Až do 70. let minulého století se předpokládalo, že postavit smysluplné kolové obrněné vozidlo, jehož palebná síla by se mohla rovnat nebo aspoň hodně přiblížit tankům, je téměř nemožné. Tehdejší kolová obrněná vozidla svojí hmotností atakovala maximálně hodnoty kolem 20 tun, což bylo považováno pro takovou techniku za hraniční. Minimální hmotnost techniky vyzbrojené klasickými tankovými kanóny se však podle výpočtů pohybovala na úrovni kolem 30 tun.

Zhruba v polovině 80. let došlo v NATO k revizi koncepce používání obrněných vozidel na evropském bojišti a německý Bundeswehr na to chtěl reagoval zvýšením důrazu na vybavení jednotek kolovými obrněnými vozidly. Společnost Daimler-Benz krátce předtím provedla rozsáhlé studie, které potvrdily teoretickou možnost vytvoření stíhače tanků s výkonnou kanónovou výzbrojí na kolovém podvozku s konfigurací 8x8. Navzdory skutečnosti, že hmotnost obrněnce byla podle výpočtů v rozmezí 30 až 35 tun, při použití nových konstrukčních řešení se předpokládalo, že jízdní vlastnosti kolového obrněnce se hodně přiblíží jízdním vlastnostem tanků.

Foto: Radkampfwagen 90 | Steinbeisser / CC BY-NC-ND

Psali jsme:Vzestup a pád stíhačů tanků. Proč už se dnes nepoužívají?

V září roku 1986 byl pak předán k testování model kolového obrněného vozidla Daimler-Benz EXF (Experimental Fahrzeug), nebo také Radkampfwagen 90. Modulární konstrukce vozidla umožňovala vytvořit celou řadu verzí s různě umístěnými motory. Prázdná hmotnost postaveného prototypu lehce přesáhla 30 tun. V přední části elegantního trupu vozidla dosahovala tloušťka pancířů 50 až 60 mm. S patřičnými sklony tato ochrana na střední vzdálenost odolávala zásahům z 30mm rychlopalných kanónů 2A42 sovětských bojových vozidel pěchoty BMP-2. 

U verze stíhače tanků umístili konstruktéři motor do zadní části trupu vozidla. V přední části našlo své místo pracoviště řidiče a střed trupu byl vyhrazen pro bojovou věž pocházející z hlavního bojového tanku Leopard 1A3. Ve věži se nacházela výzbroj tvořená tankovým kanónem L7A3 ráže 105 mm a spřaženým kulomet MG3A1 ráže 7,62 mm. Osádku kolového stíhače tanků, někdy také nesmyslně označovaného za kolový tank (tank je definován jako silně obrněné pásové vozidlo) tvořili 4 osoby: velitel, střelec, nabíječ a řidič.

Vozidlo dostalo k pohonu vodou chlazený přeplňovaný dieselový dvanáctiválec Daimler-Benz OM-444 LA o výkonu 610 kW. Tento motor byl výkonnější než motor V-46 (580 kW) instalovaný v sovětském tanku T-72 s bojovou hmotností kolem 42 tun. Výkonný motor, který byl spojen se šestistupňovou automatickou převodovkou Renk, zajišťoval kolovému stíhači tanků velmi dobré rychlostní charakteristiky. Při jízdě po silnici bylo možno bez problémů dosáhnout rychlost větší než 100 km/h. Vozidlo dostalo do své výbavy velmi kvalitní pérování ocelovými vinutými pružinami s výkonnými hydropneumatickými tlumiči i speciálně vyvinutým centrálním systémem regulace tlaku v pneumatikách. Řízení vozidla bylo připraveno ve dvou variantách – s řiditelnými koly dvou náprav, nebo s řiditelnými koly všech čtyř náprav.

Foto: Radkampfwagen 90 | Clemens Vasters / CC BY

Psali jsme:Speciální vozidla RDV Cheetah a LRPV Cheetah na podvozku Toyota

Při testech byla na vozidlo zkušebně namontována i věž z tanku Leopard 2, avšak osazená 105mm kanónem. Ukázalo se, že je možno použít bojovou věž do hmotnosti až 14 tun, a to i se 120mm tankovým kanónem.

Vozidlo Radkampfwagen 90 bylo čistě soukromou iniciativou firmy Daimler-Benz a předpokládalo se, že se zúčastní připravované soutěže Panther o stíhač tanků Bundeswehru. Radkampfwagen 90 mohl ve verzi klasického obrněného transportéru nahradit i zastaralé pásové obrněné transportéry M113, ale překotný politický vývoj na přelomu 80. a 90. let tomu všemu udělal konec. Svět měl tehdy namířeno k uvolňování napětí, větší bezpečnosti a rozvoji spolupráce mezi Západem a Východem. Německá firma Daimler-Benz věřila aspoň v nějaké exportní zakázky do bohatých zemí Blízkého a Střední východu, ale ani tato očekávání se nenaplnila. Jediný vyrobený prototyp kolového stíhače tanků Radkampfwagen 90 je dnes pouze zajímavým muzejním exponátem. 

I když k sériové výrobě vozidla Radkampfwagen 90 nakonec nedošlo, provedený výzkum ukázal, že podobná bojová vozidla je možno postavit a zařadit do výzbroje armád. Vypadají skvěle, a s využitím novějších technologií mají své nepopiratelné přednosti, jako např. velkou palebnou sílu při zachování vysoké mobility a menší ceny. Vozidlo má však i své nedostatky, jako je nízká průchodivost terénem, která se naplno projeví např. po vjetí vozidla do prvního příkopu nebo větší díry po intenzivních dvoudenních deštích.  

Vozidlo Radkampfwagen 90 má délku trupu 6,95 metrů, šířku 2,99 metrů, výšku trupu 1,74 metrů a předpokládanou bojovou hmotnost až 36 tun.

Zdroj: panzerbaer.de