ale marně, snažila odrazit ostříleného nepřítele, který měl početní i technickou převahu.

Ve 30. letech 20. století zahájilo císařské Japonsko expanzi v západním Pacifiku. Chtělo získat moc nad svými sousedy a vytlačit z regionu americký a evropský vliv. Počátkem roku 1941 začaly západní mocnosti věnovat situaci pozornost. Amerika vyslala vojáky na Filipíny. Přestože se USA snažily směřovat vývoj událostí k nezávislosti Filipín, japonská hrozba byla příliš velká na to, aby ji ignorovaly.

Foto: Japonské armádní střední bombardéry Ki-21 nad Corregidorem | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Zvířecí problém za velké války: Pobití ruských vlků v roce 1917

Pro Japonce byly Filipíny strategicky důležité z několika důvodů. Jejich obsazením by USA přišly o předsunutou základnu v regionu. Poskytly by také Japoncům vlastní základnu pro útoky na Nizozemskou východní Indii a zajistily by zásobovací a komunikační linie mezi domovskými japonskými ostrovy a dobytými územími.

8. prosince 1941 kolem třetí hodiny ranní místního času dorazila k americkým jednotkám na Filipínách zpráva, že Pearl byl Harbor napaden. Dlouho očekávaná válka s Japonskem konečně přišla. Následoval zmatek, co si počít s americkými letadly na zemi na Filipínách. Nepadlo žádné rozhodnutí o přípravě k obraně nebo k útoku na japonské pozice. V důsledku toho bylo mnoho amerických letadel nepřítelem zničeno na zemi, a to i přes včasné varování o možné japonské ofenzívě.

Téhož dne se japonské jednotky vylodily na malém ostrově Batan (nezaměňovat s poloostrovem Bataan). O čtyři dny později se vylodily na jihu Luzonu, na hlavním ostrově Filipínského souostroví, kde se nacházela většina amerických jednotek. Mezitím se po leteckých úderech stáhly slabé americké námořní síly.

Ráno 22. prosince začal hlavní útok. Japonské jednotky zaútočily na třech místech severního Luzonu. Americký 26. jízdní pluk svedl boj u Rosaria, ale byl zatlačen zpět. Následujícího dne se vylodily další japonské jednotky dále na jihu a rychle přemohly rozptýlené americké síly, na které narazily. Pod velením generála MacArthura se Američané začali řídit svým záložním plánem, tedy stáhnout se na poloostrov Bataan. Na poloostrov byly narychlo staženy dostupné zásoby a směřovaly k němu všechny ustupující spojenecké jednotky. Část z nich prováděla na pěti dohodnutých pozicích zdržovací akce a zdržovaly Japonce, zatímco se zbytek vojsk přeskupoval.

Psali jsme:Ďáblova matka - Klara Hitlerová porodila jednoho z nejbrutálnějších diktátorů historie

Přestože americké a filipínské jednotky opět dostávaly zmatené i protichůdné rozkazy, volné ústupové cesty udržely. Síly se navzájem přeskakovaly směrem k poloostrovu, jedna skupina držela linii, zatímco druhá ustupovala a vytvářela další obranné pozice. Mosty byly chráněny, dokud všichni neprošli, a poté vyhozeny do povětří, aby se zabránilo Japoncům v následování. Až 30. prosince si Japonci uvědomili, co se děje. Času neměli nazbyt, aby se vyhnuli dlouhému obléhání dobře hájitelného a zásobovaného poloostrova, museli odříznout Američany dříve, než stihnou ústup dokončit. Američané to dobře věděli a bránili ústupovou linii ze všech sil. Například 194. tankový prapor utrpěl 50% ztráty.

Foto: Američané bránili ústupovou linii ze všech sil. Například 194. tankový prapor utrpěl 50% ztráty. (ilustrační foto) | National Archives

Dne 6. ledna se Japonci zmocnili klíčové křižovatky Layac na šíji poloostrova. Bylo však již pozdě, Američané svůj ústup dokončili. Následovaly pak tři měsíce bojů, kdy se Japonci snažili americkou pevnost na poloostrově zdolat a byli nuceni vést boj, kterému se potřebovali vyhnout, a který měl určitý vliv na dynamiku jejich dalšího postupu jižním a jihozápadním směrem.

K chybám na jejich straně vedly na počátku přílišná sebedůvěra a špatné plánování. Zkušené vojáky, kteří jim přinesli úspěch, nahradili nezkušení. Dělo se tak proto, aby byly zkušené jednotky uvolněné pro další postup jinde. Vzhledem k tomu, že obsazení Filipín nebylo dokončeno, ukázalo se to jako velký problém. Zatímco Američané drželi šíji poloostrova na severu, na jih dorazil japonský obojživelný výsadek. Byl nicméně odražen a vyloděné jednotky zůstaly uvězněny v malé a zmenšující se kapse, která byla Američany po třech týdnech bojů přemožena.

Mezitím probíhaly boje na šíji poloostrova, v nichž také Američané dosáhli proti Japoncům několika vítězství. Byli však v pasti. Nemoci, nedostatek potravin a neustálé boje je vyčerpávaly. Prezident Roosevelt nařídil MacArthurovi odejít. Generál pronesl projev, v němž slíbil, že se vrátí. Začátkem dubna Japonci dosáhli významných úspěchů. Američané a Filipínci byli poraženi, většina jich byla zajata. Pouze tři stovky amerických vojáků se dostaly na opevněný ostrov Corregidor.

Corregidor bylo pobřežní dělostřelecké postavení v ústí Manilského zálivu. Bylo chráněné minami, protiletadlovými děly a pobřežními bateriemi. Na začátku května 1942 zde bylo stále 11 000 bojeschopných vojáků. Japonci Corregidor bombardovali v rámci příprav na útok. Jejich bombardéry zničily většinu pobřežních baterií, přičemž utrpěly těžké ztráty, a 1. května bylo zahájeno těžké bombardování jako předehra k hlavnímu útoku na ostrov.

V noci na 5. května se na ostrově vylodily dva prapory japonské pěchoty. Úspěšně vytvořily předmostí, na které proudily posily v podobě dělostřelectva a tanků. Zatlačily obránce zpět do opěrného bodu na kopci Malinta. Američané už neměli kam ustoupit. Pozdě večer 6. června požádal americký generál Wainwright o podmínky kapitulace.

Bitva o Filipíny byla jednou z největších amerických vojenských porážek. Byla také jedním z nejúspěšnějších projevů odporu proti japonské expanzi na počátku války. Zadržela japonské síly, zatímco se Američané přeskupovali po překvapivém útoku na Pearl Harbor a MacArthur připravoval novou operační základnu v Austrálii. Pro přeživší americké jednotky, které Japonci zajali, včetně několika Čechoslováků, následovala léta utrpení. Tisíce lidí zemřely v hrozných podmínkách na palubách zajateckých lodí nebo v táborech nucených prací. Amerika prohrála svou první pozemní akci ve válce. Brzy však byla připravena bojovat znovu a obrat v podobě bitev o Midway a Guadalcanal nastal nedlouho po pádu Corregidoru.

Zdroj: warhistoryonline.com